Článek
Svou první noc v novém domově jsem strávila v papírové boudičce s dečkou, která voněla po mamince. Úplně sama, bez své psí smečky.
Bála jsem se, že se mi první noc bez maminky a sourozenců bude moc stýskat. Přece jen, usínat v cizím prostředí, bez známého tepla psí maminky a bez sourozenců, kteří se na mě neustále lepí, to není jen tak. Jenže pak jsem si vzpomněla, kolik dobrodružství jsem ten den zažila. Takže když jsem se proběhla, pomazlila se s paničkou a slízla pár granulek, docela ráda jsem zalezla do své boudičky a usnula.
A víte co? Celou noc jsem byla statečná! Vůbec jsem nekňourala. Ani trošičku. Jsem přece už velká holka, ne nějaké mimino!
Jenže brzy ráno se objevil problém. A tím myslím opravdu naléhavý problém. Ozvalo se moje bříško a bylo jasné, že tohle už nesnese odklad. Zkoušela jsem přivolat páníčky, ale nikde nikdo. A schody na zahradu? Ty mám zatarasené, protože prý na ně sama ještě nesmím. Tak co teď?
Chvíli jsem přemýšlela. A pak mě napadlo naprosto geniální řešení. Udělám to rovnou před dveře! Vždyť až páníčci přijdou, určitě si toho všimnou.
A taky že ano! Páníček si toho všiml hned, jak do toho šlápl ponožkou.
Tak vidíte. Někdy se i ty největší štěněcí problémy vyřeší úplně samy. Tedy… skoro samy.
Jinak jsem tu ze všeho pořád ještě docela vykulená. Tolik nových věcí, vůní, zvuků a pravidel! Pes by řekl, že jsem se přestěhovala na jinou planetu. A tak se na zahradě raději držím paničky jako klíště. Co kdyby se náhodou na chvíli ztratila? Nebo ještě hůř – co kdyby mě tam nechala samotnou?
Nejlepší je, když si mě vezme na klín. Tam jsem spokojená. Mám všechno pěkně pod kontrolou, můžu si v klidu prohlížet okolní svět a zároveň si užívat bezpečí a tepla. A když už jsem takhle pěkně uvelebená, proč nevyzkoušet, jestli se panička dá taky trochu okusovat?
Zatím jsem zjistila, že do brady a do uší se kouše docela dobře. S bráškami a sestřičkami jsme to přece trénovali každý den, tak bych nerada přišla o své těžce nabyté dovednosti. Panička se sice občas tváří trochu překvapeně, ale to bude nejspíš tím, že ještě nepochopila pravidla správné štěněcí hry.
A taky už znám další novinku – obojek!
Když mi ho nasadí, snažím se tvářit, že se nic neděje. Jsem přece statečná holka a nějaký obojek mě nerozhází. Jenže pak si na něj zase vzpomenu. A potom ještě jednou. A najednou se musím drbat na krku, jako by mě tam poštípalo celé hejno komárů. Doufám, že si na tuhle podivnou věc brzy zvyknu, protože zatím mi připadá, že si na krku nosím něco, co tam rozhodně nepatří.
A pak je tu ještě česání.
Tak to tedy opravdu ne!
Já chápu, že mám krásný kožíšek a že se o něj člověk musí starat. Ale proč tím tvrdým kartáčem? Jemné drbání rukou přece úplně stačí. Vždyť jsem roztomilá už od přírody. Zatím jsem se rozhodla, že česání rozhodně nepatří mezi mé oblíbené činnosti. A pevně doufám, že se z něj nestane každodenní ranní rituál.
Ale jinak se mi tu začíná docela líbit. Mám svou boudičku, dobré jídlo, paničku na mazlení a spoustu nových věcí k objevování. Jasně, maminka a sourozenci mi pořád trochu chybí, ale každý den už je o něco méně cizí.
A jestli se mi podaří přesvědčit páníčky, že zahrada je nejlepší místo na všechny důležité štěněcí záležitosti, že klín je nejbezpečnější místo na světě a že česání je naprosto zbytečný lidský výmysl, myslím, že si tu spolu budeme docela rozumět.
I když… podle toho, jak se páníček tvářil po ranním setkání s mojí hromádkou, si naše společné ráno představoval trochu jinak. Prý mě čeká tvrdý psí trénink. Nechci mu kazit plány, ale ještě se uvidí, kdo koho bude trénovat. 🐾
