Volmanova vila: StarDance mezi terasami a záchrana domu postaveného přesně za milion korun

Josef Volman se narodil v roce 1883 v Žebráku do rodiny kováře. V otcově kovodílně získal první zkušenosti se strojařským řemeslem, ale jeho ambice sahaly daleko za hranice malého českého městečka. Na počátku 20. století udělal něco neobvyklého – odjel do Spojených států amerických, kde vystudoval nejprve chemickou školu a poté se věnoval oboru strojařskému. V Americe získal nejen vzdělání, ale také bohaté zkušenosti a stal se spolumajitelem menšího závodu. Právě tam potkal svou budoucí manželku Ludmilu, která ho později následovala zpět do Čech.

V roce 1910 se Josef Volman usadil v Čelákovicích. S bratrancem Antonínem zakoupili pozemek u toušeňské silnice a vybudovali na něm dílnu a administrativní budovu. Firma A. a J. Volman, továrna na stroje a slévárna, měla zpočátku jen několik desítek zaměstnanců a vyráběla především kvalitní rychloběžné vrtací stroje.

První světová válka přerušila slibný rozkvět firmy. Josef Volman byl na srbské frontě zajat a osm měsíců trávil v zajetí v Bělehradě. Po návratu do rakouské armády při první možnosti dezertoval. Antonín Volman krátce po návratu z fronty zemřel, takže jediným majitelem firmy zůstal Josef.

Po vzniku Československa začala firma růst. Volmanova továrna se postupem času zařadila k nejvýznamnějším světovým výrobcům a exportérům obráběcích strojů, obchodovala ve více než třiceti zemích světa. Josef Volman však nebyl jen podnikatelem – byl mecenášem, který se staral o své město a zaměstnance.

Založil celou kolonii rodinných domků a činžovních domů pro dělníky a úředníky, odprodával jim firemní pozemky za sníženou cenu. Nechal vybudovat kantýnu, lékařskou péči, založil sportovní kluby VOLMAN a IVO. Jako filantrop štědře podporoval kulturní a dobročinné spolky, významně přispíval do obecních rozpočtů Čelákovic i Žebráku. Přesto se důsledně držel stranou aktivního politického dění.

Za všemi úspěchy však skrýval osobní bolest. S manželkou Ludmilou nemohli mít vlastní děti, a proto adoptovali dcerku Luďu. Ludmila Volmanová byla šlechetná žena, která se věnovala charitě. V roce 1927 však těžce onemocněla a po šesti letech utrpení, 31. prosince 1933, zemřela. Josef Volman byl zdrcen. Na památku manželky dal v roce 1936 odlít zvon Ludmila do čelákovického Husova sboru. Zvon zazníval necelých šest let – v březnu 1942 byl spolu s dalšími čelákovickými zvony zabaven protektorátními úřady pro potřeby německého válečného průmyslu.

Po smrti manželky se Josef Volman pustil do realizace nového projektu. V roce 1937 se rozhodl postavit pro sebe a dospívající dceru Luďu moderní vilu v rozlehlém parku nad romantickou krajinou řeky Labe. Továrna prosperovala, takže si mohl dovolit investovat do stavby celý milion korun – v tehdejší době obrovskou částku. Vila měla být nejen rodinným sídlem, ale také reprezentativním objektem firmy, místem pro přijetí důležitých hostů a obchodních partnerů.

Pro návrh vily si vybral mladé, tehdy ještě relativně neznámé architekty. Karel Janů a Jiří Štursa byli členy levicové skupiny PAS (Pokroková architektonická skupina) a silně je ovlivnila avantgardní teorie Karla Teigeho. Oba studovali na ČVUT a zabývali se hlavně sociálním bydlením a typizací stavební výroby podle sovětských vzorů.

Spolupráce konzervativního továrníka s radikálně levicově smýšlejícími architekty vypadala na první pohled jako paradox. Mladí architekti očekávali, že úspěšný podnikatel bude chtít honosnou vilu v retro-stylu. Jako první návrh mu představili kostku – čistý funkcionalistický koncept. K jejich velkému překvapení továrník Volman s návrhem souhlasil. Možná právě proto, že sám poznal moderní svět v Americe, ocenil pokrokové myšlenky mladých architektů.

Pro architekty Janů a Štursu znamenala zakázka velký průlom. Mohli ukázat, že nejsou jen teoretiky sociálního bydlení, ale dokážou vytvořit i mistrovské dílo moderní rezidenční architektury.

Vila vznikala v letech 1938–1939, stavitelem byl Karel Bíbr. Nachází se v rozlehlém parku na svahu nad meandrem řeky Labe, jen pár minut pěšky od Volmanovy továrny. Když ji ještě neobklopovaly vzrostlé stromy, měla připomínat zámořský parník zakotvený na vršku kopce.

Architekturu vily silně ovlivnil Le Corbusier. Z obytné části domu vedou charakteristické „kapitánské můstky“ – předsunuté terasy v různých úrovních, které funkčně i esteticky propojují dům s okolním parkem. Z každého pokoje vedou dveře na střechu nebo terasu. Na střeše domu je vybudován oblý, betonový záhon ledvinového tvaru – odkaz na Corbusierovo tvrzení, že vše, co architektura vezme přírodě, by jí měla opět navrátit. Pískovcová rustika při vstupu nebo větrolam navazující na zabudovaný záhon jsou doslovnými citacemi vypůjčenými z Corbusierovy architektury.

Vila je mistrným dílem v detailech. Ostré funkcionalistické linie se střídají se zakřivenými stěnami a organickými prvky. Elegantní, hladké povrchy kontrastují s tradičním kamenným zdivem a travertinovým obkladem. Interiér byl tvořen bohatou mozaikou luxusních materiálů – více druhů mramoru, chromové detaily i exotická dřeva.

Legendární detail: Josef Volman stanovil rozpočet přesně na milion korun – ani víc, ani míň. Architekti se dostali do kuriózní situace, kdy museli na závěr rozpočtu „trefit korunu“. Proto ve vstupní části doplnili luxferové zádveří ze skleněných tvárnic – právě tento prvek doladil rozpočet na požadovanou částku.

Barevnost vily překvapuje i dnes. V koupelnách byly instalovány barevné vany – růžová v otcově, modrá v dceřině koupelně. Právě růžová vana se později objevila i ve znělce StarDance. Z původního vybavení se zachovala pouze vestavěná skříň z pracovny pana továrníka, vyrobená z černého makassarového dřeva dovezeného z Indonésie.

V parku nechyběly koňské stáje pro koně dcery Luďy, tenisové kurty ani skleník, kde Ludmila pěstovala subtropické rostliny.

Vysněné bydlení si pan továrník příliš neužil. Jen čtyři roky po kolaudaci, 16. dubna 1943, Josef Volman zemřel po těžké nemoci v necelých 60 letech. Ve vile zůstala pouze jeho dcera Ludmila s manželem, který převzal vedení firmy.

Během německé okupace a doby protektorátní podporoval Josef Volman finančně i materiálně rodiny zatčených a vězněných členů protiněmeckého odboje. Jeho smrt byla možná částečně způsobena i stresem z doby, kterou žil.

Po roce 1948 přišel dramatický zlom. Rodina se musela z vily narychlo vystěhovat. Firma i vila byly znárodněny. Vila se stala reprezentativní budovou znárodněného podniku TOS (Továrny obráběcích strojů). Později, až do roku 1990, v ní byla umístěna mateřská školka. Potomci Josefa Volmana odešli do zahraničí.

Ironií osudu je, že architekti Štursa a Janů, kteří vilu navrhli, se po komunistickém převratu k monumentální stavbě nehlásili – bylo nepatřičné, aby socialistický architekt navrhoval vily továrníkům. Paradoxně pak oba udělali v komunistickém režimu velkou kariéru. Profesor Jiří Štursa působil od roku 1948 na fakultě architektury ČVUT, kde v letech 1952–1954 byl i děkanem. Spolu se svou manželkou Vlastou vytvořil v 50. letech sokl se schodišti a terasami pro Stalinův pomník od Otakara Švece. Profesor Karel Janů působil na stavební fakultě a patřil k průkopníkům zprůmyslnění stavebnictví a raných konceptů bytových jader.

V roce 1979 byl celý areál zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek. V letech 1980–1982 byla provedena generální oprava vily, která se ale z hlediska zachování původních kvalit interiérů ukázala jako kontraproduktivní.

Po roce 1990 nebyl dům v důsledku restitučního řízení využíván. Vila se dostala zpět potomkům Josefa Volmana, ale ti dlouhodobě žili v zahraničí a neměli prostředky ani možnost se o ni starat. Došlo k devastaci až na úroveň havarijního stavu, kdy hrozilo zbourání severního křídla.

Z objektu zmizelo všechno vybavení včetně instalací a zařizovacích předmětů. Architekt Marek Tichý, který se později ujal rekonstrukce, popsal stav: „Procházíme zchátralou stavbou, ve které je krásný sen patrný jen v odlesku zárubní, které jako zázrakem přežily neuvěřitelnou devastaci. Jen pustý a osiřelý železobetonový monolit. Popraskané stropy nasáklé vodou ze střech, zbytky omítek zčernalé plísní.“

Vila byla zarostlá nálety křovin, vyrabovaná do posledního nábytku. V 90. letech málem zanikla úplně.

Zlomový moment nastal v roce 1996, kdy areál včetně vily koupila společnost Vila Volman, k. s., za níž stáli čelákovičtí podnikatelé. Potomkům Josefa Volmana slíbili, že vile vrátí bývalý lesk a svůj slib dodrželi. Rekonstrukce však trvala patnáct let a skončila teprve v roce 2018.

Obnovu areálu svěřili architektonické kanceláři TaK Architects architekta Marka Tichého. „Protože chyběla dokumentace, příprava na rekonstrukci místy připomínala detektivní pátrání,“ vzpomíná Zuzana Kadlečková, dcera jednoho ze současných majitelů, která dnes vilou provádí návštěvníky.

Vila byla podrobena detailnímu průzkumu s týmem historiků, restaurátorů a specialistů na netradiční technologie. Kování, kličky na oknech, dveře, okna – to všechno jsou repliky nebo zrestaurované originály. Majitelé přiznávají, že proinvestovali víc peněz, než si kdy předtím dokázali představit, ale vila a park jim přirostly k srdci.

Za citlivou obnovu získal projekt Cenu poroty Stavba roku 2016. Od podzimu 2022 je vila otevřena veřejnosti a zároveň se stala členem prestižní světové sítě Iconic Houses spojující architektonicky významné domy a ateliéry 20. století přístupné veřejnosti.

V roce 2020 vyšla v nakladatelství Argo monografie „Volmanova vila - klenot meziválečné architektury“, která je dokladem více než patnáctiletého úsilí spojeného s obnovou vily.

V srpnu 2024 se vila dostala do povědomí milionů diváků. Stala se totiž kulisou pro natáčení znělky XIII. řady oblíbené taneční soutěže StarDance. Během týdenního natáčení se v kulisách vily vystřídali všichni účinkující, moderátoři Tereza Kostková s Markem Ebenem i porota v čele s Tatianou Drexler.

„Je obrovský risk pustit stočlenný štáb do historických interiérů,“ vysvětluje Zuzana Kadlečková. „Kobercují se podlahy, oblepují rohy, zkrátka jsme velmi opatrní a hlídáme každý detail. V případě StarDance jsme se od začátku domlouvali i na pečlivém podlepení tanečních bot a podpatků.“

Nová znělka byla pojata ve stylu zahradní párty, kde červený historický autobus přiváží taneční páry na stylovou zahradní slavnost. Moderátoři Marek Eben a Tereza Kostková vítají hosty v elegantních interiérech vily. Ve znělce se mihne i legendární růžová vana z původního vybavení. „Při samotném natáčení jsem byla na místě většinu času a největší výzvou pro nás bylo, že jsme nesměli prozradit, co se u nás natáčí. Charakteristický jingle StarDance hrál v parku prakticky non-stop,“ směje se Kadlečková.

Volmanova vila je často přirovnávána k brněnské vile Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe – ikonické stavbě zapsané na seznam UNESCO. Obě vily vznikly přibližně ve stejné době a reprezentují vrchol meziválečné moderny v Československu. Zatímco vila Tugendhat je známá po celém světě, Volmanova vila zůstávala dlouho relativně neznámou.

Dnes je ale Volmanova vila plnoprávným členem Iconic Houses a představuje paralelu nejen v době a ambicích, ale i v kvalitě provedení. „Je to syntéza různých proudů evropské moderny, kde se snoubí racionalismus vrcholného funkcionalismu s novým formálním tvaroslovím organické architektury,“ říkají historici architektury.

Vila je otevřena pro komentované prohlídky, které často končí na střešní terase – návštěvníci si mohou vychutnat západ slunce s výhledem na meandr Labe a okolní krajinu při takzvaných sunset drincích.

V roce 2025 vila nabízí bohatý kulturní program. Kromě výstav se ve vile konají koncerty klasické hudby i jazzu. Vila se stala vyhledávaným místem pro kulturní akce, kde intimita prostoru umožňuje jedinečný zážitek z hudby i architektury.

Vila nabízí i speciální programy – nocleh v apartmánu pro hosty nebo glamping (přespání pod hvězdami na střešní terase jako speciální akce). Pořádají se zde přednášky o historii funkcionalismu i samotné vily.

Praktické informace: Vila je otevřena pro komentované prohlídky, které je možné rezervovat přes oficiální web Vilavolman.cz. Prohlídka trvá přibližně hodinu a půl a zahrnuje interiéry vily, výstavu o historii stavby i rodiny Volmanů a přístup na střešní terasu s výhledem na Labe.

Pro Zuzanu Kadlečkovou se vila stala životním posláním. Před pandemií pracovala v korporátní sféře v marketingu. Během covidu se ale přestěhovala z Prahy zpět k rodičům do Čelákovic. „Měla jsem čas přemýšlet a vycítila, že chci svůj čas a energii investovat jinak,“ vzpomíná. „Mám vystudovanou ekonomii, architektura byla vždy jen můj koníček. Začátky nebyly jednoduché.“

Dnes je kurátorkou vily a stará se o její provoz i kulturní program. „Příběh vily odkrýváme ve spolku dodnes. Nechceme ale, aby končil za první republiky. Nemá to být muzeum, kde si prohlížíte exponáty. Každý se tu může uvelebit, dotknout se vybavení,“ zdůrazňuje. V domě tak kromě dobového nábytku nechybí propojení se současným českým designem, například vázy mladého sklářského designéra Františka Jungvirta.

Vila v roce 2025 skutečně žije. Kulturní program je bohatší než kdy předtím, výstavy současných umělců se střídají s koncerty, návštěvnost roste. Kadlečková vytvořila z vily místo, kde se střetává minulost s přítomností, kde historická architektura hostí současné umění, kde se lidé nejen dívají, ale skutečně prožívají prostor.

Volmanova vila není mrtvým muzeem – je to živé místo, které dál píše svůj příběh. Každý rok přidává novou kapitolu, každá výstava přináší nový rozměr, každý koncert vytváří nové vzpomínky.

Webové stránky Volmanovy vily, https://www.iconichouses.org, https://cs.wikipedia.org, https://www.earch.cz, https://www.idnes.cz

osobní prohlídka vily s výkladem

kniha Volmanova vila - klenot české meziválečné architektury