Článek
New York, léto 1920. Otec drží v dlaních nedonošenou dceru, která váží sotva 900 gramů. Lékař mu sdělil verdikt: „Nemůže žít sama, je příliš slabá na to, aby přežila. Prostě zemře, protože nepatří na tento svět.“
Jenže otec si vzpomněl na podivnou atrakci, kterou viděl na svatební cestě. Zabalil mrňavou Lucille do dek a místo domova vyrazil na Coney Island. Do lunaparku, kde mezi horskou dráhou a mořskými pannami provozoval jistý „doktor“ Couney výstavu živých nedonošených dětí.
Lucille Horn se dožila 96 let. Byla jednou z tisíců.
Lékař bez diplomu
Martin Couney se narodil v roce 1869 jako Michael Cohen v polském městečku Krotoszyn, které tehdy patřilo k Prusku. Pocházel ze židovské rodiny a ve 19 letech odplul do Ameriky, kde si změnil jméno.
Tvrdil, že vystudoval medicínu v Berlíně a Lipsku, že se učil u slavného francouzského porodníka Pierre-Constanta Budina. Že má evropskou lékařskou licenci, která však v Americe neplatí. Vše to byly lži. Žádný záznam o studiu se nikdy nenašel. Ve 19 letech na medicínu prostě nebyl čas.
Nicméně Martin Couney měl jednu věc, kterou mu žádný diplom nemohl dát: byl posedlý myšlenkou zachraňovat ty nejmenší děti. A měl odvahu jít naproti lékařskému establishmentu, který tyto „slabošky“ považoval za nehodné záchrany.
Couney (uprostřed) na výstavě v roce 1909
Atrakce mezi mořskými pannami
V roce 1897 začala Couneyho kariéra na Viktoriánské výstavě v Londýně. Přivezl si z Francie několik předčasně narozených dětí. V košících s termofory je převezl přes Lamanšský průliv a vystavil je v inkubátorech. Diváci byli fascinováni. Děti přežily.
Couneyho business model byl geniálně jednoduchý: rodiče platili za péči nulu. Veškeré náklady pokrývali zvědaví návštěvníci, kteří zaplatili čtvrt dolaru za to, že mohli nahlédnout do skleněných inkubátorů s mrňavými bojovníky o život.
V roce 1903 se Couney natrvalo usadil na Coney Island v New Yorku, kde provozoval své „Infantorium“ v Luna Parku až do roku 1943. Měl také druhou výstavu ve vedlejším Dreamlandu (do požáru v roce 1911) a třetí v Atlantic City, která fungovala 38 let.
Podomní vyvolávači (mezi nimi údajně i mladý Cary Grant) lákali davy heslem: „Nezapomeňte navštívit děti!“ A lidé chodili. V tisících.
Věda i showbyznys
Couneyho inkubátory byly technickým zázrakem. Každý měřil zhruba půl druhého metru, měl ocelové stěny a skleněnou přední část. Teplý vzduch cirkuloval systémem trubek s termostaty, filtroval se dvakrát – nejprve přes vlnu zavěšenou v antiseptiku, pak přes suchou vlnu.
Inkubátor pro předčasně narozené děti
V týmu pracovalo šest zdravotních sester a dvě kojné, které žily přímo v zařízení. Péče probíhala nonstop. Novorozenci byli při příjmu vykoupáni, dostali kapku brandy (pokud to zvládli) a na zápěstí růžovou nebo modrou stuhu podle pohlaví. Madame Recht, jedna z dlouholetých zaměstnankyň, předváděla divákům diamantový prsten, který navlékla na pažičku dítěte – aby ukázala, jak neuvěřitelně drobná ta stvoření jsou.
Kojné měly přísná dietní omezení. Nesměly kouřit, jíst hamburgery ani pít alkohol. Couney věřil, že vše ovlivňuje kvalitu mateřského mléka. Některé děti, které neuměly sát, byly krmeny lžičkou přímo nosem – další z Madame Recht speciálních dovedností.
Couneyho heslo znělo: „Celý svět miluje děti.“ Povzbuzoval sestry, aby děti braly z inkubátorů a mazlily se s nimi před publikem. Byla to podívaná, ale zároveň špičková zdravotní péče. Lepší, než nabízela jakákoli americká nemocnice té doby.
Podvodník, nebo vizionář?
Prestižní britský lékařský časopis The Lancet odsoudil výstavu už v roce 1897 jako „bezohledný způsob, jak vydělat peníze“. New York Society for the Prevention of Cruelty to Children obvinila Couneyho z vykořisťování kojenců. Mnozí lékaři ho považovali za nemravného šarlatána.
Problém byl v tom, že Couney měl výsledky a oni ne.
V první polovině 20. století byli nedonošenci považováni za „slabošky“ a „mdlé“, často s postižením. Panoval názor ovlivněný eugenickým hnutím: stojí vůbec za to takové děti zachraňovat? Mnozí američtí eugenici dokonce diskutovali o tom, zda by neměly být děti se závažným postižením úmyslně ponechány napospas smrti. Komunikovali o tom s nacisty, kteří se americkým eugenismem inspirovali.
Couneyho úspěšnost byla 85 procent. Za téměř 50 let kariéry se postaral o asi 8 000 dětí a tvrdil, že jich zachránil 6 500. Moderní pediatři dnes uznávají, že jeho tým poskytoval péči, která neměla v tehdejší Americe konkurenci.
Dr. Julius Hess, dnes považovaný za otce americké neonatologie, s Couneym dokonce spolupracoval na světové výstavě v Chicagu v letech 1933–34. Už to nebyla jen atrakce – bylo to zdravotnické zařízení, které zachraňovalo životy.
Rodina z inkubátorů
V roce 1903 se Couney oženil s Annabelle Maye, zdravotní sestrou ze svého týmu. V roce 1907 se jim narodila dcera Hildegarde. O šest týdnů dřív, vážila pouhých 1,4 kilogramu. Samozřejmě skončila ve výstavním inkubátoru vedle ostatních dětí. Přežila a později pracovala jako sestra po boku svého otce.
Couney dostával pozvánky na narozeniny a svatby „svých“ dětí. Zůstal s mnohými v kontaktu po celý život. V roce 1934 uspořádal v Chicagu „Homecoming“ – sraz dětí z inkubátorů. Z 58 dětí, o které se staral předchozího roku, se jich 41 vrátilo s matkami. Událost vysílalo místní rádio.
Beth Allen, narozená v roce 1941, později vzpomínala: „Doktoři to nechtěli. Říkali mé matce: ‚Zapomeňte na ni, stejně se z toho nedostane.‘ Ale ona mě vzala a odvezla k doktoru Couneymu. Kvůli němu jsem tady.“
Konec éry
V roce 1940 se Couney pokusil darovat své inkubátory městu New York. Nabídka byla odmítnuta.
V roce 1943, když Cornell Hospital v New Yorku otevřel první specializované oddělení pro nedonošence s inkubátory, Couney uzavřel svou výstavu v Luna Parku. Jeho metody konečně přijal lékařský mainstream. Práce byla dokončena.
Zemřel v roce 1950 ve svém domě v newyorské čtvrti Sea Gate. Byl sám, pravděpodobně bez peněz. Teprve v posledních letech si jeho příběh začíná získávat pozornost, kterou si zaslouží.
Dnes se v USA narodí předčasně jedno z deseti dětí. Jejich šance na přežití je nesrovnatelně vyšší než před sto lety. Moderní neonatologie má mnoho otců a Martin Couney mezi ně bezpochyby patří.
I když nikdy nebyl skutečným doktorem, zachránil více životů než většina diplomovaných lékařů své doby. Je to paradox, který by ocenila i malá Lucille Horn, když v roce 2015 vyprávěla svůj příběh rozhlasu NPR. Měla 95 let. Čtyři děti, pět vnoučat.
„Kdyby nebylo pana Couneyho,“ řekla, „nebyla bych dnes tady. A ani všichni ti, co přišli po mně.“
Zdroje:
