Článek
Je sobotní večer v roce 2004. V malém studiu se natáčí videoklip k písni Virtuální duet. Kapela Tata Bojs hledala někoho, kdo by vtělil do obrazu tu pravou energii. Nechtěli mladou herečku předstírající vitalitu. Chtěli někoho, kdo opravdu žije. A tak si vybrali osmdesátiletou Věru Kubánkovou.
Nebyla to sentimentální volba. Tata Bojs věděli, co dělají. Kubánková v tom klipu nezahrála roli. Prostě byla. Tančila, pohybovala se, zářila. Měla v sobě víc energie než mnozí třicetiletí. „Já prostě pořád chci hrát,“ říkala tehdy v rozhovorech. Nebyla to póza. Byla to pravda, kterou naplňovala každý den svého života.
Věra Kubánková se narodila 22. července 1924 v Košicích, v rodině českého důstojníka. Dětství prožila v Prešově, kde se poprvé setkala s tím, co ji provázelo celý život – s divadlem. Její babička byla vášnivá ochotnice a malá Věra s ní chodívala na zkoušky i představení. Sedávala v hledišti a dívala se, jak se babička na jevišti proměňuje v jiné lidi. Už jako dítě věděla: jednou chci být jako ona.
Když jí bylo deset, rodina se přestěhovala do Hradce Králové. Otec tam dostal služební umístění, ona začala chodit na gymnázium. Byl to klidný život, jak jen to v meziválečném Československu šlo. Učila se, chodila do divadla, snila.
Pak přišel rok 1939 a s ním konec snů.
Továrna na smrt
Za okupace byla totálně nasazená s kamarádkou Helenou v továrně na plynové masky v Brně. Bylo jí sotva šestnáct. Seděla den co den u výrobní linky, vzduch byl plný chemikálií, ruce měla od gumy poškozené, v hlavě jí bzučelo únavou. Každý den byl stejný. Jen přežít.
V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běžely jsme do krytu, na to se nedá zapomenout. Lidé se tam modlili, někdo zpíval, Helena byla strašnej strašpytel a třásla se hrůzou a já se díky tomu cítila silnější, takže jsem ji utěšovala. Byla tam obrovská železná vrata, která se chvěla. Trvalo to skoro do večera a my pak musely obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostaly domů. Naše fabrika byla v rozvalinách. V podnájmu to taky vypadalo hrozně, tak jsem se sebrala a jela domů a na všechno se vybodla.
Mrtvých byly stovky a továrna dostala přímý zásah, nikdo nevěděl kdo přežil a kdo zahynul. Uprostřed války, uprostřed smrti, měla druhou šanci. Slíbila si: když to přežiju, budu dělat to, co miluju. Budu hrát.
Utajené přihlášky a první láska
Ještě před válkou začala Věra chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou, který taky snil o herectví. Ale pak přišla válka, totální nasazení, boj o přežití.
Po osvobození, v roce 1945, měla Věra jasno. Bylo jí jednadvacet a konečně mohla následovat svůj sen. Chce na konzervatoř. Společně s Jiřím se hlásili do Prahy. „Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je přece škola, aby to změnila.“
Právě dostala první velké odmítnutí. Ale nevzdala se. „Po herectví jsem ale moc toužila, tak jsem se, aniž by to rodiče věděli, přihlásila současně do Brna. Tam to bylo o čtrnáct dní později a vzali mě.“
Brněnskou konzervatoř absolvovala v roce 1948. Bylo jí čtyřiadvacet a konečně mohla začít žít.
Putování po divadlech: Jihlava, Zlín, Praha
První kroky na profesionální scéně udělala v Horáckém divadle v Jihlavě (1948-1950). Malé město, skromné zázemí, ale každý večer na jevišti byla škola. Pak přišel Zlín, tehdy Gottwaldov (1950-1952) – éra socialistického realismu, ideologie pronikala i na jeviště, ale Věra si našla způsob, jak hrát pravdivě i s texty plnými frází.
V roce 1952 nastoupila do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově – dnešního Švandova divadla a zůstala tam patnáct let. Prošla všemi žánry: od lyrických mladých dívek přes dramatické zralé ženy po komediální role. Byla všestranná. A spolehlivá. Když režisér potřeboval někoho, kdo roli zvládne, věděl, že může počítat s Kubánkovou.
Divadlo za branou
Pak přišel rok 1967. A s ním nejdůležitější kapitola jejího života.
Otomar Krejča zakládal Divadlo za branou. Scénu, která měla být ostrůvkem svobody v stále tvrdším normalizačním režimu. Přešla tam bez váhání. Věděla, že tohle je místo, kde se bude hrát doopravdy. Bez kompromisů a bez lží.
Divadlo za branou bylo legendou už za svého života. Krejčovy inscenace byly přesné, náročné, bez odpouštění. Herci si tam nemohli jen tak „odbýt“ večer. Museli pracovat. Přemýšlet. Žít každou rolí tak, jako by šlo o život.
Věra vynikla zejména v Čechovových Třech sestrách, kde hrála Olgu. Role, která měla přes dvě stě repríz.
„V divadle Za branou jsem byla nejšťastnější,“ říkala později. S představením jezdili po celé Evropě a všude sklízeli obdiv. Bylo to období, kdy česká kultura ještě dýchala.
Ale štěstí netrvalo dlouho. V roce 1972 režim divadlo zavřel. Krejča nesměl režírovat, herci přišli o svůj umělecký domov. Pro herečku to byla rána, ze které se nikdy úplně nevzpamatovala.
Čtvrtá z jedenácti manželek
V soukromém životě měla Věra Kubánková štěstí až na druhý pokus. Jejím prvním manželem byl Karel Weinlich, rozhlasový režisér, který se proslavil stovkami pohádek a dětských pořadů. Ale ještě víc se proslavil něčím jiným: oženil se celkem jedenáctkrát.
Byl to notorický proutník, jak o něm psaly dobové časopisy, ale prý miloval všechny své ženy. Kubánková byla čtvrtou z jedenácti. Manželství nevydrželo dlouho, oba byli příliš zaměstnaní svou prací, příliš vášniví pro své umění. A Weinlich měl zkrátka potřebu lásku multiplikovat.
Podruhé se provdala za Emila Kadeřávka, divadelního režiséra a příležitostného herce. Tenhle vztah byl klidnější, stabilnější. Ale i tak, divadlo mělo vždycky přišlo přednost. „Uvědomuju si třeba, že jsem lidem, kteří mě měli rádi, nevěnovala tolik pozornosti, i jsem je opouštěla. Vztahů si má člověk vážit,“ svěřila se v posledním velkém rozhovoru.
Byla to výčitka typická pro umělce. Divadlo bere. Bere čas, energii, vztahy. Věděla to od začátku a stejně by to nezměnila.
Návrat
Po uzavření Divadla za branou se vrátila do Realistického divadla, kde zůstala dalších sedmnáct let, od roku 1973 do 1990. Hrálo se tam dobře, kolegové byli skvělí, ale ten pocit svobody z Divadla za branou už nikdy nepřišel.
Realistické divadlo - dnes Švandovo divadlo na Smíchově
Normalizace dusila. Texty byly opatrné, režiséři se báli, cenzura číhala všude. Role byly možná menší, texty možná méně poetické, ale ona do nich dávala všechno. Každý večer na jevišti považovala za privilegium.
Po revoluci, v letech 1991 až 1995, se ještě jednou vrátila do obnoveného Divadla za branou. Chtěla ukázat, že paměť divadla je silnější než politické zásahy. Ale čas už běžel dál. Krejča byl starý, energie už nebyla ta samá. Divadlo nakonec zavřeli znovu, tentokrát definitivně.
Film a televize
Film a televize k Věře Kubánkové nikdy nebyli příliš laskaví. Kubánková vstoupila na stříbrné plátno až kolem čtyřicítky a režiséři v ní viděli hlavně matky a babičky. Vedlejší role. Epizody.
Za celý život ztvárnila před kamerou přes čtyřicet rolí, ale málokterá role jí dala prostor opravdu zazářit. Její první film byl v roce 1959 studentský krátkometrážní snímek Hynka Bočana Návštěva. Pak přišly celovečerní filmy jako Ledové moře volá nebo Labyrint srdce. Ale vždycky to byly menší role.
Další role měla v komedii Causa Králík z roku 1979 a ve filmu Prodloužený čas s Milošem Kopeckým. V televizi ji diváci znali ze seriálu Žena za pultem, kde hrála manželku postavy Vladimíra Menšíka. Objevila se v Dobré čtvrti, Hraběnkách, Nemocnici na kraji města nebo v Kriminálce Anděl.
Vždycky to byly menší role, ale ona do nich vnášela přirozenost. Když se objevila na obrazovce, i v malé roli, lidé si jí všimli. Měla v sobě autenticitu, kterou nejde naučit.
Jednou z jejích posledních filmových rolí byla babička v komedii Jana Prušinovského Kobry a užovky z roku 2005, to jí bylo přes osmdesát. Úplně poslední filmovou postavou se stala kořenářka v pohádce Řachanda.
Dabing a rozhlas
Věra Kubánková byla vynikající dabérka. V roce 1999 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Bylo to uznání za desítky let pečlivé práce, za stovky postav, kterým propůjčila svůj hlas.
V rozhlase zase dramatizovala českou i světovou literaturu. Když hrála v rozhlasové hře, postavu „viděl“ posluchač i se zavřenýma očima.
Čtyři roky také učila na Divadelní fakultě AMU. Předávala mladším hercům to, co se sama naučila za šedesát let na jevišti. Neučila techniku. Učila pravdivost. Mnozí z jejích studentů pak točili své absolventské filmy právě s ní – bylo to jejich pocta učitelce, která jim dala víc než jen lekce hlasového projevu.
Divadlo Na Jezerce
V roce 2005, v jednaosmdesáti letech, nastoupila Věra Kubánková do Divadla Na Jezerce. Hrála v inscenacích Lásky paní Katty, Petrolejové lampy, Ženitba. Poslední role ve hře Komedianti byla napsaná přímo pro ni.
Jan Hrušínský, principál divadla, na ni vzpomíná s úžasem: „Já sám ji nesmírně obdivuji, jak umí být v tolika letech čilá a energická. Řekl bych, že má mnohem víc energie než mnozí mladí herci. V Petrolejových lampách měla třeba monolog, kde stála na stole.“
Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský z Divadla Na Jezerce
„U divadla jsme všichni praštění,“ říkávala, když se někdo obdivoval jejímu elánu. Nebyl to vtip. Byla to pravda. Kdo jiný než „praštěnec“ by v devadesáti ještě chodil do divadla, učil se text, zkoušel, hrál? Kdo jiný by si myslel, že na jevišti ještě něco má co říct?
Devadesátiny a poslední dárek
K jejím devadesátým narozeninám jí Divadlo Na Jezerce uspořádalo velkou retrospektivní výstavu fotografií. Herečka tam stála, dívala se na snímky z celého svého života. Mladá dívka v Jihlavě, žena v rozkvětu v Divadle za branou, starší dáma v posledních rolích. Pak pronesla: „Vždycky jsem byla přesvědčená, že prostě nejsem natolik krásná, abych mohla stát na jevišti. Když se tak ale na ty obrázky koukám, říkám si – tak zlé to s tebou, holka, nebylo. Vždyť jsi byla někdy docela pěkná.“
K devadesátinám dostala od kolegů z divadla nevšední dárek: obrovskou kytici a šek na třicet tisíc korun. Peníze vybrali herci mezi sebou. Každý dal, co mohl. Nebylo to o penězích. Bylo to o lásce a úctě. O tom, že Věra Kubánková byla víc než jen kolegyně.
Cena Thálie a poslední dny
V roce 2006 obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v kategorii činohra. Zemřela 13. dubna 2016 v pražské nemocnici Motol. Bylo jí 91 let. Měla v hlavě další role, další představení. Smrt ji zastihla uprostřed života – ne na konci, jak se říká u většiny lidí v jejím věku. Prostě uprostřed práce.
Na pohřeb do motolského krematoria přišli všichni, kdo ji měli rádi. Jiřina Bohdalová, Bára Hrzánová, Jan Hartl, Jan Hrušínský s manželkou Mílou Šplechtovou. Nad rakví mluvil její syn. Slzy byly v očích všech.
Věra Kubánková nebyla hvězda v tom hollywoodském slova smyslu. Nebyla na billboardech, nebyla v titulcích bulváru. Byla pracující herečka. Ta, co je páteří každého ansámblu.
„Já prostě pořád chci hrát,“ říkávala. Hrála až do konce.
Online zdroje:
