Tělocvik je právem neoblíbený předmět: Bere dětem chuť sportovat a snižuje jejich sebevědomí

Češi patří k nejobéznějším evropským národům. Dle dat Eurostatu se čeští muži v žebříčku hodnotícím nadváhu umístili na 3. místě a ženy skončily jedenácté. Často je za viníka označovaná nezdravá strava, jelikož řada českých oblíbených jídel je tučná, mastná a vysoce kalorická. K vysoké míře obezity však přispívá i nedostatek pohybu. Vůbec nesportuje, nebo málokdy sportuje téměř čtyřicet procent českých žen a třetina českých mužů. Odpor Čechů ke sportu dle mého pramení už z dob školních let. Namísto aby tělesná výchova naše děti ke sportu motivovala, dělá pravý opak.

V současné době přibývá žáků, kteří se z hodin tělesné výchovy omlouvají, jak informoval deník Metro. Ačkoliv oficiální důvody jsou zdravotní, ve skutečnosti jsem přesvědčená, že minimálně část těchto žáků nechce cvičit z jiných důvodů. Proč se děti brání účasti na hodinách tělocviku, které by měly být odreagováním? Lenost za tím dle mého názoru hledat nelze. Zde si dovolím citovat, co k tomuto řekl učitel tělocviku Richard Kania v rozhovoru pro Deník: „Slýchám stížnosti, že děti jsou línější než dřív, myslím ale, že to není pravda, spíš je to tak, že my tělocvikáři se nedokážeme adaptovat na dnešní požadavky dětí.“ Kde se tedy bere nechuť žáků cvičit ve škole?

Pro mě osobně byl tělocvik naprosto nejhorším předmětem ze všech. Na rozdíl od dějepisu či češtiny totiž sportovní nadání nelze „nabiflovat“. Každá hodina za nás začínala nástupem, dle mých informací je tomu tak alespoň na některých školách dodnes. Nevím, zda je to povinná součást osnov, ale rozhodně bych ho z nich okamžitě vyškrtla. Zdá se mi to jako naprostá ztráta času, který by mohl být věnován rozcvičce. Pamatuji si, že na něm někteří učitelé lpěli tak, že spíše připomínal armádní cvičení. Mnohdy bylo touto aktivitou stráveno i 15 minut, dokud učitel neuznal, že je předvedený nástup dostatečně dobrý, všichni stojíme v pozoru jako pravítka a ani nemukáme. Tohle má děti naučit k lásce k pohybu?

Tělocvik skončil v rámci průzkumu Sazka Olympijského víceboje v žebříčku oblíbenosti předmětů jako třetí nejhorší. Dotazováno bylo více jak 50 000 dětí. Hlavním problémem, který u tohoto předmětu vidím já, je způsob vedení hodin, ale i přístup jednotlivých učitelů zejména k méně nadaným dětem. Co se týče obsahu hodin, tak v době, kdy jsem na základní školu chodila já, dlouhá léta naprosto dominovala gymnastika a vybíjená. Tyto dva druhy tělesných aktivit se v podstatě střídaly. Míčové hry byly v počátku mého studia na programu zřídkakdy.

Většinu dětí z naší třídy gymnastika nebavila a braly ji jako nutné zlo. Dle mého názoru je třeba přiznat si, že aktivity jako hod krikeťákem, skok přes kozu, výmyk na hrazdě či šplh nejsou tím pravým ořechovým, pokud se snažíme o to, aby si děti vybudovaly vztah ke sportu. Ani vybíjená ve mně lásku k pohybu nezažehla, jelikož mnohdy tento sport fungoval spíše jako ventilační kanál pro některé agresivní jedince z řad chlapců, kterým nestačilo dívku trefit, ale při hře byli suroví a schválně dávali velké rány, aby to dotyčnou bolelo.

Trochu se mi ulevilo až těsně před maturitou, kdy jsme se jako studentky mohly rozdělit do dvou skupin, kdy jedna měla plavání, gymnastiku a posilování a druhá, kam jsem se přihlásila já, míčové hry (vybíjená se naštěstí nehrála). Tohle mi na základní škole chybělo, možnost zvolit si sporty, které by mě alespoň trochu bavily. Tímto směrem by se podle mě měl tělocvik na školách ubírat, chápu, že vždy není organizačně možné zajistit rozdělení do skupin, v tom případě by ale studenti neměli být nuceni do aktivit, které se jim zdají nad jejich síly (například výmyk na hrazdě ne každý udělá). Učitelé by mohli být k méně zdatným studentům chápavější a nabídnout jim alternativní aktivitu.

Pokud mi v hodinách tělocviku něco chybělo, byl to empatický přístup. Jsem přesvědčena, že podobně jako já se cítí celá řada dalších lidí, kteří měli tu smůlu, že postrádají sportovní talent. Přijde mi totiž, že učitelé tělocviku nejenže silně a okatě favorizují svoje oblíbence z řad úspěšných sportovců, což by se ještě dalo pochopit, ale bohužel se někdy necitlivě chovají ke studentům, kteří sportovní nadání zkrátka nemají. Ti pak musí čelit rádoby vtipným poznámkám, které ještě snižují jejich už tak malé „sportovní sebevědomí“. Dále se tito žáci mohou cítit vyloučení ze sportovního kolektivu, jelikož je nikdo nechce do týmu a jsou vnímáni jako „přítěž“.

Ani se pak nedivím tomu, že na sociálních sítích ve skupinách zaměřených na fitness tématiku, se lidé svěřují s tím, že se stydí cvičit nebo chodit do posilovny z důvodu, že neví, jak na to, jsou nemotorní a bojí se, že se ztrapní. Tenhle pocit v nich totiž nevzklíčil sám, ale mnohdy v nich může být zakořeněn od dětství, kdy slýchali, že jsou nešikovní a pro sport se nehodí. Nebylo by od věci se nad tím zamyslet z tohoto psychologického úhlu pohledu a věnovat více pozornosti tomu, aby učitelé tělocviku ke svým svěřencům přistupovali empaticky a i ty méně zdatné žáky motivovali k pohybu.

Mluvím ze své vlastní zkušenosti, kdy jsem si z hodin tělocviku odnesla pocit, že já pro sport zkrátka nejsem ten pravý člověk. Naštěstí mě tehdy kamarádky přesvědčily, abych s nimi vyzkoušela badminton a další sporty, a světe div se, ukázalo se, že nejsem až tak „levá“, jak jsem si namlouvala. Jenže spousta lidí po zkušenostech se školním tělocvikem na sport zanevře úplně. Neříkám, že za to mohou čistě jen tělocvikáři, to by vůči nim bylo nespravedlivé. Určitě je ve hře celá řada faktorů. Je mnoho jedinců, kterým se prostě cvičit nechce, a ani sebelepší učitel by je nepřesvědčil o opaku. Také jsou určitě i nadšení učitelé tělocviku, kteří děti motivují a povzbuzují i ty méně nadané. Ale obecně vzato, pokud chceme v dětech pěstovat pozitivní vztah k pohybu, měli bychom se zamyslet nad výše zmíněnými věcmi.

Poslední věc, kterou bych ráda zmínila, je známkování. Vím, že na to, zda (ne)známkovat existují různé názory, ale já jsem přesvědčena, že tělesná, hudební a výtvarná výchova jsou předměty, které by se známkovat neměly, bylo by lepší zavést slovní hodnocení. U těchto předmětů je totiž třeba prokázat talent a přijde mi nespravedlivé dávat žákům špatné známky za to, že zpívají falešně, neudělají cvik na kladině nebo neumí pěkně kreslit. To se dá jen těžko „nadrtit“.

Věřte mi, že jsem se o to pokoušela, například jsem kdysi trénovala hvězdu. Výsledkem však byl jakýsi podivný artistický prvek, a nakonec jsem to vzdala. Než výkony ve sportu, měla by se spíš hodnotit snaha, to jak se daný žák do výuky tělesné výchovy zapojuje, zda spolupracuje, zkouší se zlepšit. To by bylo mnohem více motivační než rozdávat špatné známky podprůměrné sportovní výkony.

Tohle je můj pohled na věc, se kterým ne každý bude souhlasit. Proto jsem si pro vás připravila i anketu, kde můžete hlasovat, zda vás tělocvik ve škole (ne)bavil.

Zdroje: Autorský článek doplněný o informace z Seznam zprávy, iRozhlas, Metro, Deník, Univerzita Karlova