Článek
Budík zvoní v pět ráno. Venku ještě tma. Ale nejsem v Praze, jsem ve Španělsku. Za hodinu odjíždím se skupinou turistů jako delegát cestovní kanceláře. Pomáhám Čechům na dovolené s veškerými problémy, tlumočím, organizuju výlety. A občas vytáhnu foťák a fotím.
Roky jsem fotil prezidenty, ministry, státníky. Stál jsem pár metrů od papeže při návštěvě Česka. Fotil jsem summity, demonstrace, důležitá jednání. Měl jsem pocit, že dokumentuji historii.
Když přetvářka požírá duši
Vystudoval jsem fotografii a žurnalistiku. Celý dospělý život jsem pak věnoval tomu, abych se vypracoval mezi ty nejlepší. Podařilo se mi to.
Pak to začalo. Nejprve digitalizace, to byla jen technika. Začalo to v hlavě. Postupně jsem přestal snášet, že novinařina je ve skutečnosti proti establishmentu hrozně bezzubá. Že píšeme o korupci, ale nic se nezmění. Že fotím lidi, o kterých vím, že dělají špatné věci, ale musím se usmívat.
Velkou roli hrálo, že jsem často pořizoval snímky lidí, o kterých jsem věděl, že dělají něco, co je špatně. Natvrdo řečeno jsem si myslel, že to jsou lumpové. Ale abych je mohl fotografovat, musel jsem hrát určitou hru, musel jsem se přetvařovat, abych získal jejich snímek. Tato schizofrenní pozice mě začala požírat.
Postupně jsem se začal těch lidí, o kterých jsem neměl valné mínění, bát. Měl jsem z focení strach. Vstával jsem ráno a přemýšlel, koho dnes budu muset fotit. A jestli z toho vůbec něco bude.
Autobus jako záchrana
Bylo mi čtyřicet čtyři. Manželka, dvě děti, hypotéka. Když jsem přemýšlel, co dál, napadlo mě řízení. Vždycky jsem rád řídil. Jezdil jsem roky po republice i po světě s technikou. Byl jsem zvyklý vstávat kdykoliv. Na ranní fotky východu slunce, na noční akce, na mezinárodní lety v nejnesmyslnější hodiny. Flexibility jsem měl dost.
Kurz na profesionální řidičák skupiny D mi zabral pár měsíců. Pak jsem se přihlásil k dopravnímu podniku. Vzali mě. Prošel jsem školeními, zkouškami, lékařskými prohlídkami. Najednou jsem měl novou práci.
Ranní směny mi nevadily. Vstávat ve čtyři? Prosím. Vždycky jsem byl ranní ptáče. Když jsem fotil, často jsem vstával ještě dřív.
Co se změnilo, bylo všechno ostatní. Místo foťáku jsem držel volant. Místo lovení dokonalého záběru jsem sledoval trasu. Místo prezidentů a papežů jsem vozil lidi do práce, ze školy, z nákupu. Obyčejné lidi. Běžný život.
Zpočátku jsem byl ten hodný řidič
Věděl jsem, že moji kolegové na mě koukají trochu divně. Viděli ve mně nováčka, který byl ještě plné elánu a nadšení. Který počkal, když viděl dobíhajícího člověka. Který pomohl s těžkým kufrem nebo s kočárkem. Který se usmál na starou paní.
„To tě přejde,“ říkali mi v depu. „Za rok budeš jezdit jako my. Hodiny sedíš, lidi tě štvou, někdo ti nadává, někdo smrdí, někdo ti vynadá, že jsi přijel o minutu pozdě. Pak začneš ujíždět těm, co dobíhají. Pak začneš zavírat dveře lidem před nosem.“
Měli pravdu. Po třech letech jsem se začal měnit. Postupně jsem přestal čekat na dobíhající. Přestal jsem se usmívat. Začal jsem být unavený a otrávený. Ale vydržel jsem ještě další čtyři roky. Celkem jsem řídil autobus sedm let.
V těch prvních letech, kdy mě to ještě bavilo, jsem si říkal: už mám jistotu, že se v životě neztratím. Dokázal jsem si změnit profesi ve čtyřiceti čtyřech letech. Dokázal jsem začít úplně znovu v oboru, který jsem předtím nedělal. Znamená to, že to dokážu znovu.
Pak to přišlo znovu
Po sedmi letech jsem si uvědomil jsem si, že je čas na další změnu. Děti už byly odrostlejší, měl jsem víc svobody. Došlo mi, že umím další věc, co jsem celý život používal – jazyky. Díky práci fotografa jsem se naučil slušně anglicky, italsky, trochu španělsky. Lidi cestují víc a víc, ale spousta z nich se pořád neumí domluvit.
Přihlásil jsem se do cestovní kanceláře jako delegát. Vzali mě. V jednapadesáti letech. Starám se o české turisty v cizině, pomáhám s komunikací, řeším problémy. Dělám to samé, co v autobusu – pomáhám lidem. Jen v jiné zemi.
Fotit jsem nikdy úplně nepřestal. Dnes fotím hlavně pro neziskové organizace. Dokumentuji jejich akce, konference, setkání. Potkávám lidi, co to se světem myslí dobře. Nemusím se už přetvařovat. Nemusím se usmívat na lidi, které nemám rád. Radost se vrátila. Právě tohle je to, co jsem vždycky chtěl fotit. Obyčejné lidi, kteří dělají dobré věci.
Jistota, že se v životě neztratím
Statistiky pořád mluví o diskriminaci lidí nad padesát. Možná jsem měl štěstí. Ale možná jsem taky dokázal, že když člověk není fixovaný na jednu kariéru, když je ochotný se učit, možností je pořád dost. A hlavně když člověk pozná, že ho něco ničí, není hanba odejít a začít znovu.
Do roku 2030 bude třicet procent obyvatel Česka starších šedesáti let. Společnost se bude muset naučit využívat starší lidi. Ti starší se budou muset naučit být flexibilní. Nebát se změny. Nebát se přiznat, že tohle je už moc, tohle mě ničí, musím něco změnit.
Já už vím, že to zvládnu. Protože jsem to zvládl třikrát, možná čtyřikrát, když počítám návrat k focení. Pokud bude třeba, zvládnu to i příště.
Ono vždycky nějaké povolání bude.
Zdroje:
