Tchyně má klíče od našeho bytu a chodí k nám, kdy se jí zachce

Třeba tak, že má vlastní klíče od jejich bytu a považuje za naprosto normální přijít na návštěvu, kdykoli se jí zachce.

„Vždyť jsem jen rodina,“ může znít nevinná věta. Jenže co když už to člověku, který ve vlastním bytě žije, vůbec nepřipadá v pořádku?

Když někomu svěříme klíče od svého domova, obvykle tím dáváme najevo důvěru. Tchyně je může mít například pro případ, že potřebuje zalít květiny, nakrmit domácího mazlíčka nebo vstoupit do bytu v době dovolené, když se stane něco nečekaného. Jenže z klíčů se může velmi snadno stát něco úplně jiného.

Tchyně přijde „jen na chvíli“. Zastaví se cestou z obchodu. Přinese něco k jídlu. Chce si popovídat se synem. Nebo se prostě objeví u dveří a  místo zvonku rovnou odemkne. Pro ni možná banalita. Pro snachu či zetě ale pořádný zásah do soukromí.

Problém totiž nemusí být v samotné návštěvě. Jde především o způsob, jakým k ní dochází.

Každý člověk má právo mít doma místo, kde nemusí být neustále připravený na příchod někoho dalšího. Může chodit v pyžamu, odpočívat, pracovat, uklízet, neuklízet, mít špatnou náladu nebo jednoduše nechtít nikoho vidět. A právě proto může být neohlášený vstup do bytu mnohem citlivější, než si člověk zvenčí uvědomuje.

„Vždyť jsem zazvonila,“ argumentuje možná tchyně. Jenže pokud má zároveň klíče a používá je bez předchozí domluvy, problém tím nezmizí.

Situace bývá ještě komplikovanější, pokud samotný syn nechápe, proč jeho partnerce tchyniny návštěvy vadí.

„Vždyť je to moje máma.“

Právě tato věta může být začátkem mnoha partnerských hádek. Pro syna je totiž jeho matka člověkem, kterého zná celý život. Je zvyklý na její spontánní návštěvy, rady i způsob komunikace. Co jemu připadá normální, může jeho partnerka vnímat jako překračování hranic. A nejde přitom nutně o to, že by žena svou tchyni neměla ráda. Může ji mít ráda. Může si jí vážit. Může být vděčná za její pomoc. Přesto ale nemusí chtít, aby jí tchyně bez ohlášení vstupovala do bytu.

Častým argumentem bývá také pomoc. Tchyně přinese oběd, uklidí, vyzvedne děti ze školy nebo přinese nákup. A protože svou pomoc myslí dobře, nechápe, proč by se měl někdo ohrazovat. Jenže pomoc je pomocí pouze tehdy, když o ni druhý stojí.

I dobře míněná péče může být nepříjemná, pokud je vnucená. Stejně jako může být nepříjemné, když někdo začne rozhodovat o chodu domácnosti jen proto, že má pocit, že to dělá pro její dobro.

Řešení přitom nemusí znamenat rodinnou válku ani okamžité odebrání klíčů. První krok by měl přijít mezi partnery. Je důležité si bez obviňování říct, co přesně vadí. Ne „tvoje matka mě vytáčí“, ale například: „Necítím se dobře, když někdo přijde do bytu bez předchozí domluvy.“ Takové vyjádření mluví o vlastních pocitech a potřebách, nikoli o charakteru druhého člověka.

Potom je potřeba společně nastavit jednoduché pravidlo. Třeba že klíče zůstávají u tchyně pouze pro mimořádné situace, ale běžná návštěva se předem domlouvá.

Pak už nejde jen o klíče. Jestliže byla pravidla jasně řečena a  tchyně je přesto ignoruje, může jít o dlouhodobější problém s respektem k  soukromí mladého páru. V takové situaci může být nutné přitvrdit a  například klíče odebrat.

Pro někoho to může znít drasticky. Jenže klíče od bytu nejsou nárokem na vstup. Jsou výsadou, kterou majitel nebo obyvatel bytu může kdykoli změnit.

Vztahy mezi tchyní a snachou bývají někdy vykreslovány jako nekonečný boj dvou žen o vliv v rodině. Ve skutečnosti ale může jít o mnohem obyčejnější věc: o respektování hranic.

Tchyně nemusí být manipulátorka a snacha nemusí být nevděčná. Mohou se mít dokonce upřímně rády. Přesto potřebují vědět, kde končí jejich vzájemná blízkost a začíná soukromý prostor. Protože domov má být místem, kde člověk nemusí přemýšlet, kdo mu kdy odemkne dveře.

Zdroj:

Autorský článek