Žokej Váňa a kůň Železník spolu vyhráli Velkou pardubickou 4×. Jejich vztah byl plný bolesti a drilu

Josef Váňa ležel v prachu pardubického závodiště a sledoval, jak se mu soupeři vzdalují. Byl rok 1991 a jeho tělo už tehdy připomínalo mapu zlomenin. Železník, kůň, se kterým měl přepsat dějiny, se před chvílí svalil k zemi, protože mu pod nohy padl soupeř. Závod pro ně papírově skončil a naděje na rekord byla v troskách. Váňa se ale zvedl, popadl uzdu a vydrápal se zpátky do sedla.

Byl to jejich čtvrtý společný triumf a zároveň jedinečný dostihový rekord: čtyři vítězství jednoho koně na Velké pardubické, který dodnes nikdo nepřekonal. Po dostihu toho měl Železník plné zuby. Ještě nikdy nebyl po závodě tak vyčerpaný. Vydal ze sebe všechno.

Když se Železník v dubnu 1978 narodil v hřebčíně v Šamoríně, nikdo v něm šampiona neviděl. Byl to průměrný kůň bez viditelného talentu. Agrochemický podnik ze Slavkova ho koupil na rovinné dostihy, ale výsledky nikoho neoslnily. Pak přišlo zranění zadní nohy a ortel byl jasný. Stáj se ho zbavila jako nepotřebného kusu zboží. Skončil na státním statku ve Světlé Hoře u Bruntálu.

„Kdo by asi vsadil na Železníka ve chvíli, kdy jsem ho jako hříbě poprvé držel v ruce? Nikdo,“ přiznal zpětně chovatel Michael Duruttya ze Šamorína. „Kolikrát sedíme měsíce a analyzujeme rodokmeny, hodnotíme, počítáme. A nakonec někdy stačí úplná náhoda, aby vznikl šampion.“

První pokusy ve Velké pardubické skončily fiaskem. V sedmi letech nedoběhl. O rok později se mu uprostřed dostihu rozpadla uzdečka a stal se neovladatelným. Dvě účasti, dva nulové výsledky. Železník měl v sobě obrovský motor, ale také hlavu, kterou uměl málokdo zkrotit. K novým lidem si zachovával odstup. Cukr si sice vzal, aby neurazil, ale pak ho s chutí vyplivl. Raději jablko nebo chleba. Potřeboval někoho, kdo bude stejně tvrdý jako on sám.

Josef Váňa jezdil v dětství na všem, na čem se jezdit dalo. Na kozách, kravách, koních a na prasatech. Vyrostl v moravském Slopném na Zlínsku a k dostihům se propracoval přes zaměstnání, která s nimi neměla nic společného. Začínal jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově, pak pracoval jako dělník na stavbě televizního vysílače na Pradědu a pak jako strojník lyžařského vleku na stejné hoře. Byl to chlap zvyklý na dřinu a mráz, ne na závodiště plná fotografů a sázkařů.

K dostihům se dostal pozdě. Velkou pardubickou jel poprvé v roce 1985 a s Paramonem doběhl druhý. Sám přiznal, že kdyby nezaváhal se znovunasednutím po pádu na Hadím příkopě, byl by při premiéře vyhrál. Zaváhal jen tehdy.

V roce 1987 se ve Světlé Hoře objevil s jasným zadáním od trenéra Čestmíra Olehly. Železník pojede Velkou pardubickou, ale potřebuje jiného člověka v sedle. Jakmile s ním začal trénovat, věděl okamžitě. „Bylo mi jasné, že je to nejlepší kůň v Evropě.“

Váňa věděl, že na koně musí být přísný. Železník si zachovával odstup ke všem novým lidem ve stáji a Váňa nebyl výjimkou. Zvolil metodu, která byla pro jeho život typická. Přísnost místo mazlení. Respekt místo přátelství. Musel být na koně tvrdý, aby ho mohl ovládat. Vzešel z toho nejúspěšnější pár v historii středoevropského dostihu.

V říjnu 1987 spolu nastoupili do 97. ročníku Velké pardubické. Pardubická trať měří 6 900 metrů a má 31 překážek. Taxisův příkop každý rok spolkne několik favoritů. Železník ho přeskočil bez zaváhání, ve finiši nechal Váňa situaci volně plynout a druhý Forman dojel dvanáct délek za ním. Čas v cíli: 9 minut 56 sekund.

Železník se stal prvním koněm v historii, který pardubickou trať zvládl pod deset minut. „Reagoval na každý pokyn okamžitě. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl,“ popsal Váňa první společné vítězství.

Železník Pardubice miloval. Z přepravníku vystupoval s pocitem, že to tam zná a že jde zvítězit. Týden před závodem odmítal na jízdárně skákat půlmetrový skok, aby pak o pár dní později bez problémů překonal Taxis. Byl to bojovník, který nerad prohrával. Když náhodou prohrál, uši i hlavu měl svěšené a byl bez nálady. Styděl se sám před sebou.

V letech 1988 a 1989 se z Železníka stal stroj na vítězství. Sázkové kanceláře na něj vypisovaly tak nízké kurzy, že se sázky finančně téměř nevyplatily. Za každých vsazených deset korun dostali sázkaři zpátky dvacet dva. Byly to nejnižší kurzy v celé historii dostihu. Lidé sázeli jen proto, aby u toho byli.

Železník vyhrával s takovým přehledem, že se v cíli ani nezadýchal. Měl neuvěřitelný instinkt. Na malé překážky zvedal nohy jen tak vysoko, jak bylo nutné. Šetřil síly na moment, kdy ostatní začali padat únavou. „Pokaždé, když přijel do Pardubic, naordinoval si sám životní formu,“ popisoval Váňa.

Tři tituly v Pardubicích v řadě. Rekordní čtvrtý se zdál být jen otázkou času. Pád přišel v roce 1990. Jubilejní stý ročník Velké pardubické měl být oslavou Železníka. Na start nastoupilo 29 koní, dosud nejpočetnější pole v historii dostihu. Pro tento ročník připravili speciální deku s nápisem Kůň století, určenou Železníkovi.

Jenže u nenápadného Popkovického skoku přišla kolize a Váňa vyletěl ze sedla. Přes oba pak spadl třetí kůň. Zvítězila Libentína v rekordním čase 9 minut 49 sekund. Poprvé za čtyři roky odjížděl Železník z Pardubic bez titulu. Deku schovali do skříně.

Rok 1991 byl vrcholem i začátkem konce. Před startem se na dráhu vrhli demonstranti. Policie je vyváděla, koně nervózně přešlapovali. Železník se dostal do nevýhodné pozice a k Taxisovu příkopu přijel mezi posledními. Překonal ho. Pak přišel Poplerův skok a kůň jménem Disco se mu svalil pod nohy. Váňa dopadl do prachu. Drak s Chaloupkou a Forman měli dvousetmetrový náskok. Finiš byl na dohled.

Tehdy ještě platilo pravidlo: žokej smí na koně znovu nasednout. Váňa popadl uzdu, pak bič, vyhoupl se zpátky do sedla a nastartoval stíhačku. Každých sto metrů se manko zkracovalo. V cílové rovince předjel Železník soupeře o tři délky.

Čtvrtý titul. Rekord, který žádný kůň dodnes nepřekonal. Odborníci tvrdili, že mohl mít šest výher. Dvakrát ho zastavila smůla, nikoli soupeři. Bylo to naposledy, kdy spolu stáli na vrcholu.

O rok později, v roce 1992, přijel Železník do Pardubic naposledy ve čtrnácti letech. Znovu demonstranti na dráze, znovu rozrušení koně. U Taxisu se mu pod nohy svalil francouzský soupeř. Váňa spadl. Tentokrát platilo nové pravidlo. Nasednout zpátky nesmí.

Železníkova kariéra skončila o tři týdny později v tichosti ve výběhu ve Světlé Hoře. Špatně šlápl a praskla mu korunková kost pravé zadní nohy. Tiché prasknutí a závodění byl konec.

Zatímco Železník dožíval jako turistická atrakce statku, Váňa za svou vášeň dál platil zdravím.

V červnu 1994 v německém Baden-Badenu málem zemřel. Kůň ho přilehl a druhý ho pošlapal. Zlomená žebra, pánev, utržená plíce, těžký otřes mozku. Cestou do nemocnice se mu srdce několikrát zastavilo. Byl klinicky mrtvý. Lékaři byli skeptičtí. Den po propuštění z nemocnice seděl Váňa zpátky v sedle. Na start dostihu se postavil dva měsíce po úrazu.

Podle vlastních slov nemá v těle jedinou kost, kterou by si nikdy nezlomil. Pět otřesů mozku, zlomená čelist, roztříštěné rameno, zlomeniny zápěstí na obou rukách. To je jen část výčtu. Na otázku, jak to zvládá, odpověděl jednou větou. „Když se mě budete chtít zbavit, budete mě asi muset zastřelit.“

Na Velké pardubické startoval osmadvacetkrát. Osmkrát ji vyhrál jako žokej, jedenáctkrát jako trenér.

Železník zemřel 12. prosince 2004 ve věku šestadvaceti let ve Světlé Hoře, kde ho kdysi koupili jako koně do počtu. Váňa o něm mluvil i po letech s respektem. „Občas býval panovačný. Spoustu lidí si ochočil a dělal si s nimi, co chtěl. Musel jsem na něj být přísný. Proto mě neměl moc rád,“ přiznal otevřeně.

Dva tvrdí chlapi, kteří se k sobě příliš nehodili. Vzešla z toho čtyři vítězství v nejtěžším dostihu kontinentální Evropy. Po Železníkovi zbyla statistika třiceti vyhraných dostihů z osmapadesáti startů a přes milion sedmset tisíc korun zisku pro stáj. A deka s nápisem Kůň století, kterou mu nikdo nikdy nepředal.

Zdroje: isport.blesk.cz | sport.ceskatelevize.cz | zavodistepardubice.cz | sport.cz | cs.wikipedia.org | idnes.cz | horses-online.cz | dostihovy-svet.cz