Článek
Mám jít na koloskopii. Kamarád mě uklidňuje:
„Den předem musíš vypít takovej blivajz. No a pak ti píchnou opiát, budeš něco plácat a za chvilku je to hotový.“
„Plácat, jo? To si radši ukousnu jazyk. Nebudu se ztrapňovat před doktorem, kterej navíc chodí na naše koncerty.“
Před zákrokem mi píchli preparát a za pár vteřin se dostavil slastný pocit. Cítila jsem ke všem velké sympatie a neubránila jsem se nutkání svěřit se doktorovi se svými emocemi:
„Představte si, zrovna sleduju americkej seriál ‚The Knick‘ z přelomu minulýho století, hlavní postava je charizmatickej doktor, kterýho mi hodně připomínáte. Jste podobně inspirativní, akorát on teda šňupe koks, až mě, díky vám dvěma, napadá, že jsem se možná minula povoláním. Mě už to hraní stejně moc nebaví, všichni pijou, hudba nikoho nezajímá, kapely se rozpadaj kvůli egu, práce doktora je vlastně takovej rituál, možná bych to měla zvážit…“
„Tak a je to. Jste v pořádku. Tedy aspoň co se týče vašeho recta,“ odpoví mile doktor.
Mám ohromnou radost, že mi nic není, a vejdu do první restaurace, kde si objednám drink u barmana snů:
„Teda vy máte grif, já bych hned pracovala za barem… je to vlastně, dalo by se říct, taková meditace v pohybu.“
„Bude to šedesát korun,“ odpoví nadbarman.
„Padesát devět stačí?“
„Buď vymeditujete korunu, nebo nic nedostanete. Už jsem vytisk účtenku.“
„Úplně chápu,“ odcházím s prázdnou.
Venku mě napadne roztomilá říkanka: „Než tu v presu drobný lovit, s účtenkou mi rectum polyp!“ Chci se vrátit a potěšit s ní barmana, když tu mou pozornost upoutá metař, který s neskutečným nadhledem nabírá nedopalky na lopatku. Škoda, že s sebou nemám koště.
