Moje tchyně chce být u všeho. U porodu, při zařizování bytu i při výchově dětí

Jenže postupně jsem začala mít pocit, že nechce být jen jeho matkou a později babičkou našich dětí. Chce být u všeho. Když jsme hledali nový byt, chtěla vědět, kam se stěhujeme, proč jsme vybrali právě tenhle a jak ho chceme zařídit. Když jsme vybírali kuchyň, měla vlastní představu o barvě skříněk a dokonce nám začala doporučovat, kam dát sedačku. Tehdy jsem to ještě brala s úsměvem. Říkala jsem si, že je prostě taková a že jí na nás záleží.

Když jsem otěhotněla, její zájem ale nabral úplně jiný rozměr. Začala mi radit, co mám jíst, co si koupit a jak se připravit na porod. Nejvíc mě zaskočilo, když se začala samozřejmě vyjadřovat k tomu, že by chtěla být u porodu. Pro mě to byla představa naprosto nepřijatelná. Chtěla jsem, aby u mě byl jen manžel, protože jsem věděla, že budu potřebovat klid a soukromí. Tchyně ale nechápala, proč bych ji tam nechtěla. „Vždyť jsem taky rodila,“ říkala mi a připomínala, že už má s porodem zkušenosti. Jenže já jsem nepotřebovala dalšího člověka se zkušenostmi. Potřebovala jsem mít pocit, že o tom, kdo bude v tak intimní chvíli po mém boku, rozhoduji já.

Po narození našeho syna jsem navíc zjistila, že porod byl jen začátek. Tchyně měla názor snad na všechno. Vadilo jí, jak syna oblékám, kdy ho dávám spát, co mu později dávám k jídlu a jaká pravidla doma máme. „My jsme to dělali jinak,“ slyšela jsem téměř při každé návštěvě. Když jsem například synovi něco zakázala, tchyně nechápala, proč jsem tak přísná. Když jsem naopak něco dovolila, upozornila mě, že bych měla být důslednější. Nejhorší ale bylo, že před synem někdy moje rozhodnutí zpochybňovala. Já řekla ne a ona se usmála a dodala: „Ale u babičky můžeš.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že už nejde o obyčejné rozmazlování. Začínala mi zasahovat do role matky.

A můj manžel? Ten dlouho žádný problém neviděl. „Vždyť to máma myslí dobře,“ říkal pokaždé, když jsem si postěžovala. Pro něj byla jeho matka zkrátka někdo, kdo chce pomoct a být nám nablízku. Jenže já jsem postupně začala mít pocit, že v našem manželství je někdy až příliš mnoho lidí. Nechtěla jsem tchyni odstřihnout od vnuka ani jí brát radost z toho, že je babičkou. Jen jsem potřebovala, aby pochopila, že některá rozhodnutí patří mně a manželovi. Je přece možné být milující babičkou, aniž by člověk rozhodoval o tom, jak budou žít jeho dospělé děti.

Nakonec jsem si uvědomila, že pokud jí hranice neřeknu jasně, těžko můžu očekávat, že je sama od sebe pozná. Přestala jsem proto naznačovat a začala jsem mluvit přímo. „Moc si vážím toho, že nám chceš pomoct, ale tohle si chceme rozhodnout sami.“ Nebylo to ze začátku příjemné a několikrát se tchyně urazila. Postupně ale pochopila, že ji nechci vyřadit z našeho života. Jen nechci, aby v něm měla větší slovo než my dva. Protože rodina podle mě neznamená, že musíme být u všeho. Znamená také umět respektovat, kdy je čas nechat druhé, aby si svůj život zařídili po svém.