Článek
Přišla do dílen a věšáky byly prázdné. Šedesát modelů, dva měsíce práce, kompletní kolekce připravená pro pařížskou přehlídku. Adnan Akbar, majitel módního salónu z Rijádu, je vzal všechny, sbalil a odjel do Francie. Prezentoval je pod vlastní značkou. Blanku Matragi z toho vymazal úplně. Zbyla po něm jen tyčka s prázdnými ramínky a na podlaze pár špendlíků.
Když začala žádat aspoň zaplacení za měsíce, které strávila v dílnách, přišel Akbar s protiútokem. Prohlásil ji za komunistickou špionku. Žena s pasem ze socialistického Československa, pracující v arabském světě za studené války. Bylo to obvinění, které fungovalo.
Blanka Matragi skončila se svým manželem Makramem ve vězení. Pak v imigračním sběrném táboře, kde čekali na vyhoštění. Ven se dostali po třech dnech, za výrazné pomoci libanonské ambasády. Patřili k málu těch, kterým se to vůbec povedlo.
Odjeli do Paříže. Tam se Blanka na tiskové konferenci přihlásila k autorství ukradených šatů. Makram měl fotodokumentaci, kterou pořizoval po celou dobu vzniku kolekce, snímek za snímkem, jako by tušil, že jednou bude třeba. Médiím se příběh velmi zamlouval. Jeden titulek to shrnul výstižně: Ukradená přehlídka.
Byl to rok 1984. Salon Blanka Haute Couture na bejrútské třídě Hamra přitom fungoval už dva roky.
Ze Světlé nad Sázavou do Libanonu
Blanka Kyselová se narodila v roce 1953 ve Světlé nad Sázavou do rodiny brusiče skla. Odmala kreslila a navrhovala modely šatů. Otec jí vyrobil první malířský stojan, se kterým chodila po Vysočině malovat. Po otci ji to táhlo ke sklu, vystudovala sklářskou školu ve Světlé a pak střední uměleckoprůmyslovou sklářskou v Železném Brodě. Jenže móda nakonec vyhrála nad sklem. Přihlásila se na UMPRUM v Praze, obor oděvní výtvarnictví a dostala se.
V Praze se věci daly do pohybu rychle. V roce 1976 vyhrála celostátní soutěž Módní tvůrce Českého rozhlasu a časopisu Mladý svět. Přišly zakázky na kostýmy pro Hanu Zagorovou a Lenku Filipovou, spolupráce s Tuzexy, titulní stránky. V roce 1978 vyhrála soutěž o kolekci pro olympiádu v Moskvě. Mohlo to takhle pokračovat dál. Jenže na tramvajové zastávce pod Nuselským mostem potkala Libanonce jménem Makram Matragi, tehdy studenta pražské ČVUT. A plány se změnily.
Manželství s cizincem
Nový plán byl jasný. Vzít se, odjet za Makramem do Saúdské Arábie, kde měl dobrou práci jako ředitel stavební firmy. Jenomže Blanka měla komunistický pas. Vízum do Saúdské Arábie na něj nedostala.
Stáli před rozhodnutím: vrátit se do Prahy, nebo zůstat v Libanonu a začít znovu. Blanka vystoupila z letadla v Bejrútu, nadechla se mořského vzduchu a věděla. Makram to věděl taky. Pár se usadil v Libanonu. Makram to nikdy nezmiňuje jako oběť. Ona to zmiňuje za něj: „On tlačí ten kočár, který já řídím.“ Dělají to spolu přes čtyřicet let. V arabském světě, kde polygamie není výjimkou, je jeho jedinou ženou. Kolem Bejrútu tehdy zuřila občanská válka a její konec byl v nedohlednu.
První zákaznice přicházejí za zvuků střel
Nejprve pracovala jako návrhářka v rodinném salonu Mekkawi. Firma po necelých dvou letech zavřela z bezpečnostních důvodů. Vedení jí doporučilo otevřít si vlastní ateliér a Blanka poslechla.
Na hlavní bejrútské třídě Hamra, uprostřed konfliktu, otevřela salón Blanka Haute Couture. Zprávu odvysílaly všechny soukromé libanonské televize. Tón byl jednoznačný: česká návrhářka má odvahu otevřít podnik, zatímco ostatní zavírají. V arabském světě to fungovalo jako vizitka. „Napsali, jak obdivují moji odvahu. V době, kdy je v Libanonu neklid, mám odvahu zaměstnávat lidi,“ vzpomínala.
Klientela se nabalovala. Manželka prominentního architekta ji pak seznámila s první ženou naftového magnáta. Ta ji pozvala do Perského zálivu. Tímto způsobem se jí otevřel svět, do kterého se zvenku běžně nevstupuje.
Na salón mezitím mířily střely. Tlaková vlna vmetla útržky kovu do oken. Blanka se zaměstnanci přečkávali dny ve sklepních úkrytech. Pět měsíců nejintenzivnějších bojů přečkali v bytě u kamaráda. Mohla sebrat věci a odjet zpátky do Prahy. Místo toho zůstala. „Překonala jsem špatné doby, kdy by to jiní vzdali.“ Na stěně v ateliéru dodnes visí zrcadlo s prostřelenou dírou. Nechala ho tam schválně.
Šití pro arabské princezny
Do královských rodin se Blanka nedostala přes agenturu ani přes módní časopis. Dostala se tam přes ženy. Jedna zákaznice přivedla druhou. Ta třetí. Klientky má v Kuvajtu, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru.
Dodnes za nimi létá do paláců. Přiváží návrhy, vzorky výšivek, fragmenty látek. Sedí v místnostech, do nichž se veřejnost nikdy nedostane a čeká, než žena přijde. „Než se dostaví manželka emíra, dávají vám patřičně najevo, jak významná to bude osobnost. Já jsem hodně otevřená a spontánní, takže jsme si vždy rychle sedly,“ popsala.
Každý model vzniká měsíc, dva. Zakázkové svatební šaty pro královskou rodinu i tři. Látky se nejdřív ručně barví a malují, pak se pošívají flitry, korálky a výšivkami ze stříbrných nití. Jeden korzet srdcovitého tvaru může zabrat týdny samostatné práce. Cena společenských šatů začíná na sto dvaceti tisících korunách, svatební modely pro královské rodiny se šplhají až ke dvěma a půl milionu. Žena je oblékne jednou, možná dvakrát. Některé princezny je pak darují Blance na výstavu, jiné nezná nikdo mimo palác.
Mezi klientkami Blanky Matragi byly ženy z vládnoucí rodiny Spojených arabských emirátů. Šaty šila pro princeznu Latifu, dceru z rodu Al Maktúmů, který drží moc v Dubaji. Blanka o svých zákaznicích příliš nemluví. To patří k pravidlům tohoto světa.
Ani nejdražší šaty manželství nezachrání
V Česku oblékla Blanka Matragi i domácí celebrity. V roce 1997 šila svatební šaty pro herečku Kateřinu Brožovou, která se vdávala za podnikatele Zdeňka Tomana. Veselka byla pompézní, nevěsta měla dokonce vlastního tiskového mluvčího. Šaty zdobily ručně přišívané perličky a vznikaly v Kuvajtu. Manželství vydrželo sedm let. Rozvod byl vyhrocený, u soudu se řešil majetek i nevěry. Je to detail, který Blanka Matragi nezdůrazňuje, ale který sedí. Ani šaty za miliony nezaručí, že pohádka vydrží. To platí v Praze stejně jako v paláci v Rijádu.
Skleněné šaty Blanky Matragi
Firma nese jméno, které nemá komu předat
Blanka Matragi děti mít nemohla. Po sérii lékařských vyšetření přišla definitivní odpověď. Adopci po zvážení odmítla. „Dítě má přijít jen tak, protože přišlo. Nezatížené očekáváním,“ řekla.
Problém s nástupnictvím je ale hlubší než bezdětnost. Za ty roky prošly jejím ateliérem desítky stážistek. Blanka je vychovávala, předávala jim řemeslo. Jenomže ona sama pracuje způsobem, který málokdo zvládne převzít. Vstávat s nápadem, chodit spát s návrhem, být v ateliéru i tehdy, kdy ostatní mají volno.
Jedna ze stážistek u ní v Bejrútu strávila pět let. Blanka si myslela, že našla nástupkyni. Pak se dívka zamilovala a odjela na Slovensko. „To mne zklamalo,“ řekla.
Zájem o spolupráci projevovali investoři. Jenomže firma Blanka Matragi není výrobní podnik. Je to rukopis jednoho člověka. Bez ní přestane dávat smysl. „Chtěla bych svoji práci někomu předat. Určitě bych chtěla, aby se našel člověk nebo instituce, která po mé smrti ochrání to, co po mně zůstane,“ říká. Zatím takový člověk není.
Bejrút, který se rozpadá
Salón v Bejrútu funguje, i když město kolem něj za čtyřicet let prošlo tím, co by většina lidí popsala jako sérii katastrof. Výbuchy, války a pak rok 2019: Libanon se propadl do jednoho z nejhlubších ekonomických kolapsů v moderních dějinách. Střední třída zmizela. Libra ztratila přes 90 procent hodnoty. Lidé vybírali úspory před bankami s kovovými tyčemi v ruce. V tomto městě Blanka Matragi nechce zestárnout. „Stáří bych rozhodně nechtěla strávit v Libanonu, i když je to nádherná země, která mi hodně moc dala,“ řekla.
Konec pohádky?
Česká televize o ní natočila dokument a jeho autoři situaci popsali jednou větou, která sedí přesněji než jakákoliv pochvala: „Pohádka přestává být pohádkou ve chvíli, kdy se stanete její součástí.“ Jinými slovy: za leskem paláců a princeznami je každodenní dřina, válka za oknem a nejistota, komu to celé jednou předat. V Praze má Blanka Matragi butik a pravidelně pořádá komentované výstavy své tvorby. Kromě šatů vyrábí šperky, sochy, kosmetiku a parfémy.
Značka Matragi ale pravděpodobně zanikne s posledním stehem své zakladatelky. Příběh holky z Vysočiny, která přežila vězení, válku i zradu a dobyla paláce, kde ji nikdo nečekal, zůstane zapsán v hedvábí. Jen ho nebude mít kdo rozvinout dál.
Zdroje:
