Článek
Jmenuji se Amálka a jsem ta nejroztomilejší psí holčička, jakou si jen dovedete představit. Narodila jsem se do prima psí i lidské smečky a těšila se na každý den, kdy budeme lumpačit se sourozenci. Ale tenhle víkend se toho změnilo tolik, že by se z toho jednomu štěněti mohla pořádně zatočit hlava.
V sobotu si prý noví páníčci někam odvezli moje sestřičky Accru a Assissi. Nejdřív jsem to sledovala jen tak po očku. Říkala jsem si, že je to sice trochu zvláštní, ale určitě se zase vrátí. Jenže se nevrátily. A co víc, dneska přišel na řadu Anthony a potom… „Né, mami, já nikam nechci!“…já.
Naše dosavadní panička nás na cestu vybavila skoro jako na expedici na Severní pól. Granulky, pamlsky, mistička, hračka a k tomu spousta rad pro nové páníčky. Všechno pečlivě připravené.
Nikdo se mě ani nezeptal, jestli chci jet a už jsem byla v autě.
Auto přece znám. V autě už jsem několikrát jela, takže jsem zpočátku žádnou tragédii nečekala. Jenže tentokrát jsem si všimla jednoho drobného problému. Nebyla tam moje panička. Ani páníček. Ani maminka Elisa. Ani jediný sourozenec.
„Halóóó?!“ říkala jsem svým nejlepším štěněcím pláčem. „Někdo tady zapomněl na zbytek smečky!“ Plakala jsem. Chvíli. Pak trochu víc. A ještě trochu. Ale auto jelo dál. Takže jsem usoudila, že dospělí tohle celé asi vůbec nemají pod kontrolou.
A pak…
Čmuch!
Do čumáčku mě praštila tak nádherná vůně, že jsem na chvíli zapomněla, že právě prožívám největší životní tragédii.
Začala jsem čmuchat, pátrat a hledat, odkud ta úžasná vůně přichází. Linula se z takového malého zeleného domečku. Vypadal sice trochu zvláštně, ale voněl naprosto báječně. Tak jsem do něj vlezla.
A uvnitř čekalo… masíčko!
Zblajzla jsem ho rychlostí, která by jistě zasloužila nějakou štěněcí medaili. Celé mě to dost unavilo, tak jsem se v zeleném domečku pohodlně uvelebila a řekla jsem si, že si trochu zdřímnu. Pes nikdy neví, co ho po probuzení čeká.
A opravdu. Když jsem otevřela oči, byli jsme v mém novém domově.
Všechno bylo jiné. Nové vůně, nové zvuky, noví lidé a spousta věcí, které jsem ještě vůbec neznala. Rozhodla jsem se proto držet se nové paničky. Pes se v neznámém prostředí potřebuje někoho rozumného držet, že ano?
A pak mě panička nakrmila. To bylo fajn a já začínala mít na celou situaci trochu optimističtější názor.
Po jídle jsem si pohrála s dětmi a postupně jsem začínala zjišťovat, že to tady možná nebude zase tak špatně. Jenže po tom všem cestování, seznamování a objevování nového světa jsem byla pořádně utahaná. Potřebovala jsem najít nějaké místo, kde bych si mohla v klidu zdřímnout.
Vyrazila jsem tedy za paničkou zjistit, kde mám spát.
Jenže moje nová bouda byla zrovna postavená dnem vzhůru a páníček na ní navíc mazal něco, co mi tedy vůbec nevonělo. A protože mám velmi vyvinutý štěněcí čich, rozhodla jsem se, že sem si rozhodně lehnout nepůjdu.
Panička mi proto ukázala jinou boudičku. Byla papírová. Nevím, kdo tohle vymyslel, ale na první pohled to rozhodně nevypadalo jako luxusní štěněcí apartmá. Panička si asi všimla, že nesrším nadšením, tak dovnitř položila svou bundu. No fajn, bunda. Za tu si mě nekoupíš. A pak jsem si jí všimla. V té papírové boudičce ležela v rohu moje oblíbená štěněcí dečka a voněla po mamince.
Vlezla jsem dovnitř, zachumlala se do známé vůně, položila hlavičku a najednou mi připadalo, že tenhle nový svět není zase tak cizí. Maminka ani sourozenci tu sice nebyli, ale kousek domova jsem měla schovaný přímo pod čumáčkem.
Zavřela jsem oči a usnula.
A tak skončil můj první den v novém domově.
Den, kdy mě odvezli od maminky a sourozenců, kdy jsem nejdřív pořádně protestovala, potom objevila zelený domeček s masíčkem, poznala nové páníčky, děti a nakonec skončila v papírové boudičce zabalená do vůně, která mi připomínala domov.
Upřímně? Na jeden den toho bylo až dost.
Ale jestli mě tu čeká každý den nějaké dobrodružství, něco dobrého k snědku a občas i něco, co voní po mamince… tak bych možná mohla připustit, že tenhle nový domov nebude zase tak špatný.
A jestli bude zítra zase masíčko? Tak jim ten únos možná i odpustím. 🐾
