Článek
Zatím se tu rozkoukávám, poznávám nové páníčky a zjišťuji, jak to u nich chodí. Některé věci mi jdou docela dobře, jiné se teprve učím. A jak už víte, páníček má občas tak trochu problém s ponožkami.
Musím vám ale napsat, jak dneska ráno zase válel!
Minule jsem mu připravila překvapení před dveřmi. Dneska jsem se rozhodla, že mu dám šanci napravit si reputaci. Ráno jsem totiž potřebovala opravdu nutně ulevit svému bříšku, a tak jsem zavolala o něco hlasitěji než obvykle. A představte si, páníček mě tentokrát uslyšel a přiběhl včas!
Jenže já jsem chtěla, aby si mě všiml opravdu pořádně. Tak jsem mu skočila rovnou pod nohy.
A to jste měli vidět! Páníček začal poskakovat jako baletka, mával nohama, zavrávoral a… šup! Jednou nohou přistál přímo v mé ranní loužičce.
Já vám nevím. Snažím se tu páníčkovi usnadnit život, hlásím se včas, a stejně to nakonec dopadne takhle. Jestli zítra ráno zase něco vyšlápne, už mi to snad nikdo nebude věřit. Za chvíli si budou myslet, že za ty špinavé ponožky můžu já!
Odpoledne mě pak na chvilku pustili dovnitř. Prý abych se seznámila s kočkou Leontýnou a mohly jsme se skamarádit.
No, tak tohle se úplně nepovedlo.
Leontýna se naježila, podívala se na mě, jako bych snad přišla na návštěvu bez pozvání a důstojně odešla pryč. Mně to tedy vůbec nevadilo. Upřímně, kočka mě zase tolik nezajímala. Mnohem zajímavější věci jsem objevila u dětí!
Hračky! Tolik hraček! A všechny se přímo nabízely k důkladnému prozkoumání.
Nejdřív jsem našla dudlík. Báječná věc! Tak akorát do tlamičky, příjemně se drží a pes si s ním může krásně pohrát. Jenže sotva jsem ho stačila ochutnat, panička mi ho sebrala.
„To je jen pro miminka, Amálko!“ vysvětlovala mi.
No, promiňte, ale tohle mi hlava nebere. Vždyť já jsem přece taky miminko!
Počkala jsem si tedy, až mi ho panička umyje. To už jsem se těšila, jak si s ním konečně pořádně pohraji. Ale asi ho umyla špatně, protože jen jsem si ho vzala, už mi ho zase sebrala.
Tak to tedy ne. Jestli se tady takhle zachází se štěněcími právy, budeme si o tom muset ještě vážně promluvit.
Naštěstí jsem brzy objevila chrastítko. To by mohlo být ono! Ale to bylo asi taky od toho malého člověka oslintané a totéž i kousátko.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nejsem žádná cimprdlína a že mi trocha lidských slin na hračce vůbec nevadí. Vždyť jsem štěně! Já strkám čumák skoro do všeho, co potkám. Nějaký slintanec mě přece nerozhází.
Ale panička si stála na svém.
Nakonec mi tedy půjčili alespoň plyšového krtka. A to už byla jiná! S lidským klukem Matějem jsme se do něj pustili s takovým nadšením, že by nám leckterý zápasník mohl závidět. Každý jsme tahali za jeden konec a já byla přesvědčená, že vítězství je na dosah.
Jenže Matěj najednou začal hrát nefér!
Popadl krtka a vylezl s ním na židli. Na židli! Tam já přece nevyskočím, i kdybych se rozkrájela. Jak mám asi vyhrát přetahovanou, když si soupeř uteče někam, kam za ním nemůžu?
To mě tedy opravdu naštvalo.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a hned jsem uviděla něco, co se válelo na zemi. Matějovu čepici.
A v tu chvíli se zrodil plán.
Popadla jsem čepici, odnesla ji do své boudičky a pěkně ji tam schovala. Když nemůžu mít krtka, tak Matěj taky nemusí mít všechno!
Pomsta byla sladká. Večer panička hubovala Matějovi, kde má čepici a že ji určitě zase někde ztratil.
Já jsem mezitím ležela ve své boudičce a dělala, že se mě to vůbec netýká.
Někdy je třeba vzít spravedlnost do vlastních tlapek.
A zatímco já jsem se věnovala důležitým záležitostem s Matějovou čepicí, páníček se pustil do posledních úprav mé nové boudy. Pozorovala jsem ho a přemýšlela. Tolik práce, tolik šroubování a přenášení! To už přece musí znamenat, že si mě tu chtějí nechat.
Tak jsem si řekla, že už bych se mohla začít cítit opravdu jako doma. Trochu víc se rozhlížet, všechno pořádně prozkoumávat a občas si dovolit i nějakou tu lumpárnu.
Zatím mi to docela prochází. Panička mě sice občas napomene, páníček si hlídá ponožky a Matěj se snaží chránit své poklady, ale jinak se zdá, že se mnou mají docela trpělivost.
To je dobře. Protože já mám v hlavě ještě spoustu nápadů!
Zatím jsem jen takové malé, roztomilé štěňátko, které se teprve rozkoukává. Ale až se tu pořádně zabydlím, až budu znát všechna zákoutí a zjistím, kde kdo co schovává…
To teprve uvidí, co všechno dokážu!
Zatím si půjdu zdřímnout do své boudičky. Člověk, tedy vlastně štěně, musí po tak náročném dni načerpat síly. A čepici si raději nechám pěkně pod tlapkou. Co kdyby se Matěj rozhodl pro odvetu?
To bych tedy nerada. Já mám totiž na zítřek úplně jiné plány.
A páníček by si měl pro jistotu připravit náhradní ponožky. 🐾
Amálka
