Z bouře na Everestu zachránil 3 lidi. Svět se dodnes pře, zda byl Anatolij Bukrejev hrdina, či sobec

Devět měsíců předtím, než zemřel, se Anatoliji Bukrejevovi zdálo o vlastní smrti. Viděl sám sebe pod sněhem, viděl lavinu, chyběla mu jen jedna věc, jméno hory. Když se ho snažila přítelkyně Linda Wylie přesvědčit, ať s horami sekne, odpověděl jí jednoduše, že hory jsou jeho práce a jeho život a že je pozdě začínat znovu jinde. O necelý rok později ho lavina na Annapurně skutečně pohřbila.

Předtím ale prožil to, co mu jedni vyčítali jako sobectví a druzí oslavovali jako nejodvážnější záchranu v dějinách horolezectví.

Bukrejev se narodil v roce 1958 ve městě Korkino, chudém hornickém městě v bývalém Sovětském svazu. Lézt začal ve dvanácti na Uralu, v šestnácti si ho všiml sovětský sportovní systém a poslal ho na horské soustředění do Ťan-šanu. Sovětský stát mu dal všechno, co horolezec potřebuje, výcvik, plat, podporu a místo v národním týmu. V jedenadvaceti se přestěhoval do Alma-Aty a v roce 1989 vylezl na svůj první osmitisícovku, Kančendžangu. O dva roky později stál poprvé na vrcholu Mount Everestu.

Pak se Sovětský svaz zhroutil a s ním i systém, který Bukrejeva živil.

Po rozpadu SSSR přišel Bukrejev doslova o všechno. Žádný plat, žádná podpora, občas ani neměl co jíst. Stal se občanem nově vzniklého Kazachstánu a začal pracovat jako horský vůdce, brát příležitostné práce, vybavení si půjčoval. Právě v téhle bídě ale dosáhl výkonů, o kterých se dodnes mluví. V roce 1990 vylezl sólo na Denali po hřbetu West Rib za deset a půl hodiny od paty hory na vrchol, což byl tehdejší rychlostní rekord.

V roce 1993 stanul na vrcholu K2, druhé nejvyšší hory světa, spolu s dalšími čtyřmi horolezci. Na vrchol dorazili až navečer. Bukrejev sám později napsal, že necítil žádné vítězství, jen vyčerpání, a přirovnal se ke „vymačkanému citronu“. Sestup se pak odehrál za tmy a ve velké zimě. Dva členové výpravy se z něj nevrátili. Pravděpodobně spadli z hory ve tmě. Bukrejev si z K2 odnesl ponaučení, které ho provázelo celý zbytek kariéry, vrchol není cíl, cíl je dostat se zpátky dolů živý.

Do své smrti v roce 1997 vystoupal na většinu ze čtrnácti osmitisícovek bez kyslíku. Tahle volba, lézt bez kyslíkové láhve, z něj udělala legendu mezi profesionály. V roce 1996 na Everestu se ale stane i jedním z bodů kritiky.

V květnu 1996 vedl Bukrejev na Everest jako hlavní horský vůdce expedici Mountain Madness amerického horolezce Scotta Fischera. Fischer byl v té době sám živoucí legendou, zkušený horolezec a hvězda amerického lezení, který na Everest bez kyslíku vylezl už v roce 1994 a vedl vlastní komerční agenturu.

Právě on Bukrejeva na expedici osobně vybral, i když s ním kvůli jeho přístupu opakovaně diskutoval. Vyčítal mu, že se nechová jako klasický vůdce, který hlídá skupinu odzadu, Bukrejev se totiž vždycky držel vepředu.

Šlo o střet dvou různých přístupů. Fischer čekal, že vůdce zůstane těsně u klientů až do jejich návratu do stanu, Bukrejev vyrostl v sovětské škole, kde silný horolezec jde napřed a šetří síly na moment, kdy bude potřeba zasáhnout. Sám to shrnul větou, že pokud klient nedokáže zvládnout Everest bez velké pomoci vůdce, neměl by na Everestu vůbec být.

Desátého května se na vrchol Everestu pokoušelo dostat hned několik výprav najednou. Fischerova expedice Mountain Madness měla osm klientů, každý zaplatil přes šedesát pět tisíc dolarů za doprovázený výstup. Fischer stanovil pro skupinu limit na otočku ve třináct hodin. Kdo se do té doby nedostal na vrchol, měl se vrátit. Na trase se drželi rozdělení podle svých rolí, Bukrejev vepředu, Fischer vzadu.

Bukrejev vylezl na vrchol jako první z celé skupiny ve 13:07, bez kyslíku, a na vrcholu strávil skoro hodinu a půl, pomáhal ostatním s posledními metry výstupu. Pak sestoupil do tábora, ještě před klienty. Odpoledne se strhla potom bouře, která nakonec stála život osm lidí z různých expedic.

Bukrejev dorazil zpět do stanu v táboře krátce po páté odpoledne. Zatímco venku zuřila bouře s vichřicí, on odpočíval, doplňoval tekutiny a dýchal léčebný kyslík z láhve, aby se co nejrychleji zregeneroval. Necelou hodinu poté, co se dozvěděl, že jsou klienti ztracení v bouři, se vydal zpátky ven. Nikoho jiného, žádného dalšího vůdce, ani šerpu v táboře, se mu nepodařilo přesvědčit, aby šel s ním.

Té noci se do bouře vrátil čtyřikrát. Ve třech případech našel a přivedl zpátky do tábora vyčerpané a ztracené klienty. Ze osmi klientů expedice Mountain Madness té noci nezemřel nikdo. Horolezec Galen Rowell to popsal ve Wall Street Journal jako „jednu z nejúžasnějších záchran v dějinách horolezectví, provedenou v podstatě sólo, jen pár hodin po výstupu na Everest bez kyslíku“.

Samotný Fischer, zkušený horolezec, umíral v bouři na podchlazení a nedostatek kyslíku. Poslal od sebe pryč šerpu, aby sestoupil do bezpečí, a zůstal na hoře sám. Jeho poslední žádostí bylo, ať za ním pošlou právě Bukrejeva. Bukrejev se tedy vydal na čtvrtou záchrannou akci té noci, přišel ale pozdě, Fischer byl mrtvý. Přikryl mu tvář jeho vlastním batohem a tělo odtáhl z cesty, kudy chodili ostatní horolezci.

Ještě před odletem z Nepálu vylezl Bukrejev sólo na blízký vrchol Lhotse. Sám později napsal, že v tom výstupu hledal vnitřní jasno, něco, co by mu pomohlo se s tím, co se na Everestu stalo, vyrovnat.

Bouře sama o sobě takovou tragédii způsobit nemusela. Přispěla k ní řada rozhodnutí, která padla ještě předtím, než se počasí zhoršilo.

Na vrchol se ten den chystaly hned tři výpravy. Dvě byly komerční, Fischerova Mountain Madness a konkurenční Adventure Consultants novozélanďana Roba Halla, třetí byl filmový štáb natáčející snímek pro IMAX.

Mezi oběma komerčními výpravami panovala silná rivalita, kterou přiživoval novinář Jon Krakauer. Časopis Outside ho měl na Everest vyslat jako klienta právě Fischerovy výpravy, Fischer o tu reklamu hodně stál, jenže nakonec nebyl ochotný dorovnat nabídku, kterou časopisu udělal konkurent Hall. Krakauer tak nakonec vyrazil s Adventure Consultants.

Ani jedna z výprav navíc neměla ráno připravená fixní lana na klíčovém úseku mezi tzv. Balkónem (8350 m n. m.) a vrcholem. Šerpové je měli natáhnout dvě hodiny před startem, kvůli komunikačnímu zmatku se to ale nestalo. Výsledkem byly dlouhé fronty na Balkóně i na Hillaryho výšvihu (8790 m n. m.) a zdržení, které klienty stálo drahocenný čas i kyslík.

Bukrejev dorazil na vrchol ve 13:07, jako první z celé skupiny. Fischer, poslední z Mountain Madness, tam stanul až po čtvrté hodině odpolední. Byl vyčerpaný, dva dny předtím totiž sám sestoupil s nemocným klientem zpátky do základního tábora, a navíc se u něj později objevily příznaky výškové nemoci.

Podobně pozdě, po čtvrté hodině, dorazil na vrchol i konkurent Hall se svým klientem Dougem Hansenem. Hansen se o vrchol pokoušel podruhé v životě, o rok dřív skončil jen kousek pod ním, a Hall mu ho chtěl dopřát i za cenu, že poruší pravidlo o čase otočky.

Z Hallovy výpravy Adventure Consultants té noci zemřeli čtyři lidé, včetně samotného Halla i Hansena. Z Fischerovy expedice zemřel jen on sám, žádný z jeho klientů. Právě to, že Bukrejev sestoupil sám a před klienty, se později stane jádrem sporu o jeho vinu.

Krakauer o katastrofě později napsal knihu Into Thin Air a viděl problém v chování Bukrejeva. Podle Krakauera odporovalo Bukrejevovo počínání běžné roli horského vůdce, který má zůstat s klienty, ne je nechat za sebou a sejít dolů sám. Krakauer zároveň napsal, že Bukrejev, Rus, který mluvil špatnou angličtinou, pocházel z „drsné, hrdé a nekompromisní horolezecké kultury, která nevěří v hýčkání slabých“.

Bukrejev na kritiku odpověděl vlastní knihou, kterou napsal s Garym Westonem DeWaltem. Podle jeho verze byl plán sestoupit dřív předem domluvený a schválený samotným Fischerem. Zastánců měl Bukrejev dost. Rowell připomněl, že to byl právě Bukrejev, kdo zajistil lana na Balkóně a Hillaryho výšvihu poté, co to nezvládli šerpové, že předvídal problémy s klienty vracejícími se za tmy do bouře a že sestoupil dolů právě proto, aby byl odpočatý a hydratovaný, kdyby přišla nouze.

Nejostřeji se do sporu s Krakauerem pustil italský horolezec Simone Moro. Vzkázal mu, že nechápe, jaký člověk Anatolij doopravdy je. Že Krakauer je na osmitisícovkách nováček, zatímco Bukrejev patří k nejlepším v historii. Že Krakauer má finanční jistotu, kdežto Bukrejev poznal opravdový hlad. A že pokud chce soudit rozhodnutí, která Anatolij udělal v roce 1996, měl by si pamatovat jedno: žádný jeho klient tehdy nezemřel.

Bukrejev sám tu dobu nazval studenou válkou. Svoje ztvárnění ve filmu Smrt na Everestu okomentoval hořce, že mu tam už chybí jen beranice s rudou hvězdou. Kontroverzi si vysvětloval vlastním kazašským původem a tím, že s americkými novináři nemluvil dost dobře anglicky. Na veřejnosti nebyl zvyklý mluvit, na rozdíl od Krakauera, který byl profesí novinář. V panelu na filmovém festivalu v Banffu v listopadu 1997 mluvil zprvu jen málo a nechal za sebe mluvit přítelkyni Lindu Wylie, pak si ale vzal mikrofon a navrhl, že by novináře na himálajské expedice vůbec neměli pouštět. To spustilo ostrou slovní přestřelku přímo s Krakauerem, který seděl v publiku.

V prosinci 1997 převzal Bukrejev od Amerického alpského klubu ocenění Davida A. Sowlese, nejvyšší vyznamenání klubu za odvahu, konkrétně za záchranu lidí během katastrofy na Everestu.

Tři týdny po převzetí ceny odjel Bukrejev na jižní stěnu Annapurny s italským horolezcem Simonem Morem a kazašským kameramanem Dimitrijem Sobolevem, který měl výstup natáčet. Pětadvacátého prosince kolem poledne fixovali lana ve žlabu, Moro byl jen padesát až sedmdesát metrů od výstupu na hřeben ve výšce 6 300 metrů.

Pak se z hřebenu Annapurny utrhla obrovská ledová římsa a osmisetmetrovým žlabem se sesunula dolů. Lavina strhla Mora až ke stanu tábora jedna, kde se mu podařilo vlastními silami vyhrabat ven. Bukrejeva a Soboleva, které Moro viděl mizet pod bloky ledu velkými jako auta, nikdo nikdy nenašel.

Zpráva o neštěstí dorazila do Nového Mexika 26. prosince. Bukrejevova přítelkyně Linda Wylie odletěla do Nepálu o dva dny později. Pátrání komplikovalo špatné počasí, na místo se přes týden nedokázaly dostat ani vrtulníky. Teprve začátkem ledna 1998 se k táboru jedna dostala pozemní skupina šerpů a kazašských horolezců. Šerpové tam našli jen Bukrejevův fotoaparát a část oblečení. Po těle nebylo ani stopy. Linda Wylie z Kathmandú vydala krátké prohlášení: „Tohle je konec, není žádná naděje, že by mohl být naživu.“

V základním táboře pod Annapurnou dnes stojí památník s Bukrejevovým oblíbeným citátem, že hory nejsou stadiony, kde uspokojuje ambici něco dokázat, ale katedrály, ve kterých provozuje svoje náboženství.

Muž, který dokázal jedné noci čtyřikrát sám vyjít do bouře a přivést zpátky lidi, kteří by jinak zemřeli, svůj vlastní konec předvídal měsíce dopředu a nakonec proti tomu nic neudělal. Možná proto se k jeho příběhu lidé pořád vracejí. Nejde jen o spor, kdo měl na Everestu pravdu. Jde o příběh člověka, který věděl, jak zemře, a přesto se nevzdal jediné věci, kvůli které stálo za to žít.

Zdroje:

en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | britannica.com | jonkrakauer.medium.com | alpinedrome.wordpress.com | mountain.kz | endorfeen.com

Anatoli Boukreev, Linda Wylie: Above the Clouds (St. Martin's Press, 2002)