Článek
Zaplatím, vypadnou tři papírky, U565, U274 a U762, na nichž je uvedena čekací doba čtrnáct minut.
Jsem trochu unavená. V noci jsem se dívala na katastrofický film Poslední úkryt, kdy do Země drcla kometa o velikosti Floridy. Manželé se synkem jsou vybráni vládním úřadem, a mají být dopraveni do utajeného úkrytu.
Film je o tom, jak se k sobě lidé chovají, když jde do tuhého; apokalypsa se vlastně jeví jako nejlepší terapie. Film končí happyendem, po roční izolaci dokonce všichni vylezou z krytu a vypadají úplně stejně, jako když do něj vlezli, včetně zastřižených vousů.
Vstupuji do showroomu Alzy, kde je hlava na hlavě. Lidé jsou vystresovaní, ale snaží se to v sobě potlačit, protože jsou svátky pohody. Posílám dceru pro kafe.
Křovinořez a stolní hru vyfasuju hned, ale ovoce pořád nic. Po půlhodině sledování řady Úček na světelné tabuli už mám mžitky před očima. Jdu se zeptat:
„Prosím vás, mám lístek U762 a čekám tu už docela dlouho.“
„A co to je?“ zeptá se služba.
„Lyofilizované ovoce,“ zašeptám.
„Vylizované ovoce?“
„Ne. Ly-o-fi-li-zo-va-né ovoce, prostě ovoce sušené mrazem,“ vysvětluju.
„Urgence jsou na dvacítce,“ řekne účková služba suše.
Nekonečná fronta u dvacítky je výzva. Ze zoufalství se dáme do řeči s dívkou přede mnou. Reklamuje zasněžený věnec, který se jí přilepil k bundě z kachního peří.
Pán před ní zase vrací mluvícího Alzáka, který nejde vypnout.
Právě křičí hlasem Bohdalky: „Mají mě rádi, nemají mě rádi?“
Tato hláška vhání paní za mnou slzy do očí, kácí se k zemi, chytá se zasněženého věnce slečny a kachní peří z bundy lítá všude kolem.
Pomáhám jí na nohy, a dovídám se, že jde vrátit iphone, původně dárek pro manžela, protože zjistila, že manžel má ve starém telefonu pod krycím jménem Omikron uloženou milenku.
Alzák křičí: „Hej, hej, maxi výprodej!“
Konečně jsem na řadě.
Službu má starší muž, kterému možná už z Vánoc hráblo.
„Říkáte ovoce? To jsme asi právě sežrali, nechcete rohy soba?“
„Prosím vás, je to ovoce sušený mrazem, jakoby kandovaný, ale nesmí se to dovědět dcera, která za chvíli přijde. Říkejme tomu tedy rohy soba, ano?“
Johanka přichází ve chvíli, kdy služba nese krabici.
„Tak paní, tady máte ty roha soba! A je tam i kandovaný ovoce. Teda pardon, chci říct, že si zasloužíte skandovaný ovace, za vaši trpělivost,“ řekne a roztleská se. Za chvíli tleskají všichni, i když nevědí proč.
Alzák křičí: „Pozemšťani, po-zor!“
Doma mě přítel vítá se slovy: „Ty jo, ty vypadáš úplně jinak, než když jsi odcházela. To musela bejt apokalypsa.“
