Článek
Nedávno jsme hráli na festivalu v Táboře a já jsem si nemohla odpustit poznámku, že na město Tábor vzpomínám s velkou nostalgií. Jako desetiletá jsem tam jezdila s kamarádkou k její babičce. Blbli jsme s partou stejně starých kluků, probíhalo vyměňování dětských cetek, zádumčivé pozorování řeky, prozkoumávání různých zákoutí. Na to kouzelné léto v duchu ještě dřímající sexuality budu navždycky vzpomínat.
Po koncertě to nějaký fanoušek oglosoval:
„Třeba to nebyli kluci, ale zakuklený transky.“
Šéfuje prý partě zedníků, která se chce celá přešít na zednice, a tak je to pro něj velké téma.
Diskuse na téma pohlavní identity moc nevyhledávám, mám pocit, že tohle téma často nesouvisí se svobodou, ale že v rámci hájení práv menšiny jde, v mnohých případech, o zájmy většiny.
Ale viděla jsem nedávno výborný dokumentární film „Co je to žena“, a tak jsem ho dala k dobru. Ve filmu vystupuje moderátor Matt Walsh, který projel celý svět, aby se dobral toho, co je to vlastně žena.
Kloudné odpovědi se Matt kupodivu nedočkal, zato zažil spoustu bizarních situací.
Navštívil například americkou renomovanou psycholožku, která tvrdí, že genitálie neurčují pohlaví.
Matt se zeptal: „Jestli moje manželka je žena a má matka je žena, a pak je žena nějaký kluk, který si k tomu nějak došel, co je to vlastně žena?“
„To neumím říct, protože já totiž nejsem žena,“ řekla žena.
Další na řadě byla zastánkyně potvrzení pohlavní identity.
Matt položil otázku: „V jakém věku děti začínají uvažovat o jiném než vrozeném pohlaví?“
„Někdy i v kojeneckém,“ odpověděla psycholožka.
Matt: „Potkala jste někdy čtyřletého kluka, který věří na Mikuláše?“
„Jistě.“
„Nemáte dojem, že má zkreslenou představu o realitě?“
Psycholožka: „Pro něj je Mikuláš reálný.“
Matt: „A když řekne, že je holka? Máme děti nechat určovat realitu?“
Psycholožka: „Když se tak cítí, tak ano.“
Já osobně si vzpomínám, jak mě v pubertě každé mámino ženské gesto ponižovalo, ale byla v tom spíš touha vymezit se… Vyrašila mi ňadra a beďary, coby holka jsem najednou byla terčem posměchu…
Z toho, čemu se říká dysforie jsem byla za chvíli venku i bez změny pohlaví. Jenomže žijeme v době, kdy si myslíme, že nás definují naše pocity a chceme tak moc respektovat štěstí druhých, až se to zvrtlo. A tak nastoupily blokátory puberty, sterilizace, odstraňování prsou.
A děti, co nikam nepatří, se v tom všem shlédnou.
Jde samozřejmě i o byznys. Ve filmu mluvil například tatínek propuštěný na kauci, který byl uvězněn za to, že řekl své třináctileté dceři, že je „ona“.
Matt se nakonec vydal za černochy do Afriky, za náčelníkem kmene Masajů, který ho velmi srdečně přijal.
V prostředí buše se ukázalo, že pohlavní ideologie je výhradně západní fenomén. Masajové stále věří v boží plán – ženy plodí, muži loví. Při zmínce o ženě uvězněné v mužském těle začali kuckat smíchy a dál se zabývali odháněním much.
Matt Walsh po dokončení kontroverzního dokumentu napsal knihu s názvem „Jsem mrož“. V příběhu si dítě hraje na mrože, ale pokroková matka ho začne vychovávat jako transmrože se vším všudy. Kniha měla obrovský úspěch a zároveň byla největším řetězcem záhy stažena z online nabídky.
„No vidíš,“ říká fanoušek, „ale na basu hraješ dobře, na to, že jsi holka. Teda, doufám…“
Doma jsem si na počest filmu pustila skladbu „I am the walrus“ (Jsem mrož), kterou složil John Lennon, což jsem vlastně já.
John Lennon
