Článek
Dorazily jsme do jižních Čech, kde se nachází louka s kruhem obřích menhirů, zvaným kromlech. Líbilo se nám, že vedle kamenů je krabička, do které prostě jen vhodíme 30 Kč, když tu se na kole přiřítila žena v šusťákovce s ledvinkou plnou vstupenek a prospektů. Nabídla nám krátkou meditaci na dodání energie. Přikývly jsme.
„Stoupněte si na vstupní místo kruhu a pozdravte se s kameny.“
„Čauky, kameny,“ vyhrkly jsme dvojhlasně.
„Až ucítíte, že vás kameny táhnou do středu, vejděte.“
Po delším čekání řekla: „Tak tam jděte třeba vy,“ a ukázala na Sabinu.
Jenže zavál vítr z nedalekého prasečáku, který Sabině ve vteřině zničil vidinu svatby v létě, a navíc se jí podlomila kolena poklesem tlaku z dárcovství.
Paní Sabinu změřila kusem klacku.
„Zdá se, že vás kameny nepřijaly.“
Pomalu ji rentgenovala od hlavy směrem dolů a když byla u pupíku, vykřikla:
„Panebože, slečno, vždyť vy nemáte žádnou energii! Jestli chcete, můžu vám ji dodat z vesmíru.“
„Co vlastně děláte za práci?“ chtěla jsem odlehčit situaci.
„Jsem telefonistka mezi vesmírem a kamenama,“ řekla šusťáková a dál sjížděla Sabču.
„Postavte se mi mezi Kočičí oči a Mága,“ ukázala Sabině na trojici kamenů a po chvíli prohlásila: „Nutně potřebujete naši několikahodinovou keltskou meditaci v chůzi za šest tisíc.“
A tak jsme radši zašly na plzeň, která nám, místo kromlechu, vlila do žil energii, a do srdcí útěchu.
