Krátkou sukni vystřídal lesopark: Je nepřípustné vinit oběť znásilnění, ale stále se tak děje

Dne 13. června 2023 informovaly Seznam Zprávy o upozornění iniciativy Pod Svícnem, které se týkalo případu mladé ženy, kterou měl znásilnit uživatel internetové seznamky Tinder. Dle dostupných informací mělo krizové centrum v Praze přijmout do péče evidentně otřesenou ženu, která měla být brutálně znásilněná. Stát se tak mělo v jednom pražském lesoparku. K případu jako takovému prozatím více informací není, a ani to není přímo to, co bych chtěla v tomto článku rozebírat.

Co mě zaujalo, byl tzv. victim blaming, který se hojně objevoval v internetových diskuzích a vláknech na sociálních sítích a souvisel s tímto případem. Nejprve si ale vysvětleme, co pod tímto názvem převzatým z angličtiny rozumíme. Dá se přeložit jako „obviňování oběti“, kdy dochází k tomu, že je oběť trestného činu či jiného nespravedlivého činu obviňována z toho, že se svým chováním přičinila o to, co se jí stalo.

Často se tomu tak děje právě v případech znásilnění, takovým symbolem victim blamingu se stala „příliš krátká sukně“. Řečmi o vyzývavém oblečení se někteří lidé snažili oběť obviňovat z toho, že si „za znásilnění může sama“, protože násilníka vyprovokovala. Takový způsob uvažování je samozřejmě naprosto zcestný. Vinen je vždy pachatel, nikoliv oběť, a je jedno, jestli byla daná žena spoře oděná, moc „zmalovaná“, měla příliš krátkou sukni nebo vypila o pár skleniček alkoholu více, než by bylo zdrávo. Tímto způsobem přece není možné de facto ospravedlňovat trestný čin.

Přesto se tak ale děje. Když se začteme do diskuzí ke konkrétnímu případu zmíněnému výše, nalezneme zde celou řadu absurdních argumentů, které kulhají na obě nohy. Například se v komentářích často vyskytuje názor, že by se to dotyčné nestalo, kdyby se neseznamovala na internetové seznamce. Když pomineme, že jde opět o svalování viny na oběť, že si vybrala podle některých lidí nevhodný způsob seznamování, tak dle zahraniční studie z roku 2022 je 14 % znásilnění spácháno v důsledku seznamovací aplikace. Jinými slovy, ano, i na internetových seznamkách můžete narazit na násilníka, ale rozhodně nelze říct, že naživo by se vám to nestalo nebo že jsou on-line seznamky plné úchylů, podivínů a násilníků.

Trnem v oku je diskutujícím i místo rande – lesopark. Opět odhlédněme od toho, že vinit oběť, že svolila k tomu, že s dotyčným půjde na dané místo, je opět jasný victim blaming. Samozřejmě je vždy nejbezpečnější dát si první rande na veřejném místě plném lidí (například kavárna), na druhou stranu, co pak to druhé, třetí, čtvrté? K některým znásilněním dochází i v partnerských vztazích a manželstvích, myslet si, že možného násilníka tímto „eliminujete“, je naivní. Osobně také nechápu, co je na rande v lesoparku tak moc kontroverzního. Do pražských lesoparků běžně lidé chodí na procházky či sportovat, není to odlehlé místo v hloubi lesa, kde byste nepotkali živáčka.

Zajímalo mě, jaké je psychologické vysvětlení tohoto jevu. Pochopit princip tohoto smýšlení mi pomohl článek od Dr. Davida B. Feldmana. Ten v něm hovoří o tom, že tendence vinit oběť trestného činu v lidech může být hluboce zakořeněna. Ve skutečnosti to totiž není tolik o dané oběti, ale o nás samotných. Myšlenkami o tom, že se dalo danému trestnému činu předejít, se totiž utěšujeme. Lidé se ve skutečnosti snaží sami sebe přesvědčit, že jim by se to nestalo. Oni by byli opatrnější a do lesoparku na rande s neznámým mužem z internetové seznamky by nešli, kdepak.

Tohle je způsob, jakým se lidská mysl uklidňuje, že stačí učinit určitá opatření, a všechno bude v pořádku. Svá tvrzení opírá Feldman například i o názor psychologa Melvina Lernera, který tvrdí, že lidé chtějí věřit, že svět je spravedlivé místo, kde se špatné věci nedějí dobrým lidem. V důsledku toho mají někteří tendence vinit oběť a hledat si záminky, proč se to stalo zrovna jí.

Bohužel má tento způsob myšlení a ventilace těchto názorů negativní dopady, de facto to zlehčuje daný kriminální čin a snižuje to pravděpodobnost, že oběti budou ochotné takové trestné činy hlásit, protože se budou bát odsuzování. Zároveň však v textu Dr. Feldman také zmiňuje, že celá řada takových komentářů pochází od lidí, kteří jsou zahořklí, chtějí vyjádřit svojí nadřazenost, jsou podlí či neznalí.

Zdroj: Autorský článek doplněný o informace: Seznam Zprávy, Heroine, Wikipedia, Neuroscience, Psychology Today