Článek
Jmenuji se Amálka, jsem štěně bernského salašnického psa a v novém domově už pomalu zjišťuji, jak to chodí. Mám svou paničku, páníčka, dětské kamarády a spoustu hraček. Občas sice provedu nějakou tu lumpárnu, ale to se přece u takového roztomilého štěňátka musí čekat, no ne?
Jenže v pondělí, v den mých dvouměsíčních narozenin, na mě čekalo dobrodružství, které jsem si rozhodně neobjednala. A tentokrát za to nemohl ani páníček, ani protivná kočka Leontýna. Na vině byla panička!
Všechno začalo docela nevinně. Panička mě vzala do náruče, odnesla k autu a vyrazily jsme někam, kde to vonělo cizími pejsky. To se mi zpočátku docela zamlouvalo. Konečně pořádná společenská událost! Tolik nových kamarádů na jednom místě, to se jen tak nevidí.
V čekárně seděl jeden obrovský pejsek, který vypadal, jako by mohl hlídat celý hrad. Vedle něj se třásl maličký pejsek, který se vešel snad do kabelky. Koukal na mě, jako bych byla obří medvěd, a já si říkala: „Milý zlatý, já jsem sice velká, ale zatím mám v hlavě hlavně to, kde najít tu nejlepší dobrotu a otázku, proč se nesmí okusovat vodítko.“
Pak tam byl pejsek, který štěkal tak hlasitě, že jsem měla podezření, že se snaží přivolat celou svou rodinu až z druhého konce města. Jiný se zase schovával paničce pod židli a tvářil se, že vůbec neexistuje. To jsem dobře znala! Taky občas dělám, že neslyším, když na mě panička volá. Jenže já to mám jako výchovnou metodu, zatímco on se asi opravdu bál.
Rozhlížela jsem se a přemýšlela, s kým bych si mohla hrát. Jenže ostatní pejsci neměli pro mé přátelské pokusy moc pochopení. Někteří byli nervózní, jiní se tvářili důležitě a jeden na mě dokonce zavrčel. Tak jsem si řekla, že kamarádství se nemá nikomu vnucovat. Zvlášť když má někdo tak špatnou náladu, že by mu nepomohla ani plná miska dobrot.
A pak nás zavolali dovnitř.
V ordinaci na nás čekala paní v zeleném plášti. Nejdřív mě pohladila, prohlédla si mě a trochu mě promačkala. To jsem ještě zvládala. Dokonce jsem si říkala, že je to docela příjemná paní a že bychom se mohly stát kamarádkami.
Ale to, co se stalo potom, jsme si tedy s paničkou vůbec nedomluvily!
Paní v zeleném plášti najednou vytáhla něco malého a lesklého. Já samozřejmě nevěděla, co to je. Vypadalo to podezřele, a tak jsem to raději sledovala velmi pozorně. Jenže než jsem stačila zjistit, co má ta věc za lubem, přišlo pích!
Ta paní mě tím hrozně štípla do boku!
No řekněte sami, je tohle slušné chování? Pes přijde na návštěvu, slušně vrtí ocáskem, snaží se navázat přátelství, a místo piškotu dostane injekci! To byl tedy dárek k mému druhému měsíci života. Jestli takhle vypadají oslavy, příště si raději přeji jen plnou misku a dlouhý spánek.
Chvilku jsem se tvářila uraženě. Panička mě hladila a uklidňovala, že to bylo pro moje zdraví a že jsem byla moc statečná. No dobře, paničko, to ti tedy věřím. Ale příště mě na takovou návštěvu alespoň upozorni! Třeba nápisem na dveřích: „Pozor, uvnitř se rozdávají štípance!“
Po té zákeřné injekci jsem se rozhodla, že s paní v zeleném plášti končím! Otočila jsem hlavu na druhou stranu a ani jsem se na ni nepodívala. Ať si klidně říká, co chce, já jí na to neskočím! Tedy… alespoň jsem si to myslela.
Paní doktorka ale nejspíš nebyla žádná začátečnice. Vytáhla totiž voňavý pamlsek, který voněl tak báječně, že se mi začaly sbíhat sliny a moje uraženost pomalu dostávala trhliny. Chvilku jsem ještě dělala drahoty, aby věděla, že si mě nemůže jen tak koupit. Ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Pamlsek byl totiž naprosto vynikající a já nejsem taková, abych kvůli jedné injekci odmítala dobroty.
Tím ale naše účty nebyly ještě zdaleka vyrovnané. Tak lacino si mě nikdo nekoupí. Když se ke mně paní doktorka sklonila, využila jsem příležitosti a štípla ji svými ostrými štěněcími zoubky přímo do brady! Ale pořádně! No co, ona štípla mě, já štípla ji.
Paní doktorka se zasmála, panička začala omluvně koktat, že jsem ještě malá a všechno se teprve učím, a já jsem si spokojeně olízla čumáček. Teď už jsme si kvit. Žádné dluhy, žádné křivdy.
A protože jsem v jádru hodná holka a umím odpouštět, nakonec jsem paní v zeleném plášti všechno prominula. Zvlášť když měla v kapse ještě další pamlsky. Člověk, tedy vlastně štěně, přece nemůže zůstat naštvané věčně!
Cestou domů jsem si všechno pořádně promyslela. Veterina je zajímavé místo, to ano. Spousta nových pachů, pejsků a lidí. Ale příště bych navrhovala trochu jiný program. Třeba jen přátelské očichávání, pár pamlsků a žádné podezřelé lesklé předměty.
A kdybych někde náhodou potkala toho maličkého pejska z čekárny, určitě mu povím, že se není čeho bát. Tedy… skoro ničeho.
Doma jsem se pak pořádně prospala. Zasloužila jsem si to! Vždyť jsem zvládla cizí pejsky, neznámou ordinaci i zradu v zeleném plášti. A to všechno ještě před obědem!
Moji dvounozí přátelé, moc vám děkuji za všechna milá slova a lajky. Panička mi je čte a já u toho důležitě vrtím ocáskem, jako bych každému osobně odpovídala.
A jaké byly vaše první návštěvy u veterináře? Dostali jste také nějaký nečekaný „dárek“, nebo jste byli statečnější než já? Napište mi do komentářů, ať vím, že v tom nejsem sama.
Posílám vám obří štěněcí pusu a pár chlupů pro štěstí!
Vaše Amálka 🐾
