Vdova po králi seriálů Jaroslavu Dietlovi: zůstala sama, zadlužená, s dětmi, které viděly tátu umřít

Bylo léto 1985 a v Praze bylo dusno. Jaroslav Dietl, muž, který naučil celý národ milovat bílé pláště a přilepil ho každý týden k televizním obrazovkám, vyběhl na tenisový kurt v Braníku. Hrál singla se svým devítiletým synem Janíkem. Po chvíli prohlásil, že singl v tom horku nebyl dobrý nápad. Raději přejdou na čtyřhru. Než ale nastoupí jeho žena Magdalena a čtrnáctiletá Lucie, on s Janíkem se trochu rozehrají.

Zahrál první míč. Při druhém upadl a už nevstal.

Přivolaná zdravotní sestra z vedlejšího kurtu se pokoušela o oživení. Magdalena běžela volat sanitku, mobily neexistovaly. Lékař se zachoval s chladem státního úředníka: odmítl tělo naložit, konstatoval pouze exitus. Jaroslav Dietl, král československé televizní zábavy, ležel na kurtu a čekal jako kus nákladu. Magdalena lékaře prosila, ať odveze tělo do nemocnice, alespoň kvůli dětem. Neuspěla.

Seděli u něj, drželi se za ruce, objímali a brečeli, a pak prosili, ať pro něj někdo přijede. Stmívalo se, když pohřebáci dorazili. Omlouvali se, že toho dne bylo příliš mnoho náhlých úmrtí. Pak přišla policie a celou rodinu vyslýchala.

Celá republika truchlila. Noviny psaly o smrti génia. O Magdaleně se příliš nemluvilo.

Magdalena Podivínská se narodila v roce 1944 v Brně do rodiny, kde otec hospodařil na statku. V komunistickém posudku to mělo jasné jméno: kulak. Na gymnázium se dostala jen s obtížemi, na vysokou školu vůbec. Dva roky pracovala jako kreslička, až na doporučení zaměstnavatele si mohla podat přihlášku ke studiu. Vdala se za báňského inženýra, odjela do Ostravy a škola zůstala někde daleko. Narodily se děti. Místo studií se stala hlasatelkou ostravského studia Československé televize.

A do toho studia jednoho dne přijel Jaroslav Dietl.

„Jako by mě nenápadně omotával jemnými vlákýnky,“ popsala. Byl ženatý, ona vdaná. Rok se to dalo udržet. Pak přijel znovu, tentokrát ne za prací. „Zaskočilo nás to oba,“ řekla.

Zaplatit za to musela rodina. Konkrétně děti. Magdalena stála před rozhodnutím, které si nechce představit žádný rodič: každý si ponechá jedno dítě. Dcera Lucie odjela s ní do Prahy. Syn Vojtěch, tehdy malý chlapec, zůstal s otcem v Ostravě.

Pár let to fungovalo, děti se navštěvovaly. Když bylo Vojtovi dvanáct, otec ho bez jejího vědomí vzal a emigroval s ním do Kanady. Sedm let ho neviděla. Ještě to nevěděla, ale osud s tímto příběhem nebyl zdaleka hotový.

Kvůli sňatku s Dietlem přišla Magdalena o práci. Jaroslav byl rok předtím vyloučen z komunistické strany za to, že jeho muzikálový seriál Píseň pro Rudolfa III. se stal symbolem odporu proti sovětské okupaci. Z televize ho vyhodili, jako externí autor pro ni ale psát směl dál. Režim ho potřeboval. Jeho seriály sledovaly miliony lidí a ideologové dobře věděli jakou mají cenu. Scénáře tedy psal doma.

V normalizačním Československu ale bylo samozřejmé, že hlasatelka, jejíž muž je vyloučený stranický kádr, nemůže mluvit do kamery. Dietl ji uklidňoval, že se jednou vrátí. Zatím ji vtahoval do práce jinak.

Pravidelně k nim chodili režiséři, dramaturgové, herci. U mariášových večerů sedávali lidé, kteří nesměli oficiálně publikovat. Spisovatel Dušan Hamšík, jemuž režim zavřel dveře po roce 1968, mu dělal placené rešerše. Spisovatel Ivan Klíma přicházel pravidelně, Miloš Kopecký a Jaromír Hanzlík jednou dorazili s prosbou o divadelní hru. S režisérem Janem Roháčem se chystaly Silvestry. Magdalena vařila, hostila, pomáhala sbírat materiál pro Nemocnici, vybírala písničky k televizním muzikálům.

Celý dům tehdy sledovalo minimálně devět spolupracovníků Státní bezpečnosti a podávalo o Dietlovi zprávy. Někteří z nich seděli u toho stolu. Pili kávu, kterou uvařila. Hráli mariáš a pak psali hlášení.

Jeden z nich byl spisovatel Hamšík. Dělal rešerše, hrál mariáš, bral peníze. Od roku 1978 byl agentem Státní bezpečnosti, krycí jméno Chrudimský. StB ho tlačila, aby donášel na disidentský kruh kolem Ivana Klímy. Podal 108 hlášení. Jaroslav ani Magdalena to nepoznali.

Dietl se narodil s vadou nohy. Jako malého chlapce ho sestry tahaly do školy na malém žebřiňáku. Operace se nezdařila a on celý život kulhal. Cíleným cvičením se nakonec vozíku zbavil, slušně tancoval, hrál golf a tenis. Co si usmyslel, to dokázal. A psal, psal, psal.

Každé ráno odvezl děti do školy, cestou koupil dvě stě rohlíků a mléko pro celou třídu. Pak se vrátil, dal si snídani, nechal se rozčílit novinami a telefonáty. A potom šel napsat svých každodenních patnáct stran. Ručně, perem se světle modrým inkoustem. Na stole vždy měl velký bílý kapesník, protože se mu potily ruce. Po poledni schůzky s dramaturgy, k večeru tenis, po večeři televize, divadlo nebo mariáš. Celkem přes 450 titulů, z toho 198 epizod Bakalářů. Nikdy nepoužíval psací stroj.

„Na inspiraci nevěřil. Kdo píše, píše, říkával. Psát se muselo denně, svátky, neděle a prázdniny nevyjímaje,“ vzpomínala Magdalena.

Co ona tehdy nevěděla: Jaroslav prodělal srdeční příhody a řekl o tom pouze ošetřujícímu lékaři. Rodinu tím zatěžovat nechtěl. Ten infarkt na kurtu v Braníku byl třetí v pořadí.

Rok před smrtí dostal od režimu, který ho celou dobu sledoval, titul zasloužilého umělce. Podle Magdaleny z toho byl upřímně nešťastný.

Dietlovy seriály

Dietlovy seriály dnes lidé sledují jako nostalgii. Málokdo přemýšlí o tom, co stálo za každým dílem. Straničtí ideologové četli scénáře ještě před kamerou, připomínkovali dialogy a vraceli je k přepisu. Vadilo jim například, že primář Sova z Nemocnice na kraji města není člen komunistické strany. Hlavní hrdina milovaného seriálu přece nemůže být nestranický. Příkaz zněl jasně: napravit to.

Dietl tedy připsal scénu, kde Sova promlouvá k mladým svazákům. „Musel ho splnit, nedalo se nic jiného dělat,“ popsala Magdalena. „Takže připsal nesmyslnou scénu… aby bylo jasné, že ve straně je.“

Němci tu scénu ze seriálu vystříhali. Bylo to jejich podmínkou pro odkup první řady a financování řady druhé. Výsledný produkt pak putoval světem bez ideologických pasáží. To bylo Dietlovo největší zadostiučinění, říkala Magdalena.

Poslední velký projekt se na obrazovky nikdy nedostal. Hamburská televize, která Nemocnici objevila pro západoněmecké diváky, si u Dietla objednala sedmidílný seriál o historii světových tiskových agentur. Dietl ho celý napsal, koprodukce s Československou televizí byla připravená. V březnu 1985 nastoupil Gorbačov a Jaroslav doufal, že ideologové povolí. Místo toho cenzoři rukopis přečetli, připomínkovali a projekt zablokovali celý.

Bylo to tři měsíce před jeho smrtí.

„Zákazů zažil dost, tento ho ale zasáhl nejvíc,“ napsala Magdalena. Před dětmi o tom mluvit nechtěl. Místo toho prohlásil, že teď musí všichni zlepšit tenisovou kondici, aby na plánované dovolené v Jugoslávii porazili kanadský rodinný tým ve všech věkových kategoriích. Děti souhlasily. Každý den, když dopsal svých patnáct stránek, zavelel k odjezdu na kurty.

„Ta noc nebyla krátká,“ napsala Magdalena o mnoho let později. Musela volat Dietlově dospělé dceři Heleně do Ameriky, kde tehdy žila. Musela volat malé Andulce k prarodičům do Brna a říct jí, že nemá tátu. Ráno šla hledat patoložku, aby jí někdo vysvětlil, jak může zdánlivě zdravý člověk upadnout a nevstat.

„Jak dlouho jste s ním žila, paní Dietlová, vy jste nevěděla, že je to těžce nemocný člověk?“ zeptala se lékařka. Patoložka jí to řekla na rovinu: ten infarkt byl třetí v pořadí. Jestli o těch prvních dvou Magdalena nevěděla, on o nich vědět musel.

Bankovní účet byl zablokovaný do vypořádání pozůstalosti. Začala shánět právníka. Závěť Jaroslav nenapsal. Potom přišlo další překvapení. Dokončovali nový dům, do které se měli po prázdninách přestěhovat. Plán byl jednoduchý: prodat starý dům, výtěžkem zaplatit dostavbu. Starý dům se neprodal. Zůstaly dluhy přátelům, kteří jim půjčili. Skvělý právník jim pak pomáhal splácet ještě dlouhá léta. Jaroslavova urna byla uložena na zahradě té vily. Magdalena ho nechtěla dát na hřbitov.

Ze začátku spali všichni v jedné posteli. Děti přestaly zlobit. Snažily se být statečné.

Na jugoslávské setkání s bratrem nakonec přesto odjeli, po pohřbu a všech nutnostech. Magdalena musela řídit celou dálku sama, devítiletý Janík s ní pro jistotu bděl, aby za volantem vydržela.

Přijeli všichni. Přijel i Vojta, Magdalenin dospělý syn z prvního manželství, žijící tehdy se svým otcem a jeho novou rodinou taky v Kanadě. Hráli tenis, plavali v moři, mluvili o životě a smrti. Magdalena se nakonec Vojty zeptala sama a otevřela téma toho, že ho jako dítě nechala s otcem. Vojta to nečekal. Řekl jí, že kdyby se nerozvedla a nevdala za Dietla, nikdy by ho nepoznal. A nikdy by ho nemohl mít rád.

„Loučili jsme se neradi, ale odjížděli jsme silnější,“ napsala Magdalena.

Pět měsíců po Jaroslavově smrti, 22. listopadu 1985, zemřel Dušan Hamšík. Předávkoval se léky. Bylo mu pětapadesát. Příčin jeho sebevraždy bylo víc: tlak Státní bezpečnosti, podezření z disidentských kruhů, vleklé rodinné problémy, infarkt z roku 1982. Zasáhla ho i Dietlova smrt. Byl to jeho hlavní živitel. O svém krycím jméně Chrudimský a 108 hlášeních, které během let podal, se Dietl nikdy nedozvěděl.

V roce 1995 havaroval syn Vojtěch autem ve Slovinsku. Bylo mu sedmadvacet. Nepřežil. Byl to syn, kterého jako malého nechala s otcem v Ostravě. Syn, kterého otec bez jejího vědomí odvezl do Kanady, když mu bylo dvanáct. Syn, kterého pak sedm let neviděla za železnou oponou. Syn, který přijel do Jugoslávie a řekl, že Dietla miloval.

„Neexistuje věta, která by bolela víc než to, co se stalo,“ řekla Magdalena.

Ve stejném roce, 1995, dostala nečekanou šanci. Přítel Milan Sládek, podnikatel a hlavní akcionář Kovohutí Příbram, se jí zeptal, jakému časopisu by chtěla šéfovat. Magdalena dlouho přemýšlela, pak věděla přesně. Chtěla časopis o osudech lidí, o emigrantech, o těch, kteří odešli nebo byli odejiti. Sládek ho pro ni založil. Xantypa vycházela přes deset let a ona byla šéfredaktorka. Pak se rozešli a on ji vyhodil.

Začala cestovat. V Thajsku, na malém ostrůvku v Andamanském moři, seděl u stolečku sám cizí muž. Ostatní u stolu jí řekli, že mluví česky. Oslovila ho. Byl to Miroslav Vitouš, jeden z nejznámějších jazzových kontrabasistů světa, zakládající člen Weather Report, spolupracovník Milese Davise. Dnes s ní žije střídavě v Praze.

Nemocnice na kraji města běží v reprízách každý rok. Dietlovo jméno zná každý Čech starší čtyřiceti let. Státní bezpečnost jeho svazek uložila do archivu přesně měsíc po jeho smrti. Kolik to všechno stálo, neví skoro nikdo. Seriály pořád běží.

Zdroje: vdovyvdovam.cz | novinky.cz | prahain.cz | prozeny.blesk.cz | blesk.cz | ahaonline.cz | idnes.cz | cs.wikipedia.org | plus.rozhlas.cz