Článek
K narozeninám jsem dostala poukaz na koučink. A tak jsem si řekla, že se nechám okoučovat. Můj kouč měl na sobě rozhalenou fialovou košili a kalhoty se vzorem čárového kódu, kde se střídaly oranžový, zelený a žlutý proužek v mučivé pravidelnosti. Místnost byla vymalovaná nazeleno.
„Toto je úvodní schůzka, ano? Podíváme se na to, jak pracovat efektivně s výsledkem uvolnění vašeho potenciálu, ano? Tak například – co děláte zítra?“
„Jedu do tiskárny pro knížky, zabalím je a pošlu z pošty.“
„Á, vidím, že vaší třináctou komnatou je plýtvání drahocenným časem. Když vydělíme váš roční příjem dvanácti, pak dvaceti a osmi, dostaneme vaši průměrnou hodinovou mzdu, anó? Kdokoli vám nabídne, že vám to na poštu odnese za míň, berte to, protože ušetříte, anó? Ve vyšetřeném čase si můžete spočítat, kolik vám zbývá dnů do konce života, když odečtete svůj věk od průměrného věku ženy a vynásobíte dny v roce. Uvidíte, že už jich tolik není, anó?“
Spočítala jsem svou hodinovou mzdu a vyšlo mi sto pade. Šla jsem nakoupit, ale zdržela jsem se u másel o korunu dýl, než stála nejlevnější značka. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem našla někoho, kdo byl ochotný jít místo mě za kilo na poštu, takže jsem přišla o čtyři. Při počítání dnů do konce života jsem usnula a prospala tři stovky. Prošustrovaný čas bych mohla získat zpět odletem na Aljašku napříč deseti časovým pásmům, ale to bych se buď nesměla vůbec vrátit, anebo bych musela cestou zpátky v letadle někoho pořádně okoučovat.
