Článek
Pomlázka visela za dveřmi ještě před tím, než někdo v rodině vyslovil slovo Velikonoce.
Nikdo v rodině nechodil do kostela. Nikdo neříkal nahlas, proč vlastně slaví. Ve škole visely plakáty o Svátcích jara a učitelka v pátek vysvětlovala, že vejce jsou symbolem probouzející se přírody. Přírody. Ne Krista. Ne vzkříšení. Přírody.
Máma přesto vajíčka barvila dál a babička z vedlejšího pokoje šeptala modlitbu, o které všichni věděli a nikdo o ní nemluvil.
Takové bylo československé Velikonoce. Dokonalý kompromis mezi ideologií a pamětí. A jak to tak bývá s kompromisy, nevyhrálo ani jedno.
Přejmenování Boha trvalo čtyřicet let. Nepomohlo.
Komunistická strana věděla, co dělá, když se pustila do Velikonoc. Vánoce šly přejmenovat na Štědrý večer bez větších problémů, stromečky a dárky zůstaly, Ježíšek se proměnil v neurčitý symbol rodinné pohody. Ale Velikonoce byly jiný oříšek.
Příliš konkrétní. Příliš tělesné. Mrtvý muž, kámen odvalený od hrobu, prázdné plátno. To se nepřejmenovává snadno.
Přesto to zkusili. Od padesátých let začal v oficiálních médiích a školních osnovách prosazovat termín Svátky jara. Vajíčko přestalo být symbolem zmrtvýchvstání a stalo se symbolem plodnosti, obnovy, koloběhu přírody. Beránek na stole byl najednou jen beránek, ne Boží.
Režim přitom nepracoval jen s pojmenováním. Zákonem z roku 1951 zrušil pracovní volno na Velký pátek, kdy se připomíná ukřižování Ježíše Krista. Jako sváteční den se Velký pátek vrátil do kalendáře až v roce 2016.
Ideologická práce šla až do těch nejmenších detailů. Ve druhé polovině osmdesátých let vyšel velký nástěnný kalendář s obrázky Josefa Lady, cyklus Dvanáct měsíců z roku 1941. Jenže poupravený. Veškeré náboženské motivy byly odstraněny: místo obrázků svatých obrázky květin, místo vánočních jesliček krmítko s ptáčky. A tam, kde Lada původně namaloval zvony odlétající na Zelený čtvrtek do Říma, zůstaly v kalendáři jen mraky.
Dva jazyky jedné země
V roce 1948, kdy komunisté převzali moc, přinesl ústřední stranický deník Rudé právo velikonoční číslo v zelené grafické úpravě. Na straně číslo 3 se Ježíš objevil jediný a poslední, a to v podivném výkladu původu pomlázky: „Když Kristus vstal z mrtvých, stály na jeruzalémských ulicích zástupy lidí a volaly: Vstal z mrtvých! Židovští kněží se je snažili rozehnat. Museli však použít prutů a lidi mrskat. Na památku toho se slaví pomlázka.“ Historik by zaplakal. Redaktor stranického listu byl spokojen.
Lidé si zvykli říkat Svátky jara na veřejnosti a Velikonoce doma. Jazyk se rozdvojil stejně jako celý život. Jedno slovo pro sousedy a zaměstnavatele, druhé pro kuchyni a rodinu.
Česká povaha, mistrně přizpůsobivá, to zvládla bez většího dramatu. Naučila se mlčet na správných místech a mluvit tam, kde to bylo bezpečné.
Pomlázka jako geniální únik
Největší ironií celého příběhu je, že pomlázka komunistům nevadila.
Vlastně se jim líbila. Mladý muž obchází domy, symbolicky šlehá ženy, dostává vajíčka nebo pálenku. Žádný kříž. Žádný kostel. Žádná modlitba. Čistě lidový zvyk, folklorní, uchopitelný, vystavitelný na přehlídce socialistické kultury.
Jenže pomlázka je stará mnohem víc než komunismus. Slovo pochází od slovesa pomladit. Šlehání čerstvými vrbovými proutky mělo přenést na ženy životní sílu mladé vrby, první ze stromů, která na jaře raší. Zdraví, plodnost, svěžest na celý rok. Byl to předkřesťanský rituál, který církev vstřebala a udělala z něj součást Velikonoc. Komunisté pak vystřihli křesťanskou vrstvu a nechali jen tu folklorní.
Rozhlas šel ještě dál. Komentátoři Československého rozhlasu vysvětlovali posluchačům, že pomlázka je za socialismu mnohem radostnější než dříve, kdy bylo pro vesnické děti jedinou příležitostí vykoledovat si na zazobaných sedlácích trochu jídla. Třídní boj vstoupil i do vrbového proutí.
Na Moravě se tradice lišila od Čech. Zatímco v Čechách chodili chlapci od domu k domu dopoledne, na Slovácku se konaly celé skupinové obchůzky s písněmi, krojovanými průvody, vínem. Pojmenování pomlázky přitom nebylo zdaleka jednotné: na Zlínsku mrskačka, na Hané mrskut nebo šmigrust, ve Slezsku šmerkust. Každá vesnice měla svůj rytmus, svou říkanku, svůj zvyk s vajíčkem.
„Který mamlas to vymyslel?“
Byli ale i tací, kteří nechtěli přečkat tiše. Jaroslav Ulrich, celý život zaměstnanec podniku Bateria Slaný, vzpomínal pro Paměť národa na závodní schůzi, kde se jeden kolega přihlásil o slovo a navrhoval, aby se Velikonoce zrušily úplně. Prý spousta podniků to již podepsala. Ulrich to nevydržel a zeptal se: „Který mamlas to vymyslel?“ Soudružky to slyšely a šly za jeho šéfem žádat, aby ho vyhodil.
Nevyhodil. Ulrichův zážitek dobře ukazuje, jak daleko byl v padesátých letech ochoten jít ideologický zápal některých soudruhů a jak snadno se za taková slova mohlo platit.
Prázdné kostely bez jediného věřícího byly přesně tím, oč komunistům šlo.
Václav Žďárský, tehdejší tramp a zaměstnanec semtínské chemičky, pozdější farář Církve československé husitské, vzpomínal na velikonoční svátky v sedmdesátých letech. Na Velký pátek vlezl se dvěma kamarády do katolického kostela ve Žluticích. Mladý kněz tam sloužil velkopáteční obřady úplně sám, nebyla tam ani noha. Když je viděl, řekl jim: „Vy jste mi zachránili Velikonoce.“
Velikonoční kraslice
Malování vajíček nevyžadovalo povolení.
Tahle věta stojí za to si ji přečíst ještě jednou. V zemi, kde se vyžadovalo povolení k cestování, k vydání knihy, někdy i k přestěhování, kraslice nevyžadovaly nic. Jen vosk, barvu, lůj a trpělivost.
Kraslice jsou nejstarším dochovaným výtvarným projevem lidové kultury na našem území. Podle Etnologického ústavu Akademie věd ČR měl každý region svůj styl: jihomoravské kraslice geometrické a přesné, podkrkonošské bohaté na rostlinné motivy, slovenské hrající barvami.
Za komunismu se kraslice dostaly do kuriózní polohy. Na jednu stranu je stát podporoval jako doklad bohatství lidové kultury, na druhou stranu ta lidová kultura byla od základu prostoupena křesťanstvím, které podporovat nechtěl. Výsledek? Kraslice visely v kulturních domech vedle rudých transparentů a vlajek.
Ani Československý rozhlas vajíčku neodpustil. Pro rozhlasové komentátory se velikonoční vejce stalo pravidelnou záminkou pro vypočítávání úspěchů československého drůbežářství. Kolik slepic, kolik vajec, jaké plány splněny. Kristus vstal z mrtvých a nosnice překročily kvótu.
Volné pondělí bylo silnější než ideologie
Velikonoční pondělí zůstalo za celou dobu komunistické vlády státním svátkem. Nikam se nepohnulo, nepřejmenovalo, nezrušilo.
Proč?
Odpověď je prozaická a lidská zároveň. Zrušit pondělí by znamenalo vzít lidem volný den. Vzít lidem volný den je politicky nebezpečnější než nechat je slavit cokoli. Režim to věděl. Velikonoční pondělí tak zůstalo jako den pracovního klidu.
Svátky jara měly svůj pevný řád. Rozhlas informoval o továrnách, kde se během Velikonoc překonával plán. Krajští zpravodajové reportovali o počtech turistů na oblíbených výletních místech. A stranický tisk pečlivě mapoval, co se podařilo vybudovat.
Rudé právo v roce 1981 barvitě vylíčilo, jak zemědělci na Pardubicku slaví svátky jara. V Jednotném zemědělském družstvu Rudá hvězda v Rokytnu poslali o velikonočních svátcích do expedice půldruhé tuny ředkviček pro ostravské horníky a hutníky. Reportáž nesla nadpis: „Také o svátcích zemědělci pracovali.“
O pomlázkových obchůzkách ani slovo. O nedělní bohoslužbě ani slovo. O vzkříšení Krista ani slovo. Rudé právo téhož roku zmínilo Velikonoce jen jednou, v souvislosti s jarními pracemi: „Velikonoční svátky budou velkým nástupem všech pracovníků v zemědělství do boje za zrno.“
Co se říkalo potichu, nezmizelo
Kristus se nevtěsnal do novin, ale vešel se do kuchyně. Do rozdělaného těsta na mazanec, do jehněčího v troubě, do rodinných rituálů, kde se dětem vysvětlovalo víc, než se smí říci nahlas. Do hlasu babičky, která před jídlem složila ruce a řekla tři slova, o nichž se druhý den ve škole nemluvilo.
Paměť národa shromáždila svědectví tisíců lidí, kteří vyrůstali za komunismu. Sekularizace Velikonoc v českých zemích byla do značné míry úspěšná: Vánoce si i v nevěřících rodinách uchovaly jakýsi duchovní přesah, ale Velikonoce zůstaly plnohodnotným duchovním svátkem jen pro praktikující křesťany. Ve výpovědích pamětníků se ale opakuje jeden motiv. Venku byly Svátky jara. Doma byly Velikonoce. A rozdíl mezi těmito dvěma světy děti chápaly dřív, než uměly přečíst noviny.
Babičky byly přenašečkami paměti v době, kdy paměť nesměla být veřejná. Nevyučovaly katechismus, neorganizovaly pochody. Barvily vajíčka, pekly beránky, říkaly modlitby potichu. A právě proto to fungovalo.
Co si z toho neseme
Komunismus skončil před více než třiceti lety. Pomlázka zůstala. Kraslice zůstaly. Mazanec zůstal. Dokonce i Velikonoční pondělí zůstalo, tentokrát již bez nutnosti hledat pro něj jiné jméno.
Ale babičky, které barvily vajíčka u kuchyňského stolu a šeptaly modlitby, o nichž se nemluvilo, ty pomalu odcházejí. S nimi odchází i ta specifická vrstva paměti, kdy tradice musela být zároveň životem i odbojem, zároveň vajíčkem i vyznáním víry.
Pamatujete si Velikonoce z dětství? Říkalo se u vás doma „svátky jara“, nebo Velikonoce?
Zdroje:
Paměť národa: Jak komunisté vynalezli „svátky jara“, Český rozhlas Archiv Plus: Socialistické Velikonoce bez náboženství a s důrazem na budování, Etnologický ústav AV ČR: S pohanskou oslavou jara nemají Velikonoce moc společného, CNN Prima News: Jak Gottwald i Husák měnili církevní Velikonoce na svátky jara, Zákon č. 245/2000 Sb. o státních svátcích a dnech pracovního klidu
