„What can I do for me?“ Příběh muže, který si spletl blízkost moci s mocí samotnou: Miroslav Ševčík

Praha, 3. června 2024, Memoriál Josefa Odložila. Na atletickém stadionu stojí vedle sebe dva muži. První je Václav Klaus, exprezident, figura, která v české politice přežila v podstatě všechny. Druhý je Miroslav Ševčík, synovec tragicky zesnulého olympionika, jehož jméno po třicet let nesl jako ředitel tohoto mítinku. Ševčík něco říká. Klaus se dívá jinam.

Oba muži se znají desetiletí. Na první pohled je jasné, kdo je zde hostem a kdo hostitelem. A kdo z nich celý svůj profesní život strávil v orbitu toho druhého.

Miroslav Ševčík se narodil v roce 1958 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Vyrůstal v Otrokovicích. V roce 1983 ukončil studium na Národohospodářské fakultě VŠE a na stejné fakultě začal působit jako asistent.

Aby bylo možné na VŠE v 80. letech nejen studovat, ale rovnou zůstat jako pedagog, bylo užitečné mít stranickou knížku. Ševčík ji měl. Podle dobových dokumentů působil jako odborný asistent přímo v Ústavu marxismu-leninismu, kde se specializoval na politickou ekonomii kapitalismu. Ve svém pozdějším životopisu toto období popsal jako „odborný asistent, dějiny ekonomických teorií.“ Přesný popis. Jen bez názvu ústavu.

Po roce 1989 přišlo rychlé převlečení kabátu. V roce 1989 byl Ševčík spoluzakladatelem Liberálního institutu a jeho ředitelem se stal v roce 1990. Institut sdružoval ekonomy klasicko-liberálního směru. Ševčík v něm strávil přes dvě desetiletí.

V roce 2013 byl ze všech funkcí odvolán členskou schůzí a z organizace vyloučen kvůli zásadnímu selhání při řízení Liberálního institutu. Správní rada jeho jednání označila za nepřijatelné, v rozporu s principy klasického liberalismu i se zásadami slušného chování. Ševčík vyloučení odmítl uznat, označil ho za dětinskou mstu a zahájil soudní spor, který trval sedm let. Nakonec soudy rozhodly, že jeho vyloučení bylo neplatné. Institut na to reagoval po svém: změnil právní formu celé organizace. Raději zrušili spolek, než aby ho museli vzít zpět.

S tím přišel i první výskyt vzorce, který se pak opakoval při každém dalším pádu: on za nic nemůže, oni ho zradili, systém ho pronásleduje. Část kolegů se ho zastávala a věřila, že jde o politicky motivovaný tlak. Takové čtení nelze zcela odmítnout. Opakování stejného vzorce v dalších různých institucích ale vybízí k jiné otázce.

Souběžně s akademickou kariérou Ševčík celá desetiletí budoval i jinou linku, tentokrát rodinnou. Jeho matka Miloslava Ševčíková byla sestrou Josefa Odložila, stříbrného olympionika z Tokia 1964, světového rekordmana a jedné z nejznámějších tváří československého sportu.

Josef Odložil zemřel v září 1993 na následky konfliktu s vlastním synem Martinem. Po jeho smrti přišel za Ševčíkem podnikatel Pavel Šourek, který Odložila osobně znal a trénoval s ním. Šourek přišel s nápadem uspořádat atletický mítink na strýcovu počest a potřeboval k tomu rodinné jméno. Ševčík se stal ředitelem a předsedou organizačního výboru. Každý rok před kamerami, VIP hosté, atletická smetánka.

Šourek na tu spolupráci vzpomíná takto:

V roce 2001 si Ševčík zaregistroval ochrannou známku Memoriál Josefa Odložila přímo na sebe, ne na firmu ani na spolek. Šourek to zjistil až dodatečně, požadoval převod na společnost a Ševčík odmítl. Jejich přátelství z 80. let se rozpadlo a z kamarádů se stali soudní protivníci. Jako v Liberálním institutu, i tady se to táhlo roky. V roce 2023 Ševčík ochrannou známku neobnovil včas, Šourek byl rychlejší a zaregistroval ji na sebe. Oznámil, že bez jeho souhlasu Ševčík mítink pod tím názvem pořádat nesmí a očekával soudní bitvu. Ševčík přesto zůstává na webových stránkách memoriálu ředitelem.

O dalším spojenci Ševčík veřejně moc nemluví. S Klausem se fotí rád a na jeho intelektuální okruh se odvolává. Miroslav Kurka, ostravský miliardář a zakladatel holdingu Prosperita, zůstává v pozadí.

Kurkův holding zastřešuje desítky firem v oblastech dřevozpracování, energetiky, vodního hospodářství, realit i recyklace plastů. Časopis Forbes odhaduje jeho majetek na 8,8 miliardy korun. Jednou z klíčových firem holdingu je TOMA, správce rozsáhlého průmyslového areálu v Otrokovicích, tedy ve městě, kde Ševčík vyrůstal.

Podle obchodního rejstříku působí Ševčík ve společnostech Kurkovy rodiny více než 25 let. V době druhého děkanského mandátu za toto angažmá pobíral odměnu v průměru přes 180 tisíc korun měsíčně. O povaze ani podmínkách tohoto vztahu Ševčík veřejně nemluví. Přitom jde podle dostupných údajů o nejdelší a finančně nejhmatatelnější spolupráci v celé jeho kariéře.

Děkanem Národohospodářské fakulty VŠE byl Ševčík poprvé mezi lety 2010 a 2018, poté znovu od roku 2022. Čísla za tu dobu mluví sama za sebe. Nezávislá analýza, která srovnávala více než 140 fakult veřejných vysokých škol, potvrdila, že dlouhodobý pokles zájmu o studium na Národohospodářské fakultě je nejhlubší v celém českém veřejném vysokém školství. Počet přihlášek klesl za dobu jeho vedení zhruba na třetinu původních hodnot a demografií to vysvětlit nelze. Ševčík tato čísla odmítal, poukazoval na krátkodobá zlepšení v některých letech. Celkový trend to nezměnilo.

Přitom jde o muže, který na fakultě učil ekonomii čtyři desetiletí a jemuž mezinárodní vědecká databáze Scopus v roce 2024 evidovala za celou kariéru pouze tři indexované publikace. Jeho H-index měl hodnotu 1. H-index měří vědecký dopad: čím vyšší číslo, tím více prací autora ostatní vědci citují. Hodnota 1 znamená, že alespoň jedna jeho práce byla citována alespoň jednou. Pro srovnání, aktivní výzkumní ekonomové se pohybují v desítkách.

Druhé děkanství trvalo necelý rok a půl a skončilo odvoláním, žalobou a prohrou u soudu. Rektor Dvořák Ševčíka odvolal v prosinci 2023 s tím, že svým veřejným vystupováním poškozuje dobré jméno školy. Ševčík odvolání odmítl převzít osobně a nechali mu ho zaslat datovou schránkou. Ševčíkovu žalobu soud v únoru 2025 odmítl.

Reakce byla identická jako po vyhození z Liberálního institutu a jako po ztrátě ochranné známky. Je obětí politické objednávky. Ani jednou za celou kariéru veřejně nezaznělo: možná jsem udělal chybu.

Ve volbách v roce 2025 kandidoval Ševčík jako lídr kandidátky SPD v Jihomoravském kraji, byl zvolen poslancem a po volbách se stal místopředsedou sněmovního rozpočtového výboru.

SPD mu podle všeho dala to, co předchozí prostředí nemohlo: masové publikum s jiným typem nároků než akademická sféra. Žádné akreditace, žádná etická komise, žádné výsledky výzkumu. Někdo by to popsal jako svobodu mluvit bez akademických mantinelů.

V majetkovém přiznání po nástupu do funkce přiznal, že mu různé subjekty dluží celkem přes 74 milionů korun. K tomu vlastní rodinné domy v Mnichovicích a Dolních Břežanech, byt v pražských Hlubočepích a pozemky s lyžařskou sjezdovkou v Jeseníkách. Pohledávky ve výši 24,5 milionu má u firem, ve kterých působí jeho rodina. Největší položkou je pohledávka za 50 milionů, kde odmítl říct, kdo mu je dlužen. „Co je vám po tom, kdo je mi zavázán,“ odpověděl novinářům s tím, že má doložku o mlčenlivosti.

V roce 2014 mu jeho tehdejší společník a předchůdce na postu děkana Jiří Schwarz vyplatil 50 milionů jako vypořádání podílu ze společného podnikání. Schwarz to sám potvrdil s tím, že jde o jediný ze sporů se Ševčíkem, který se podařilo vyřešit mimosoudně. Kde skončilo těch 50 milionů dál a kdo mu dnes dluží stejnou částku, poslanec prozradit nechce. Transparentnost požaduje od státu. Od sebe ne.

Vraťme se k té fotografii z června 2024. Ševčík mluví. Klaus se dívá jinam.

Barack Obama jednou poznamenal, že osmdesát procent světových problémů způsobují staří muži, kteří se bojí smrti a bezvýznamnosti a nedokážou moc pustit. Staví pyramidy, dávají svá jména na vše, co mohou a jsou z toho velmi úzkostní.

Na té fotografii z atletického stadionu stojí dva takoví muži. Jeden má jméno na exprezidentském titulu a na každé konferenci, kde se objeví. Druhý měl jméno na ochranné známce mrtvého strýce, na fakultě, odkud ho vyhodili, na kandidátce strany, která mu dala mikrofon. Oba se celý život snaží, aby na ně nezapomněli. Rozdíl mezi nimi není v moudrosti, je jen ve velikosti jeviště.

Pokaždé, když Ševčík přišel o oporu, ať odvoláním, soudem nebo vypršením ochranné známky, zaznělo totéž: oni. Nikdy: já. Možná je to prostě způsob, jakým někteří lidé vidí svět. Výsledek ale vždy vypadá stejně: člověk, který uměl přisednout, ale ne vést. Nést cizí jméno, ale ne postavit vlastní.

Zdroje: Wikipedie: Miroslav Ševčík | Wikipedie: Liberální institut | Seznam Zprávy: majetek poslance | Seznam Zprávy: ochranná známka | Seznam Zprávy: Šourek rozhovor | iRozhlas: soud a odvolání | Deník N: tajný dlužník | Seznam Zprávy: Kurka a holding Prosperita | Euro.cz: Ševčík a Ústav marxismu-leninismu | Scopus: profil Miroslava Ševčíka | Obama o starých mužích, kteří se bojí pustit moci | Deník N: „Mám doložku o utajení.“