Článek
„To je fuk, hlavně když budu sama, jsem dost utahaná,“ odpovím.
Nastoupila jsem do vlaku, našla místo a otevřela knihu s názvem ZOO, román od spisovatele Viktora Šklovského. Začínám číst.
„Tady sedí orlové podobni věčnosti ukončené dnešním dnem, jenž ještě nedosáhl večera…“
Najednou se od vedle začnou linout intenzivní ptačí zvuky, zaostřím a přes uličku vidím zmiňovanou budku, prostor s dvěma schůdky částečně ohraničený plexisklem. Vejdu dovnitř, přes okno je nalepený nápis „oddíl pro děti“, vlevo svítí velká obrazovka s obřím ptákem, který právě unáší v drápech holčičku. Reprák jede na plné pecky. Takže kino, žádná budka.
Sednu si zpátky na sedadlo, zkusím nevnímat okolí a čtu: „Tady sloni zapomněli troubit a vydávají skřeky, jakoby si stěžovali na lidský nepořádek…“
Jako naschvál se z budky opravdu ozve troubení slona. Ta zvláštní synchronicita je sice úsměvná, ale ze zvukové frekvence mi začíná pomalu třeštit hlava. Čas od času do kina zabrousí dítě, poválí se po schůdkách a zase odejde. Čeká mě osm hodin jízdy, to prostě nedám. Vyndám z batohu čepici a snažím se ucpat reprák, ale přistihne mě průvodčí:
„Paní, co to děláte?!“
„Nezlobte se, já jsem strašně unavená, nemohl byste vypnout zvuk?“
„Dobře, ale jakmile si to nějaké dítě vyžádá, zase to zapnu.“
„Určitě,“ slibuju. Konečně mám klid. Za chvíli do budky vejde chlapeček, už se nadechuje, že zavolá maminku, ale já ho předběhnu.
„Chlapečku, je to rozbitý, tady máš sušenku a běž si zase sednout.“
Během hodiny jsem rozdala všechny sladkosti pro kamarády, když do vagónu vešla babička s vnukem.
„Tak Leo, sedni si, já jdu zařídit, aby to hrálo. My se celej den strašně těšíme na Turbošneka!“ řekne směrem ke mně.
Průvodčí zesílí zvuk a malý Leo v mžiku opanuje budku. Do půl hodiny jsou všude drobky, pastelky, míčky, chlapeček je hlasitější než všechna zvířata v pohádce. Chvíli bouchá do obrazovky, píše po stropě, kope do babičky, která křičí: „Neubližuj mi!“ a snaží se Lea nalákat na stolní hru Elfíkova cesta. Jenže Leo okamžitě zahodí figurku, která se zakutálí k mojí kabelce, Leo na ni skočí a rozšlápne mi bryndzu – dárek od chlapů ze salaše.
„Víš, že bych tě mohla klidně plácnout? Proč se nedíváš na Turbošneka?“ babička se marně snaží nastolit autoritu v rozhovoru s nezvladatelným frackem.
„Mě to nebaví. Je to málo nahlas,“ zakřičí dítě.
Doluju zbytek luxusních sušenek a nabídnu je Leovi, který už ale frčí v modu ADHD, jednou rukou strká cizí holčičce pastelku do nosní dírky a druhou rukou stahuje a vytahuje okenní roletu.
Přečetla jsem celou knihu, ale nevím z ní nic.
Druhý den volá kamarádka. „Tak co, jaká byla cesta?“
„Ale… docela na budku.“
„Fakt? Tak příště radši pojedeš s Leo expresem.“
„Leo expresem nikdy!“
