Článek
Kapitola druhá
Věra a pět věcí
Věra se mnou pracuje v drogerii od roku dva tisíce čtrnáct, kdy přišla na pohovor v červeném svetru. Tehdy řekla naší vedoucí Haně, že prodávat krémy sice neplánovala jako životní kariéru, ale že umí počítat, je spolehlivá, nepije na pracovišti a dokáže zákaznici prodat čtvrtý krém, který nepotřebuje, takovým způsobem, že při něm zákaznice odchází přesvědčena, že je to její vlastní rozhodnutí. Hana ji vzala okamžitě. Věra zůstala.
Věra je o dva roky mladší než já a je vdaná za Pepu. Josef Novotný pracuje v pojišťovně, rád rybaří a jednou za rok se pokusí postavit něco ze dřeva. Výsledkem těchto pokusů jsou objekty neurčitého tvaru. Věra je popisuje jako moderní umění. Pepa jako polici nebo stolek, přičemž ani jedno ani druhé není zcela přesné. Nemají děti, což Věra komentuje slovy: Pepa mi stačí, to jsou takový dva. Pepa sdílí s Martinem několik klíčových vlastností. Konkrétně stručnost, klid v krizových situacích a přesvědčení, že pokud věci fungují, není důvod je měnit. Rozdíl je v tom, že Pepa má řidičský průkaz a nemá Honzovy tepláky.
Věra je ten typ člověka, který přečte, co si myslíte, dřív, než to řeknete. Někdy i dřív, než to víte vy sami. Je to dar, který oceňuji v situacích, kdy potřebuji poradit, a méně v situacích, kdy bych raději předstírala, že je vše v pořádku.
V úterý ráno jsem přišla do práce s výrazem, který Věra přečetla ještě před tím, než jsem sundala kabát, odnesla tašku a zapnula kávovar.
„Co se stalo?“
„Nic.“
„Markéto!“ Věra má způsob, jak říct moje jméno tak, abych to nic řekla, i když nechci.
„Opravdu nic.“
Věra se otočila k regálu a začala přeskládávat kondicionéry. To je věc, kterou dělá vždy, když přemýšlí nebo čeká. Kondicionéry jsou seřazeny, přeřazeny, znovu seřazeny a na konci dne vypadají přesně jako na začátku, ale Věra mezitím promyslela vše, co potřebovala.
„Honza něco provedl?“
„Honza nic neprovedl.“
„Honza nic neprovedl, nebo Honza neprovedl nic výjimečného, protože výjimečné věci od Honzy nečekáš?“
Tato přesnost. Tato proklatá přesnost.
„Šla jsem včera domů kolem toho billboardu,“ řekla jsem. „Nad lékárnou.“
„Ten s tím mokrým chlapem.“
„Ty ho znáš?“
„Znám ho rok a půl. Reklama na sprchový gel Azzuro Men.“ Věra seřadila kondicionéry. „Sama se u něj občas zastavím. Má pěknou čelist.“
„Věro…“
„Objektivně pěknou. To není hodnotový soud, to je estetické pozorování.“ Otočila se. „A dál?“
Pověděla jsem jí o Jakubu Procházkovi. O videu. O pěti věcech, které by měl každý muž dělat pro svoji ženu. O jazzu, o monsteře, o modré košili s jedním rozepnutým knoflíkem.
Věra poslouchala. Celou dobu. Bez hm, bez přikyvování v pravidelných intervalech, bez kontrolování telefonu. Jakub Procházka by byl nadšen. Přesně tohle bylo aktivní naslouchání, jak ho sám definoval ve videu číslo dvě.
„Kolik má odběratelů?“ zeptala se, když jsem domluvila.
„Dvě stě čtyřicet sedm tisíc.“
„Hm.“ Vzala do ruky tělové mléko a otočila ho, jako by hledala na etiketě odpověď na otázku, kterou formulovala teprve v hlavě. „A vaří ti každý den večeři?“
„Kdo?“
„Jakub Procházka.“
„Věro, on je YouTuber. Není to můj manžel.“
„Vím, že není tvůj manžel.“ Postavila tělové mléko. „Ptám se proto, protože dvě stě čtyřicet sedm tisíc lidí sleduje chlapa, jak sedí na hezké pohovce a říká jim, jak by měli žít. A já se ptám: žije on sám tak, jak říká?“
Tato otázka mě v pondělí večer nenapadla. Teď, v úterý ráno, mi přišla najednou velmi relevantní.
„Nevím,“ řekla jsem.
„Hm.“ Věra přešla k dalšímu regálu. „Pepa mi říkal pěkné věci spontánně přibližně v prvním roce, kdy jsme spolu chodili. Pak přestal, protože jsme se vzali a on dospěl k závěru, že já vím, že mě má rád. Takže říkat to je zbytečné. Je to jako říkat každý den jo, dneska taky dýchám. To je jeho logika.“
„A vadí ti to?“
„Trochu.“ Věra seřadila šampony. „Ale Pepa jednou přišel domů. To jsem zrovna měla ten hrozný týden, pamatuješ? Ten spor s Hanou kvůli inventuře. No, a byla jsem úplně hotová. Pepa se na mě podíval a řekl: Věro, ty vypadáš teda hrozně. A pak beze slova odešel do kuchyně, ohřál zbylý guláš, přinesl mi talíř a řekl: jez.“ Pauza. „Neřekl: jaký mělas den, zlatíčko. Ani: chudáčku, pojď si sednout. Řekl: vypadáš hrozně. A přinesl guláš.“
„A to ti stačí?“
Věra se otočila. Podívala se na mě s výrazem, který říká: tato otázka je filozoficky zajímavá, ale prakticky mi jde trochu na nervy.
„Markéto. Jakub Procházka by o téže situaci řekl čtyřicet vřelých slov a nabídl by mi emocionální podporu strukturovanou do tří kroků. Pepa řekl pět slov a přinesl guláš.“ Mávla kondicionérem. „Najedla jsem se a bylo mi líp. Výsledek totožný, cesta jiná.“ Pauza. „Pepa je efektivní.“
„Nezní to moc romanticky.“
„Guláš ve správnou chvíli je romantický,“ řekla Věra pevně. „Čtyřicet vřelých slov bez guláše je jenom řeč.“
Přemýšlela jsem nad tím.
„Honza umyl včera nádobí,“ řekla jsem nakonec.
„To je docela dost.“
„Je to nádobí, Věro.“
„Je to nádobí, které bys jinak musela umýt ty.“
Na toto jsem neměla žádnou trefnou odpověď, takže jsem se otočila k příchozí zákaznici.
Pokračování příště.
Seznam doposud vydaných dílů:
