Článek
V září 1993 vystupuje Eric Lomax v Thajsku z letadla a v ruce svírá dopis. Za pár hodin se má setkat s mužem, jehož hlas ho pronásleduje v nočních můrách padesát let. S Takashi Nagasem – japonským tlumočníkem, který stál vedle, když ho mučili na pokraj smrti.
Lomax neví, jestli mu dokáže potřást rukou, nebo jestli mu sevře ruce kolem krku. Jeho manželka Patti ví, jak křehká je tato chvíle. Roky trvalo, než ji Eric vůbec nechal nahlédnout do své duše zničené válkou. Teď letěli vstříc setkání, které mohlo být buď koncem noční můry, nebo jejím vyvrcholením.
V kapse má připravený dopis. Slova odpuštění. Ale pořád neví, jestli je dokáže vyslovit.
Železnice smrti
V únoru roku 1942 byl Eric Lomax, tehdy dvaadvacetiletý poručík britského královského sboru spojařů, zajat po pádu Singapuru. Spolu s tisíci dalších válečných zajatců byl nucen pracovat na stavbě tzv. „železnice smrti“ – trati spojující Barmu se Siamem (dnešním Thajskem). Japonci potřebovali tuto trať pro zásobování své armády. Postavili ji za cenu desetitisíců životů.
Podmínky byly pekelné. Zajatci pracovali od svítání do soumraku v tropickém horku, vyhladovělí, trpící malárií, úplavicí a cholerou. Umírali na vyčerpání, nemoci nebo pod ranami japonských dozorců. Lomax přežíval díky svému nadšení pro železnice – zálibu z dětství si udržel i v pekle.
Váleční zajatci pracující na „železnici smrti“
V srpnu 1943 se jeho život změnil v ještě horší noční můru. Lomax a několik jeho kamarádů bylo obviněno z „protijaponských aktivit“. Někdo v táboře našel improvizované rádio, které si postavili z odebraných součástek. Pro Japonce to znamenalo špionáž.
Výslechy
Lomax byl odvezen do vězení japonské tajné policie Kempeitai. Následovalo mučení, které přesahovalo běžnou hrůzu války. Bili ho bambusovými holemi, lámali mu žebra, topili ho v kýblech vody. Znovu a znovu. Dny se protahovaly v nekonečnou agónii.
Vždycky tam stál on. Nebil ho. Překládal. Takashi Nagase. Mladý tlumočník, který obviňoval Lomaxe ze špionáže. Jeho hlas se vrýval do Lomaxovy paměti hlouběji než rány pěstí. Jeho tvář se mu zjevovala v každé noční můře.
Skupinka policistů Kempeitai včetně tlumočníka Takashi Nagaseho.
Lomax přežil. Byl přemístěn do věznice Outram Road v Singapuru, kde zůstal až do konce války. Když v roce 1945 válka skončila, vrátil se do Skotska jako zlomený muž. Měl pětadvacet let a cítil se jako stařec.
Život po válce
Nikdo mu nerozuměl. Když se v roce 1945 vrátil domů, všichni čekali, že začne zase normálně žít. Agnes, jeho dívka z předválečných let, na něj věrně čekala. Pracovali spolu na poště a znali se z kostela. Oženil se s ní tři týdny po propuštění. Měl práci, rodinu. Ale uvnitř byl mrtvý.
Noční můry přicházely každou noc. Výkřiky. Studený pot. Vztek, který se nedal ovládnout. Více než třicet let se snažil fungovat jako manžel a otec, ale nedokázal to. První manželství se nakonec rozpadlo. Tři děti vyrostly s otcem uzavřeným ve své vlastní válce, která nikdy neskončila.
„Soukromí oběti mučení je neproniknutelnější než jakákoli ostrovní pevnost,“ napsal později. Lidem se zdál v pořádku, ale uvnitř se rozpadal.
Pomoc přišla až koncem sedmdesátých let. Lomax potkal Patti, zdravotní sestru, která se stala jeho druhou manželkou a záchranou. Měla sílu proniknout zdmi, které si postavil. Přiměla ho vyhledat pomoc u Medical Foundation for Victims of Torture v Londýně.
Tam poprvé dokázal mluvit o tom, co prožil. Poprvé mu přišlo, že by možná mohl žít, aniž by každou noc umíral.
Zpráva z Japonska
Pak, v roce 1989, dostal Lomax od kamaráda článek z novin. Byl tam obrázek staršího Japonce a Lomax ho okamžitě poznal. Takashi Nagase. Tlumočník. Mučitel. Stále naživu.
Článek popisoval, jak Nagase hledá usmíření s bývalými válečnými zajatci. Jak financoval stavbu buddhistického chrámu míru u mostu přes řeku Kwai. Jak píše knihy a snaží se odpykat své činy.
Lomaxova první reakce byla vzteklost. „Rozhodně jsem nevěřil v japonskou lítost,“ napsal. Představoval si, jak by Nagase zabil. Jak by mu udělal to, co on jemu.
Ale jeho manželka Patti viděla něco jiného. Možnost. Možná jediný způsob, jak ukončit válku, která v Ericovi stále zuřila. Napsala Nagasemu dopis.
Odpověď, která přišla, byla nečekaná. Nebyla to obhajoba ani výmluvy. Byl to dopis plný lítosti, bolesti a pokory. Nagase psal o své vině, o tom, jak ho jeho činy pronásledovaly celý život. O tom, že by udělal cokoli pro odpuštění.
Něco v Lomaxovi povolilo. Tvrdý pancíř, který si vybudoval, začal praskat.
Setkání v Kanburi
Když Lomax vystoupil z letadla v Thajsku, nebyl si jistý, jestli dokáže potlačit pět dekád nenávisti. Dohodli se, že se setkají přímo na místě. Tam, kde ho Nagase kdysi vyslýchal a kde ho ostatní mučili.
Nagase už tam čekal. Byl to malý, starší muž v obleku. Když uviděl Lomaxa, formálně se uklonil. Pak se začal třást a plakat.
„Je mi to tak líto. Tak strašně moc mi je to líto,“ opakoval znovu a znovu japonsky.
Lomax mu podal ruku a v japonštině řekl: „Dobré ráno, pane Nagase. Jak se máte?“
To bylo začátek. V následujících dnech spolu mluvili, smáli se, sdíleli vzpomínky. Ukázalo se, že mají mnoho společného – oba milovali vlaky, oba nesli těžké břemeno války. Nagaseho pokora a upřímná lítost Lomaxe proměnily.
Před odjezdem Lomax Nagasemu osobně přečetl dopis. Napsal, že ačkoli nikdy nemůže zapomenout, poskytuje mu „úplné odpuštění“. Ocenil jeho odvahu bojovat proti militarismu a navrhl mu, že by neměl „déle nést na svých rameninách vinu celého japonského národa.“
Pro oba muže to bylo osvobození.
Co zbylo
Lomax a Nagase zůstali přáteli až do Nagaseho smrti v roce 2011. Pravidelně si psali, několikrát se ještě setkali. Lomax řekl, že po setkání s Nagasem konečně přestaly noční můry. Po padesáti letech konečně našel klid.
Jeho kniha „The Railway Man“, která vyšla v roce 1995, se stala bestsellerem a získala několik literárních cen. V roce 2013, rok po Lomaxově smrti, byla zfilmována s Colinem Firthem a Nicole Kidmanovou v hlavních rolích. Film přinesl tento příběh odpuštění milionům diváků po celém světě.
Eric Lomax zemřel v říjnu 2012 v Berwick-upon-Tweed ve věku 93 let. Na konci své knihy i filmu říká své ženě větu, která shrnuje celý jeho příběh: „Někdy ta nenávist musí přestat.“
Nagaseho rodina po jeho smrti řekla, že setkání s Lomaxem bylo nejdůležitější událostí jeho života. Konečně dostal odpuštění, po kterém toužil pět dekád.
V době, kdy společnost často hledá viníky a těžko odpouští, připomíná příběh Erica Lomaxe, že skutečný mír nezačíná v politice, ale v lidském srdci. Není to příběh o zapomínání – Lomax nikdy nezapomněl, co prožil. Je to příběh o tom, že člověk může přežít peklo, nést jizvy celý život, a přesto najít sílu odpustit.
Zdroje:
