Článek
Moji milí dvounozí přátele, teda, já koukám! Tolik lajků a tak krásné komentáře! Panička mi je předčítá a já se u toho tvářím, že přesně vím, o čem je řeč. No, hlavně když slyším, jak jsem roztomilá, vrtím ocáskem tak usilovně, že bych mohla pohánět malou elektrárnu!
Moc vám všem děkuji, že mě sledujete, fandíte mi a snad se i smějete mým štěněcím dobrodružstvím. Budu se snažit nezklamat vaše očekávání. I když za své lumpárny neručím a za případné loužičky už vůbec ne! Vaše Amálka. 🐾
Jestli si myslíte, že už jsem si v novém domově na všechno zvykla, tak vás musím vyvést z omylu. Pořád je tu spousta věcí, které ještě vůbec nechápu. Ale nebojte, já na to časem přijdu. Jsem přece Amálka, chytrá holka s čumáčkem, který mi pomáhá odhalovat všechna tajemství světa!
V sobotu mě tedy panička pěkně potrápila.
Nejdřív mi zase nasadila ten hloupý obojek. Už jsem si skoro začínala myslet, že si na tu podivnou věc kolem krku zvyknu, ale pak panička vytáhla ještě něco. Provázek! A připnula ho k mému obojku.
No, to jsem měla radost! Konečně něco, co by se dalo pořádně žužlat. Jenže sotva jsem se do něj pustila, panička začala protestovat, že se to nedělá.
Tak to tedy nevím. Proč mi někdo připíná k obojku takový báječný provázek, když ho nesmím ani ochutnat? Lidé mají někdy opravdu zvláštní nápady.
Ale to nebylo všechno. Panička se se mnou o ten provázek tak dlouho přetahovala, až jsme se navzájem dostrkaly ven na ulici.
A panečku, to vám bylo něco!
Najednou jsem pochopila, odkud se bere všechen ten hluk, který slýchám na zahradě. Po ulici jezdila jedna hlučná obluda za druhou. Některé vrčely, jiné hučely a všechny si to někam spěchaly. A co bylo nejhorší, vůbec se neobtěžovaly zeptat, jestli se jich náhodou nebojím!
Něco takového jsem v životě neviděla. Doma na zahradě je přece jen mnohem větší klid. Tam si můžu v pohodě čmuchat, zkoumat, co kde roste, a případně ochutnat něco, co mi panička vzápětí zase zakáže. Ale tady? Tady jsem musela být pořád ve střehu!
Začala jsem tedy trochu fňukat a dávala paničce jasně najevo, že bych se nejraději schovala někam do bezpečí. A protože panička byla zrovna po ruce, napadlo mě, že úplně nejlepší bude vyšplhat jí do náručí.
A víte co? Ono to fungovalo!
Najednou jsem byla pěkně nahoře, v bezpečí, a mohla jsem si všechno prohlížet z výšky. Auta si dál jezdila, lidé chodili kolem a já se mohla v klidu rozhlížet, aniž bych musela stát uprostřed toho všeho rámusu.
Takhle se mi to tedy líbilo mnohem víc!
Jsem na sebe pyšná, že jsem objevila úplně nový způsob venčení. Panička mě vezme do náručí, já se pohodlně uvelebím, nechám se nosit a cestou si prohlížím svět. Žádné namáhavé ťapkání, žádné podezřelé zvuky přímo u uší. Prostě dokonalá psí procházka!
Jestli to takhle bude pokaždé, možná se na další výlet budu docela těšit.
Jen mám jednu malou obavu. Co když paničku začnou bolet ruce? Nebo co když si usmyslí, že už jsem dost velká a mám si tu ulici prochodit po svých?
To bych tedy považovala za velmi nepříjemné nedorozumění.
Vždyť jsem ještě malá holka a svět je tak obrovský! Tolik nových zvuků, vůní a věcí k prozkoumání. Pes se v tom musí nejdřív pořádně zorientovat. A nejlépe se to dělá z bezpečné náruče někoho, komu důvěřujete.
Takže milá paničko, doufám, že sis dobře zapamatovala, jak má správná procházka se štěňátkem vypadat. Já se klidně budu rozhlížet, čmuchat do vzduchu a sledovat všechno kolem. A ty mě zatím pěkně poneseš.
A ten provázek? O ten se můžeme tahat zase někdy jindy, nejlépe v bezpečí zahrady.
A kdyby sis to rozmyslela a nechala mi ho občas pořádně požvýkat, určitě bych se nezlobila. 🐾
