Článek
Ve čtvrtek ráno vyskočila fenka z Rumunska z okna pražského bytu a několik hodin paralyzovala provoz na zelené lince metra a znovu otevřela otázku: Proč Češi vozí psy z Balkánu? Podle odhadů se v Česku každoročně dostane do nových domovů kolem 5 až 7 tisíc psů ze zahraničí, převážně z Rumunska, Řecka, Bulharska či Španělska. Organizace, které se na tyto „záchranné mise“ specializují, vyrostly jako houby po dešti. Na sociálních sítích je můžete poznat snadno – emotivní příběhy, fotky před a po, apely na dobré srdce. Češi na to slyší. Nadšeně, někdy až fanaticky.
Láska bez hranic
Je něco krásného na myšlence, že láska ke zvířatům nezná hranice. Že když vidíme trpícího psa v rumunském útulku, kde ho možná čeká eutanazie, nemůžeme zůstat lhostejní. Že prostě musíme pomoci. V tom se odráží něco ze samé podstaty humanity – empatie, která přesahuje národní bariéry i logickou argumentaci.
Mnozí z těch, kdo si vzali psa ze zahraničí, vám budou vyprávět o neuvěřitelné vděčnosti těchto zvířat. O tom, jak jim zachránění psi změnili život. O vztahu, který vznikl právě proto, že pes dostal druhou šanci. Tyto příběhy jsou často upřímné a dojemné. Není důvod jim nevěřit.
Ale pak je tu druhá strana mince. Ta, o které se mluví méně ochotně.
Když dobrá vůle nestačí
„Je to úplně špatně,“ řekl po čtvrtečním maratónu v metru Radek Bogdan z pražského městského útulku. „Tito psi kdysi zažili volnost a mají to prostě v sobě.“ Jeho slova nejsou odsouzením samotné myšlenky záchrany, ale upozorněním na něco, o čem se v záplavě emotivních kampaní mluvívá jen okrajově: Ne každý pes ze zahraničí je vhodný pro život v českém bytě.
Psi z ulice, zvláště z balkánských zemí, často vyrůstali ve smečkách, hledali si potravu sami, učili se přežít. Nejsou to zlá zvířata – jsou to prostě jiná zvířata. Mají v sobě zakódované instinkty a zkušenosti, které domácí pes chovaný od štěněte nikdy neměl. Když se pak ocitnou v pražském bytě mezi tramvajemi a metrem, může to dopadnout přesně tak, jak jsme viděli ve čtvrtek.
Kolik takových případů zažijeme ročně? Kolik psů utíká, kolik jich končí zpátky v útulcích, kolik majitelů to vzdává po několika měsících vyčerpávajícího boje s traumatizovaným zvířetem? Přesná čísla nemáme, ale každý, kdo se pohybuje v psích kruzích, vám řekne: není to výjimka.
Průmysl s dobročinným rouchem
Stojí za zmínku, že import psů se stal také byznysem. Ne vždy čistým. Některé organizace pracují transparentně, s veterinárním dohledem, s karanténou, s pečlivým výběrem psů i jejich budoucích majitelů. Jiné? Méně. Státní veterinární správa v minulosti varovala před nelegálními dovozy zejména z Rumunska a prověřila řadu podezřelých případů – hrozilo totiž zavlečení vztekliny, která se v Česku nevyskytuje od roku 2002. Psi někdy přijíždějí nevakcinovaní, nemocní, plní parazitů. Jejich psychický stav nikdo neřešil, jejich vhodnost pro život v rodině nikdo netestoval.
Za každou adopci se platí „manipulační poplatek“, který může být i několik tisíc korun. To je legitimní – doprava, veterinární péče, karanténa, to všechno stojí peníze. Ale jak je zajištěno, že tyto peníze skutečně jdou tam, kam mají? Jak víme, že organizace opravdu pracuje v nejlepším zájmu zvířat, a ne především v zájmu svého fungování?
Co nás to učí o nás samotných
Tento fenomen vypovídá o Češích leccos. Jsme národ, který má ke zvířatům blízko. To je krásné. Jsme národ, který chce pomáhat. Také skvělé. Jsme národ, který má rád příběhy o záchraně a druhé šanci. Kdo by neměl.
Ale možná jsme také národ, který má rád jednoduchá řešení. Adopce psa ze zahraničí je viditelná, sdílitelná, okamžitě uspokojivá. Je to jasný příběh se zápornou a kladnou postavou. Je to akce, u které se cítíme dobře.
Pracovat systematicky na tom, aby psi v českých útulcích našli domovy, vyžaduje více trpělivosti. Není to tak instagramové. Příběh „vzal jsem si staršího křížence z útulku v Kladně“ prostě není tak sexy jako „zachránil jsem Maxe z útulku smrti v Bukurešti“.
Takže kdy to dává smysl?
Odpověď není černobílá. Ano, dává to smysl, pokud:
- Máte zkušenosti s psím chováním a jste připraveni pracovat s potenciálně traumatizovaným zvířetem
- Volíte renomovanou organizaci, která psy důkladně testuje a připravuje
- Jste ochotni investovat čas, peníze a nervy do výcviku a socializace
- Máte vhodné podmínky – ideálně dům se zahradou, ne byt v centru metropole
- Jste připraveni na to, že pes možná nikdy nebude "normální" v tom smyslu, jak si představujete
Nedává to smysl, pokud:
- Chcete psa především proto, že je to "cool" příběh
- Nemáte zkušenosti a očekáváte, že pes bude vděčný a bezproblémový
- Ignorujete psy v českých útulcích, protože nejsou dost zajímaví
- Podporujete organizace, které pracují nezodpovědně
Závěr
Fenka z rumunského útulku, která ve čtvrtek běhala tunely pražského metra, není padouch. Není ani hrdinka. Je prostě psem, kterého někdo s dobrou vůlí, ale možná nedostatečnou rozvahou, přivezl do prostředí, na které nebyl připravený. Je živým důkazem toho, že dobrý úmysl nestačí. Že empatie bez znalostí může končit katastrofou. A že někdy je největší láska ke zvířatům rozpoznat, že možná zrovna tento konkrétní pes není ten pravý pro můj konkrétní život.
Možná by bylo dobré občas zpomalit, nadechnout se a zeptat se: Komu vlastně chci pomoci? Psovi, nebo sobě?
Zdroje a další čtení k zamyšlení
Původní případ
Situace v Rumunsku
Veterinární a legislativní aspekty
Státní veterinární správa - Oficiální podmínky dovozu
Deník.cz: Veterináři varují před dovozy - Varování SVS před zavlečením vztekliny
České útulky a statistiky
PesWeb.cz: Psi k adopci - Centrální databáze českých útulků
