Článek
Listopad 1924, Kodaň. Arnarulunnguaq leží v nemocnici a sotva dýchá. Ne únavou z cesty, té by zvládla ještě tisíce kilometrů. Dýchá těžko, protože má tuberkulózu. Lékaři jí to právě sdělili. V roce 1924 to znamená jediné: smrt.
Před pár týdny ji americký prezident pozval na setkání. Novináři píší o „grónské průkopnici“. Dánský král Christian X. jí udělil stříbrnou medaili za zásluhy.
Dnes ji přišel do nemocnice navštívit vedoucí výpravy Knud Rasmussen a medaili jí přinesl. Ona si myslí, že si ji nezaslouží. Říká to nahlas. Rasmussen ji přerušuje: zaslouží si ji stejně jako kdokoli z výpravy.
A jak se vlastně do té slavné výpravy dostala?
Nejmladší musí odejít
Začalo to v roce 1903, kdy jí bylo sedm let. Otec, lovec, zemřel na zápal plic. Matka zůstala sama s dětmi v nejchladnější části Grónska, kde přežití závisí na každém kousku masa, každém těsně ušitém švu v kožichu.
Dle vyprávění Rasmussena se rodina rozhodla zabít někoho z rodiny. Volba padla právě na Arnarulunnguaq, protože byla nejmladší. Bylo to kruté, ale zároveň to byl starý inuitský zvyk přežití pro ostatních členy rodiny.
Musela si vzít provaz a omotat si ho kolem krku. To znamenalo souhlas. To byl důkaz, že chápe. Její bratr Ajako se v tu chvíli rozbrečel. Matka pod tíhou situace od zabití ustoupila.
Arnarulunnguaq o tom později mluvila jako o znovuzrození. Ne jako o traumatu, ale jako o okamžiku, kdy dostala druhý život. A řekla si, že ho nepromarní.
Španělská chřipka přichází na sever
Provdala se za lovce Iggiannguaqa a v roce 1921 dostali oba nabídku jet s Knudem Rasmussenem na největší arktickou expedici zaštítěnou dánskou vládou. Rasmussen byl už v té době světovou legendou. Dánský antropolog, sám napůl inuitského původu, rozuměl jejich kultuře jako málokdo z Evropanů.
Chtěl projet území od Grónska přes celou kanadskou Arktidu až na Aljašku a dokázat, že všichni Inuité sdílí společný původ. Potřeboval lovce, kteří znají život v ledové pustině. A ženy, které udrží expedicí naživu.
Manželé souhlasili a začali se chystat. Pak přišla chřipka.
Španělská chřipka se šířila světem už od roku 1918, ale Grónsko byla izolovaná oblast. Virus dorazil pozdě, ale tvrdě. Iggiannguaq onemocněl v Nuuku, hlavním městě Grónska, těsně před odjezdem expedice. Za pár dní byl mrtvý.
Arnarulunnguaq stála před rozhodnutím. Vrátit se domů do Thule jako vdova. Nebo jet dál.
Šla za Rasmussenem. Řekla mu větu, kterou si zapamatoval: „Dřív jste to byl vy, kdo mě potřeboval. Teď jsem to já, kdo potřebuje vás.“
Dvanáct psů na saních
Expedice vyrazila v září 1921. Loď zakotvili v Hudsonově zálivu v kanadské Arktidě a na opuštěném ostrově si postavili základnu.
Arnarulunnguaq měla jasnou roli. Vařit, spravovat kožichy, starat se o každodenní chod. Klasická práce ženy. Ale čím víc času trávila na ledu, tím víc se ukazovalo, že toho umí mnohem víc.
Rasmussen po dvou letech příprav oznámil finální plán: vydají se na západ až k Beringově úžině. Bude to trvat roky. Většina týmu zůstane na základně nebo se vrátí domů. S ním půjdou jen dva lidé.
Vybral si zkušeného lovce Qaavigarsuaqa a Arnarulunnguaq, jeho sestřenici.
V roce 1923 vyrazili. Tři lidi, tři psí spřežení, každé s dvanácti psy. Před nimi bylo 18 000 kilometrů neprozkoumaného území.
Arnarulunnguaq řídila saně jako muž. Rasmussen si toho všiml a zapsal si: řídit dvanáct psů v arktické bouři není o síle, je to o citu. A ona ho měla.
Rasmussen, Arnarulunnguaq a Qaavigarsuaq, 1924
Tetování a sbírání příběhů
Cestovali pomalu. Zastavovali se u každé inuitské komunity, kterou potkali. U každé strávili týdny nebo měsíce. Rasmussen sbíral příběhy, legendy, jazyk. Qaavigarsuaq lovil. Arnarulunnguaq dělala všechno ostatní a ještě něco navíc. Pomáhala s archeologickými vykopávkami. Sbírala vzorky rostlin. A hlavně mluvila s ženami.
Muži k ženám neměli přístup. Rasmussen mohl mluvit s lovci a šamany, ale ženy si nechávaly svá tajemství pro sebe. Arnarulunnguaq k nim měla klíč.
Dokumentovala jejich tetování. Inuitské ženy se tetovaly na tvář, ruce, prsa. Každá značka měla význam. Arnarulunnguaq to kreslila. Podrobně. Tyto kresby jsou dnes jediným dokladem tradice, která téměř vymizela.
Rasmussen o ní později napsal: „Měla ten dobrý humor, který dovede přinést jen žena. A byla stejně odvážná jako kterýkoli muž.“
Celkem nashromáždili přes 20 000 kusů artefaktů, které jsou vystavené v Národním muzeu v Kodani.
Nome, Seattle, New York
Na jaře 1924 dorazili do Nome na Aljašce. Překročili Beringovu úžinu a dostali se až na ruskou Sibiř. I tady našli kmen Inuitů, který hovořil stejným jazykem jako ostatní Inuité v severní Americe. Zůstali zde jen pár hodin, pak je Rusové vyhnali kvůli problémům s vízy. Ale dokázali to. Jako první překonali celý kontinent jen se psím spřežením a dokázali společný původ všech Inuitů.
Z Nome vyrazili lodí do Seattlu. Arnarulunnguaq, která celý život viděla jen led, sníh a občas dřevěnou chalupu, stála najednou v jednom z největších měst Ameriky. Vlakem pokračovali do New Yorku.
Prezident Calvin Coolidge ji pozval na audienci. Noviny o ní psaly jako o „grónské ženě, která přešla kontinent“. Byla to senzace, žena na takové expedici!
Pak přijeli do Kodaně. A tam přišla diagnóza tuberkulózy.
Ticho po smrti
Domů do Thule se vrátila v roce 1925. Z tuberkulózy se nikdy nezotavila. Zemřela 2. října 1933, pár týdnů před svými sedmatřicátými narozeninami.
Knud Rasmussen ji přežil jen o pár týdnů. Zemřel na zápal plic po konzumaci zkaženého kiviaqu, což je tradiční inuitské jídlo připravované fermentací malých mořských ptáků zabalených do tulení kůže.
Na něj se nezapomnělo. Psal knihy. Přednášel. Stal se legendou polárního objevování. Jeho jméno zná každý, kdo se zajímá o Arktidu.
Arnarulunnguaq zmizela z dějin. Byla uvedena jako „členka expedice“. Občas jako „kuchařka“. Málokdy jako ta, která skutečně držela výpravu pohromadě.
Dějiny mají tuhle nepříjemnou vlastnost. Z mužů dělají hrdiny a ženy se stávají poznámkami pod čarou. I když dělaly totéž. I když riskovaly totéž.
Tvář na bankovce
Teprve v posledních letech se její jméno začíná vracet. Historici procházejí archívy expedice a zjišťují, co vlastně dělala. Zjišťují, že její role byla klíčová.
Bez její schopnosti šít a spravovat oblečení by umrzli. Bez jejího vaření by hladověli. Bez její schopnosti mluvit s ženami by ztratili polovinu etnografických dat. Bez jejího řízení psů by nedojeli.
V září 2024 Dánská národní banka oznámila, že vydá novou sérii bankovek. Budou na nich čtyři velké dánské osobnosti a jejich počiny. Hans Christian Andersen a pohádky. Tycho Brahe a astronomie. Inge Lehmannová a objev zemského jádra.
A Arnarulunnguaq s pátou Thulskou expedicí.
Bankovky začnou kolovat v roce 2028.
Její tvář uvidí miliony lidí. Možná si někdo přečte její příběh. O holčičce, která měla zemřít, protože byla nejmladší. O ženě, která přešla nejdrsnější krajinu na planetě.
Tetování inuitských žen
Zdroje:
