Článek
Héraklés, muž, který zabil lva holýma rukama a vyčistil Augiášovy stáje, se dostal do situace, o které se mu ani nesnilo. Za vraždu Ífita, kterou spáchal v záchvatu šílenství, mu orákulové vyměřili jasný trest: tři roky sloužit královně Omfalé.
Královna Omfalé, která sama vládla celému království Lydie po smrti svého manžela, si nepořizovala Hérákla jako pracovní sílu na pole. Měla s ním úplně jiné plány.
První dny musely být pro Hérakla šokem. Chlap, který zabil hydru, teď musel sedět mezi chichotajícími se služkami a učil se namotat nit na cívku. Místo boje s netvory dostal do ruky vřeteno. Místo lví kůže si musel obléct ženské šaty. Místo kyje, kterým vraždil nestvůry, držel nástroje určené ženám. „Bylo to pro něj vrcholem zahanbení,“ píše v popisech mýtu historik Wilhelm Heinrich Roscher.
Omfalé si tuhle výměnu rolí zjevně užívala. Sama si oblékla Héraklovu lví kůži a nosila jeho kyj. Zatímco největší hrdina antiky sedával mezi služkami a učil se zpracovávat vlnu, ona vládla celému království v jeho mužských symbolech. Byl to dokonalý obrat mocenských pozic.
Obrazy, které šokovaly Evropu
Tahle pikantní výměna genderových rolí přitahovala umělce už od starověku. Řečtí básníci o tom psali satirické komedie, renesanční a barokní malíři z toho udělali skutečnou senzaci.
Lucas Cranach starší, německý malíř ze šestnáctého století, namaloval hned několik verzí téhle scény. Na jeho plátnech Omfalé a její služky oblékají mohutného hrdinu do ženských šatů, zatímco on poslušně sedí u kolovratu. Výraz v jeho tváři, kdysi obávané tváři zabijáka šelem, je směsicí studu a poddajnosti. Cranach pochopil, že v tomhle příběhu nejde jen o otroka a paní. Jde o ztrátu mužské identity.
V devatenáctém století se k tématu vrátil francouzský malíř Édouard Joseph Dantan. Jeho obraz „Héraklés u nohou Omfalé“ ukazuje hrdinu sedícího u nohou královny se špulkou vlny v ruce. Královna ho pozoruje s výrazem, ve kterém se mísí pobavení, něha i moc. Je to obraz o převrácené moci, kde muž slavný svou silou sedí poníženě u nohou ženy jako domácí mazlíček.
Příběh fascinoval také hudebníky. Francouzský skladatel Camille Saint-Saëns napsal v sedmdesátých letech devatenáctého století symfonickou báseň „Kolovrat Omfalé“. Hudba evokuje monotónní otáčení kolovratu, kde seděla královna se svými služkami, zatímco Héraklés musel předstírat, že je jednou z nich. V polovině dvacátého století se tahle skladba stala slavnou jako znělka kultovního rozhlasového seriálu The Shadow – americké publikum tak denně poslouchalo příběh o zneuctěném hrdinovi, aniž by tušilo, o co jde.
Pak se stalo něco nečekaného. Zamilovali se
Jenže něco se začalo měnit. Podle některých verzí mýtu se do sebe Héraklés a Omfalé časem zamilovali. „Omfalé byla moudrá a krásná žena,“ píše řecký cestovatel Pausaniás. „Héraklés, i když byl v otroctví, si získal její respekt.“
I během služby u královny dokázal Héraklés, že nezapomněl, kdo je. Když Lydii sužovali zloději a netvoři, pokaždé zasáhl. Legendární jsou jeho souboje s Kerkópy, dvojicí zlodějů, které chytil a unesl zavěšené hlavou dolů na tyči. Prý se při tom tak bavil jejich vtipkováním, že je nakonec propustil.
Dalším činem bylo zabití obra Sylea, který nutil pocestné obdělávat jeho vinici a pak je vraždil. Héraklés ho zabil a vinici zničil. Osvobodil také město Itonů od zotročení. Dokázal, že hrdinou je i v ženských šatech.
Nahý bůh vklouzl do postele. Místo královny našel něco jiného
Nejkomičtější příběh se ale odehrál až později, když už byli Héraklés a Omfalé milenci. Vydali se do háje boha Dionýsa oslavit jeho rituály a přes noc si vyměnili oblečení jen tak pro zábavu. Héraklés spal v Omfalině průsvitném rouchu, ona v jeho hrubé tunice.
Bůh Pan, polobůh se kozími nohami a neukojitelnou touhou po ženách, se rozhodl tu noc vetřít se do postele královny. Vkradl se do temnoty a nahmatával postavu v jemném oblečení. „Konečně!“ pomyslel si podle římského básníka Ovidia. Svlékl se donaha a vklouzl do postele.
Jenže místo královny nahmatal svaly tvrdé jak železo. Héraklés ho chytil, zvedl a praštil s ním o zem. Pan zařval bolestí a rozběhl se ven bosýma kozíma nohama, zatímco se Héraklés a Omfalé smáli, až se za břicho popadali. Od té doby prý bůh Pan nenávidí oblečení a chodí pořád nahý, aby se mu to už nikdy nestalo.
Obraz znázorňující scénu, kdy Héraklés vyhazuje Pana z Omfaliny postele
Jejich děti zakládaly dynastie
Vztah Omfalé a Hérakla přinesl konkrétní plody. Některé prameny uvádějí, že měli spolu několik synů. Nejznámější z nich byl Lamos, který se podle Diodóra Sicilského a Ovidia stal zakladatelem dynastie vládnoucí v kilikijské oblasti Malé Asie.
Další syn Agelaus je zmiňován v Apollodórově Bibliothéce jako praotec slavného krále Kroisa. A syn Tyrsenus údajně vynalezl trubku a na ni naučil hrát Dórce. V pozdějších tradicích je tento Tyrsenus (nebo Tyrrhenus) spojován s příchodem Etrusků do Itálie – z Hérakla v sukních se tak možná stali praotcové jedné z nejslavnějších civilizací starověku.
Po třech letech byla Héraklova povinnost splněna. Musel opustit Lydii a vrátit se ke svému hrdinskému životu. Omfalé mu údajně vrátila lví kůži a kyj s respektem. „Odešel jako hrdina, i když přišel jako otrok,“ napsal později řecký mythograf Apollodóros.
Skandál pro antiku, senzace pro modernu
Pro starověké Řeky byl příběh Hérakla v otroctví u ženy pobuřující. Sofokles ve své hře Trachiňanky napsal, že to byla hanba hodná opovržení. Muž by přeci neměl sloužit ženě, natož nosit její šaty a předstírat, že je žena. Římský spisovatel Lucián i církevní otec Tertullianus tento příběh zmiňují jako příklad naprosté degradace mužství.
Moderní svět viděl v příběhu něco jiného. Když v roce 1864 měla v londýnském Royal St. James's Theatre premiéru hra „Héraklés a Omfalé aneb Moc lásky“, roli Hérakla hrála žena – Charlotte Saunders. V devatenáctém století byla tahle výměna pohlaví na jevišti běžná a publikum ji milovalo. Divadelní kritici psali, že právě ta provokativní záměna rolí dělá z představení událost sezóny.
Ve dvacátém století se k tématu vrátil i kontroverzní básník Guillaume Apollinaire ve své erotické sbírce Les onze mille verges (Jedenáct tisíc prutů). Jeho verze byla natolik explicitní, že kniha byla ve Francii na dlouhá léta zakázána. Apollinaire v básni „Hercule et Omphale“ dovedl erotický podtext příběhu do extrému.
Dokonce i ve zlaté éře Hollywoodu se na téma sáhlo. Ve filmu Héraklés Unchained z roku 1959 hraje královnu Omfalé Sylva Koscina. V téhle verzi je Omfalé sériová vražedkyně – omámí muže vodou zapomnění, udělá z nich své milence a pak je nechá popravit. Héraklés samozřejmě nakonec unikne. Herečka Koscina později vzpomínala, že role královny, která si užívá moci nad mužem, byla v konzervativních padesátých letech považována za odvážnou.
Závěr
Z největší morální krize antiky stal se nakonec stal jeden z nejpozoruhodnějších milostných příběhů. Héraklés přišel do Lydie jako trestanec v řetězech a odešel jako otec budoucích králů. Nosil sukně, ale nezapomněl být hrdinou. Sloužil ženě, ale získal si její lásku.
Umělci o něm ještě dva tisíce let malovali, jak sedí u kolovratu s vyhrnutou sukní a svalnatýma nohama. Skladatelé po něm psali symfonie o jeho ztracené moci. Dramatici po něm psali hry o převrácených rolích.
Protože příběh Hérakla a Omfalé není jen o otrokovi a paní. Není to jen o muži v sukních. Je to příběh o tom, že někdy musíme ztratit všechno, co nás definuje, abychom našli něco nového. A že láska může vzniknout i tam, kde podle všech pravidel vzniknout neměla.
Některé věci prostě nikdy nezestárnou.
Zdroje:
