Článek
Rozárka je ještě malá, ale už má za sebou víc soudních stání než většina dospělých. Sofie je dospělá, ale její dospívání bylo poznamenané dramatem mezi rodiči, které si nese dál. Dvě dívky, dva příběhy. Jeden společný jmenovatel, když se dítě stane zbraní v rodičovské válce, nemá to vítěze.
Když se boj mění v veřejné divadlo
Případ Agáty Hanychové a Jaromíra Soukupa je jako reality show na pokračování, jenže s reálnými následky. Soudní tahanice o dceru Rozárku se táhne měsíce, napětí mezi rodiči je všudypřítomné a média věrně zaznamenávají každý krok.
Soukup usiluje o zachování střídavé péče, Hanychová chce dceru výhradně do své péče. Ve hře jsou vážná obvinění, od neschopnosti pečovat o dítě až po údajné „znaky duševní poruchy“. Situace eskalovala až do fyzického konfliktu mezi Soukupem a současným manželem Hanychové. A prozatímní výsledek? Zlomeniny, nemocnice a soudní úřednice asistující u předání dítěte.
Tady už nejde o dítě. Jde o moc. O kontrolu. O ego.
A pak je tu druhý příběh – méně čerstvý, ale o to hlubší.
Když stopy z dětství nezmizí
Sofie Frída Höppnerová, dcera herečky Ivany Jirešové, se v posledních dnech objevila v titulcích poté, co po ní bylo vyhlášeno pátrání. Byla pohřešovaná. Naštěstí se našla, ale varování její sestry, že může být v ohrožení života, nemohlo nechat nikoho klidným.
Sama Sofie se v minulosti netajila tím, že trpí hraniční poruchou osobnosti a poruchami příjmu potravy. A že její psychický stav do značné míry ovlivnilo právě dětství poznamenané konfliktem mezi rodiči. Od tří let byla ve střídavé péči, i přes nesouhlas matky. A když se tehdy jeden z přechodů mezi rodiči řešil exekučně, nazvala to Jirešová „nejhorším dnem svého života“.
Při pohledu zpět je zřejmé, jak hluboko se podobné zážitky mohou zakořenit.
Dítě jako rukojmí
Oba příběhy spojuje jedno. Dítě se stává prostředkem vyrovnávání účtů mezi dospělými. Volí se strany, manipulují se city, vkládají se slova do úst. A pak přijdou soudní zákazy, hádky o fotky na Instagramu nebo výroky, které jednou nezmizí z internetu a z paměti dítěte už vůbec ne.
Bolí mě představa, že někdo prožívá dětství tímto způsobem. Rozumím bolesti z rozchodu. Chápu i frustraci, zklamání, možná i vztek. Ale děti by měly být chráněny, ne zatahovány do bitev, které si nevybraly.
Existuje cesta ven?
Není to snadné. Ale jde to. Klíčem je vědomé rozhodnutí oddělit roli partnera od role rodiče. I když se vztah rozpadne, rodičovství pokračuje a to s ještě větší zodpovědností.
Mediace, odborná pomoc, schopnost domluvit se nebo aspoň přizvat někoho nestranného. Všechno je lepší než předávat si dítě s exekutorem nebo přes soudní úřednici.
Nepřidávat další zraněné duše
Války o dítě nikdy nemají vítěze. Jsou to bitvy, které se vedou zdánlivě o „dobro dítěte“, ale často jde jen o nezpracovaný hněv, bolest nebo ego. A největšími poraženými jsou ti, kteří jsou nejzranitelnější – děti.
Kdybychom dokázali přestat bojovat a začít opravdu naslouchat – možná bychom jednou vychovali generaci, která nebude muset léčit rány z dětství po terapeutických sezeních. Protože největším darem, který dítěti po rozchodu můžeme dát, není výhradní péče, ale výhradní klid.
