Zadaná Maciuchová a ženatý Adamíra se rok a půl scházeli tajně. Svobodného ho pak několikrát odmítla

Setkali se v roce 1971 při natáčení televizní inscenace První radosti. Jí bylo šestadvacet, právě nastupovala do Divadla na Vinohradech, kde pak zůstala dalších čtyřicet let. Jemu bylo pětačtyřicet, byl to ostřílený herec s hlasem, který okouzlil kdekoho. Ona měla přítele. On měl doma druhou manželku a jedenáctiletého syna Marka.

„My jsme se s Jiřím nehledali. Potkali jsme se při práci,“ vzpomínala později Maciuchová. Rok a půl se scházeli a zase rozcházeli, tajně, s pocitem viny na obou stranách. Bylo to obdobé plné útěků, setkání a odříkání, jak to popsala. Byla, jak sama sebe nazývala, moravská buchta, která si nedovedla představit, že by odvedla muže od rodiny. Nakonec přestali od sebe utíkat. Adamíra opustil manželku i syna a přestěhoval se k ní.

Pro syna Marka to byla rána, ze které se dlouho nevzpamatoval. Vinu za rozpad rodiny dával z velké části právě Haně Maciuchové a dlouhá léta s ní ani s otcem nemluvil. Trvalo desítky let, než se vztahy urovnaly. V roce 2013, dvacet let po Adamírově smrti, se konal křest knihy Jiří Adamíra: Noblesní král českého jeviště. Na akci dorazili oba, Hana Maciuchová i Marek, tehdy už uznávaný kardiochirurg, a spolu se nechali vyfotit.

Adamíra měl pověst mimořádně úspěšného svůdníka, jeho avantýry byly mezi kolegy dobře známé. Druhou ženou se mu stala herecká kolegyně Ljuba Benešová, kterou přebral vlastnímu hereckému kolegovi Josefu Langmilerovi. Potkali se v polovině padesátých let v ostravském angažmá, kde všichni tři hráli ve stejném souboru.

Adamíra se s Langmilerem několikrát popral v divadelním klubu, kolegové je museli od sebe odtrhávat. „Pepík byl gentleman a Adamíra dravec a lovec, ten potřeboval pořád dobývat,“ popsal to režisér Antonín Kachlík. Adamíra nakonec zvítězil, s Benešovou se v létě 1960 vzali, a téhož roku se jim narodil syn Marek. Sama Benešová o konci manželství promluvila takto: „To trvalo dlouho… pomalu se to rozkližovalo. On trpěl přes ty ženský… a já nejsem člověk, který umí bouchnout do stolu a říct: ,To nejde!‘ Takže jsme se postupně v klidu rozešli…“ Ani ona, ani později Maciuchová jeho nevěry veřejně nerozebíraly.

Po boku Maciuchové se z proutníka nakonec přece jen stal muž, který jí psal básničky na útržky papíru. V jedné z nich stálo, že by nejraději spočinul ve stínu jejích řas, kdyby na to měl čas, protože ho volá práce pro rozhlas. Kolegové jejich vztahu zpočátku moc nevěřili. Vydrželi spolu dvacet let, až do jeho smrti.

V osmdesátých letech si spolu pořídili chalupu v Českém ráji. Jezdili tam skoro každý volný víkend a všechny prázdniny, dokud mu nediagnostikovali rakovinu páteře.

Adamíra žádal Maciuchovou o ruku opakovaně. Odmítala ho pokaždé se stejným vysvětlením. Byl už dvakrát ženatý a ona nechtěla být nevěstou do třetice, jak to sama nazývala, tedy do třetice všeho zlého. Bála se, že by třetí manželství dopadlo stejně jako první dvě, rozvodem, který by ji ranil víc, než kdyby zůstala jen partnerkou bez prstenu.

Ironií bylo, že žádosti o ruku jí zatím chodily od cizích lidí. Po seriálu Žena za pultem, kde ztvárnila lahůdkovou Olinku, jí prý přišlo přes čtyřicet dopisů se žádostí o sňatek od mužů, které nikdy neviděla.

„Byl mým mužem, i když jsme spolu nikdy nestanuli před oltářem,“ vyznala se v roce 2015. Sama později řekla, že tu volbu nepotřebovala úředně potvrzovat. Žili spolu, milovali se a patřili si i bez razítka. Teprve o mnoho let později, když byl Adamíra vážně nemocný, řekla, že jí je líto, že si ho nevzala, dokud šance ještě byla.

Pečovat o druhé uměla odmala. Byla nejstarší ze tří sourozenců a od čtyř let hlídala mladšího bratra Milana, když byli rodiče, vášniví ochotníci, večer v divadle. Jednou v noci plakal, tak mu protáhla ruku sítí jeho postýlky, aby věděl, že není sám, a s otiskem té sítě na tváři pak chodila celý další den.

V roce 1980 podstoupila operaci, po které se z narkózy probrala do zprávy, jaká se nedá vzít zpět. Lékaři jí řekli, že už nikdy nebude moct mít děti. Zpráva ji zasáhla tak silně, že upadla do vysokých horeček, které málem nepřežila. „Cítila jsem se, jako by mi někdo zapálil mozek,“ popsala pocit, který ji tehdy zasáhl.

Roli matky, manželky i ženy pečující o druhé hrála před kamerou i na jevišti nesčetněkrát, jako Anče v televizních Krkonošských pohádkách nebo jako manželku doktora Blažeje v Nemocnici na kraji města. „Roli matky jsem hrála mockrát, ale v reálu jsem se matkou nikdy nestala,“ řekla o tom sama.

Když Jiřímu Adamírovi diagnostikovali rakovinu páteře, byla mu velkou oporou a věřila, že nemoc porazí. Zemřel 14. srpna 1993 ve věku sedmašedesáti let. „Můj muž zemřel na pooperační komplikace, ne kvůli nemoci samotné,“ byla přesvědčená, že za jeho smrt mohou chybná rozhodnutí lékařů, ne samotná nemoc.

Řekla později, že po jeho smrti zkolabovala, přestala spát a rozstonala se. Nic jí nepomáhalo. Byl celým jejím světem a nikdo ho podle jejích slov nikdy nemohl nahradit.

Čtrnáct dní po posledním rozloučení stála na jevišti v Molièrově komedii Zdravý nemocný, hře, která si ze smrti a nemoci dělá šašky. Později vysvětlila, že jí zkoušení role pomohlo uniknout do jiné mysli, ne do vlastní.

Veřejnost si myslela, že po Adamírovi zůstala navždy sama. Nebyla to pravda, jen o tom systematicky mlčela. Na přelomu tisíciletí byl jejím dlouholetým partnerem vysokoškolský pedagog Karel Pstružina, který se věnoval filozofii a kognitivní vědě.

O mnoho let později, v posledních letech jejího života, se po jejím boku objevil lékař Karel Valdauf, syn stejnojmenného hudebního skladatele. Doprovázel ji na společenské akce, na výlety i dovolené a byl jí oporou v nejtěžších chvílích, včetně chemoterapií, kterými procházela poslední roky života, když bojovala nejprve s rakovinou prsu a pak se zákeřnější rakovinou slinivky.

Nemoc nesla statečně a nikomu se s ní nesvěřovala. „To jsou moje problémy. Nebudu s nimi nikoho obtěžovat, přenášet je na někoho jiného,“ říkávala mu. Když jí docházely síly, odjela do rodného kraje, do Olomouce, kde se o ni starala sestra Silvie. Zemřela tam 26. ledna 2021, ještě deset dní předtím brala telefon, takže nikdo nic zlého netušil. Pohřbena je v rodinném hrobě v Olomouci.

Na jejím parte stálo: „Život mne opouštěl dřív, než já jeho.“ Tuhle větu prý v minulosti několikrát pronesla. Adamíra leží na Vyšehradském hřbitově v hrobě, který mu sama zařídila, hned za hrobem Karla Hynka Máchy, s náhrobkem od sochaře Olbrama Zoubka. Později tam nechala převézt i jeho rodiče z rodných Dobrovic. Pár týdnů po jejím pohřbu se na Adamírově hrobě objevila její zasklená černobílá fotka, se stejnými slovy.

V dubnu 2026 skončili spolu na poštovní známce. Česká pošta vydala příležitostný aršík Herci a herečky: Jiří Adamíra a Hana Maciuchová, dvě známky vedle sebe, jeho portrét a její portrét. Uprostřed aršíku jsou postavy z jejich společné inscenace Španělé v Praze, v pozadí trigy a silueta Národního divadla, jeho domovské scény, a socha anděla z Divadla na Vinohradech, kde hrála ona. Pětapadesát let po tom, co se poprvé potkali před kamerou, jsou spolu znovu, tentokrát na papíře, který si může koupit kdokoli.

Zdroje: irozhlas.cz | rozhlas.cz | rozhlas.cz | tyden.cz | ctidoma.cz | iprima.cz | iprima.cz | poznatsvet.cz | vlasta.cz | vlasta.cz | krajskelisty.cz | ahaonline.cz | blesk.cz | kafe.cz | csfd.cz | idnes.cz | idnes.cz | ceskaposta.cz | Lucie Jandová, Kdybych se mohla zeptat znovu (rozhovor s Hanou Maciuchovou)