Temná historie školy Willowbrook: Postižené děti jako pokusní králíci, cíleně je nakazili žloutenkou

Státem podporovaná instituce Willowbrook State School vznikla roku 1947 jako zařízení určené pro osoby s mentálním postižením. Nacházela se v New Yorku na Staten Islandu v areálu bývalé nemocnice, ze které se stala státní internátní škola pro mentálně postižené děti i dospělé. Ve své době se mohla chlubit tím, že se jednalo o největší instituci na celém světě zaměřenou na lidi s vývojovým postižením. Záměr byl dozajista bohulibý – vybudovat zařízení, kde se mentálně postiženým dostane dobré lékařské péče a zároveň zde najdou i svůj nový domov. Mnoho rodin v té době vidělo Willowbrook jako jedinou možnost, jak své postižené děti vzdělávat a rozvíjet. Pro některé rodiče, kteří nezvládali náročnou péči o postižené děti, to zase bylo jakési „vysvobození“, které jim mělo ulehčit.

Jiné instituce měly mnohdy špatnou pověst a chyběly organizace, které by byly schopné pomáhat přímo v domácím prostředí. Po otevření se to v médiích jen hemžilo články o tom, jak zde tamní obyvatelé podstupují terapie, mají pestrý denní program a skvělé zázemí a dohled odborníků. Navenek se Willowbrook jevil jako instituce, která postiženým pomáhá a zajišťuje jim v rámci možností lepší život. To ovšem svět ještě neměl tušení, co se za zdmi školy ve skutečnosti doopravdy odehrává…

Původně bylo plánováno, že zde bude žít maximálně 4000 lidí, ale nakonec se počet obyvatel přehoupl v polovině 60. let 20. století přes 6000, na což státní škola nebyla stavěná, zařízení bylo přelidněné, špinavé a podfinancované. Bylo jen otázkou času, kdy se zde situace stane neúnosnou, a americká veřejnost zjistí, co se zde odehrává. Tou dobou se zde kvůli špatným hygienickým podmínkám začala šířit žloutenka. Namísto, aby však vedení řešilo, jak zabránit šíření nemoci, šlo naprosto opačným směrem, a dovolilo, aby zde proběhla studie žloutenky, kdy se naopak ještě dopomohlo k tomu, aby se nakazili i další obyvatelé státní školy Willowbrook.

Výzkum zde prováděli dva vědci, Saul Krugman a Robert W. Collum, kteří si Willowbrook vybrali jako testovací zařízení pro to, aby vyzkoušeli, jak bude gama globulin účinný v léčbě žloutenky. V té době se již vědělo o tom, že se jedná o virové onemocnění, ale výzkumníci chtěli zjistit o žloutence více, a tak přistoupili k naprosto neetickému a lidsky odpornému kroku – nechali 60 zdravých dětí konzumovat jídlo a pití obsahující vzorky, které v sobě měly stolici jiných dětí nakažených žloutenkou. Poté byl sledován vývoj nemoci – žloutnutí pokožky, zvětšení jater a zvracení nechuť dětí k jídlu. Nákaza se projevila naprosto u všech dětí, kterým byly vzorky podány. Jednalo se vůbec o jeden z nejvíc neetických lékařských experimentů na lidech v americké historii, který pochopitelně vyvolal vlnu nevole, když se o něm veřejnost dozvěděla. Přesto nakonec Krugman obdržel Leskerovu cenu za svůj výzkum žloutenky, při kterém se mi mimo jiné podařilo prokázat existenci jejího typu A a B a objasnit způsob přenosu jednotlivých typů.

Když v roce 1965 neočekávaně navštívil státní školu Willowbrook se senátor Robert Kennedy, byl v šoku, v jakých podmínkách zde lidé žijí. Okamžitě si všiml všudypřítomné špíny, nedostatku prostoru a zanedbaných dětí v otrhaných hadrech. Některé z nich ležely v klecových lůžkách. Místem se linul zápach moči a výkalů. Robert Kennedy okamžitě nařídil, aby byl vypracován plán nápravy, která se měla do pěti let realizovat. Krátkodobě se podmínky sice zlepšily, ale časem se zase všechno vrátilo do starých kolejí.

Jenže netrvalo dlouho, a Willowbrook začal zajímat i novináře, kteří se doslechli o jeho hrůzné pověsti. Postupně vyšlo najevo, že jsou zde svěřenci zanedbáváni, panují zde tristní hygienické a bezpečnostní podmínky a rozhodně to není místo, kam by kdokoliv chtěl umístit své dítě. Kontroverzní studie žloutenky totiž byla jen vrcholem ledovce. Běžně se zde dělo to, že mentálně postižení byli nakládáni do vozíků, které původně sloužily k přepravě osob s vážným tělesným postižením, odvezeni do společenských místností a zde byli ponecháni hodiny, přičemž se jim nedostávalo pozornosti a péče.

Pokulhávala i realizace vzdělávacích programů, posuzování pokroku, chybělo zdravotnické vybavení, jídlo, čisté oblečení a hygienické prostředky. Zřejmě proto, aby se vše ututlalo, nebyli propouštěni ti, kteří by za normálních okolností splňovali podmínky pro propuštění. Někteří obyvatelé Willowbrooku byli dokonce i biti, například jedna mladá žena musela opakovaně snášet rány těžkými železnými klíčemi od jednoho ze zaměstnanců. Velký podíl na odhalení praktik státní internátní školy Willowbrook měl i investigativní novinář Geraldo Rivera, který v roce 1972 medializoval případy fyzického a sexuálního zneužívání a zanedbání péče ve Willowbrooku.

Není se co divit, že když se rodiny mentálně postižených obyvatel Willowbrooku dozvěděly o tom, co se v instituci odehrává, rozhodly se podat žalobu. Ta se nakonec stala začátkem konce státní školy Willowbrook. V roce 1983 bylo oznámeno, že je v plánu toto zařízení zcela zrušit. Postupně se počet obyvatel internátní školy zmenšoval, poslední děti odešly v roce 1987, kdy byla škola uzavřena úplně. Na místě „školy hrůzy“ dnes stojí univerzitní kampus, který zde byl zbudován v 90. letech. Také se zde rovněž nachází státní výzkumný ústav zaměřený na lidi s mentálním postižením. Willowbrook se stal milníkem v oblasti práva mentálně postižených, během 70. a 80. let byly následně přijaty zákony týkající se ochrany občanských práv osob v ústavech, vzdělávání postižených dětí a ochrany osob s vývojovými poruchami.

Zdroje: Prima Zoom, Wikipedia – Willowbrook State School, College of Staten Island, Disability Justice, iDnes