Článek
Dítě z farmy, které odmítlo nosit korzet
Příběh Mary Edwards Walkerové se začíná psát 26. listopadu 1832 na malé farmě v městečku Oswego ve státě New York. Narodila se jako v pořadí pátá dcera Alvaha a Vinnie Walkerových do rodiny, která v tehdejší Americe působila téměř jako úkaz. Zatímco většina společnosti v 19. století nahlížela na ženy primárně jako na strážkyně rodinného krbu s omezeným intelektuálním potenciálem, Walkerovi zastávali radikálně progresivní názory. Věřili v naprostou rovnoprávnost pohlaví, kladli obrovský důraz na vzdělání bez ohledu na pohlaví a uctívali zdravý, přírodní životní styl.
Pro dětství mladé Mary to mělo zásadní důsledky. Na rozdíl od svých vrstevnic nemusela nosit korzety a těsné šněrovačky, které dívkám doslova deformovaly hrudní koš, omezovaly dýchání a způsobovaly chronické zdravotní potíže. Její otec Alvah, který byl entuziastickým samoukem v anatomii a medicíně, vedl své dcery k fyzické práci na farmě. Mary tak od dětství krmila dobytek, kácela dříví a pracovala na poli v pohodlném, volném oblečení – zkrácené sukni a volných kalhotách, které jí rodiče sami ušili.
Tento raný pocit fyzické i duševní svobody v Mary zažehl celoživotní vášeň pro reformu odívání a nekompromisní nezávislost. Večery rodina trávila nad knihami. Zatímco ostatní dívky v okolí snily o výhodném sňatku a učily se ručním pracím, Mary hltala lékařské svazky z otcovy knihovny. Už jako malé dítě se rozhodla pro cestu, kterou do té doby prošlo jen naprosté minimum žen: chtěla se stát lékařkou a pomáhat lidem bez ohledu na to, co si o tom myslí okolní svět.
Diplomy, předsudky a ordinace bez pacientů
V roce 1853 se dvacetiletá Mary přihlásila na Syracuse Medical College – jedinou lékařskou fakultu v New Yorku, která v té době přijímala ženy i muže za rovnocenných podmínek. Studium bylo nesmírně náročné a Mary musela čelit nejen obrovskému množství odborného učiva, ale i neustálým narážkám a despektu ze strany některých profesorů a spolužáků. O dva roky později, v roce 1855, však úspěšně odpromovala s vynikajícími výsledky. Stala se tak teprve druhou promovanou lékařkou v historii Spojených států.
Zanedlouho po promoci se provdala za svého spolužáka z fakulty, Alberta Millera. Už samotný svatební obřad v roce 1855 jasně ukázal, že Mary nehodlá ustoupit ze svých zásad ani o krok. Odmítla ze svatebního slibu vypustit jakoukoli zmínku o „poslušnosti manželovi“, ponechala si své rodné příjmení a na obřad nedorazila v bílých nadýchaných šatech, ale v krátké tunice a kalhotách pod ní.
Mladí manželé si otevřeli společnou lékařskou praxi v městečku Rome ve státě New York. Velmi rychle však narazili na neprostupnou zeď společenských předsudků. Pacienti se k Mary nehrnuli; konzervativní obyvatelé městečka jednoduše nevěřili, že by žena mohla mít potřebné znalosti, a především chladnou hlavu a pevné ruce pro náročné chirurgické zákroky. Sousedé se na ni dívali s podezřením i kvůli jejímu nekonvenčnímu šatníku. Praxe finančně strádala a osobní život se Mary brzy rozpadl, manželství skončilo rozlukou poté, co odhalila Albertovu nevěru. Ve věku 28 let tak zůstala bez peněz, bez manžela a bez pacientů. Když však v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, uviděla v ní příležitost, na kterou celý život čekala.
Mary, když ještě nosila dámské šaty
Z dobrovolnice chirurgyní
Krvavý konflikt mezi Severem a Jihem uvrhl celou zemi do chaosu. Nemocnice přetékaly tisíci zraněnými vojáky a vojenská lékařská služba Unie byla v naprostém rozkladu. Mary Walkerová neváhala. Sbalila si lékařské brašny a odjela přímo do Washingtonu, D.C., aby nabídla své služby armádě Severu.
Přivítání na ministerstvu války však bylo studenou sprchou. Vojenská lékařská komise možnost, že by žena sloužila jako oficiální armádní chirurg s hodností a platem, kategoricky zamítla. Mary se nenechala odbýt. Když nemohla dostat oficiální smlouvu, nabídla své služby alespoň jako neplacená dobrovolnice. Začala pracovat v improvizované nemocnici zřízené v budově Patentového úřadu ve Washingtonu, kde se v provizorních podmínkách tísnily stovky těžce zraněných mužů.
Mary se neuspokojila s rolí klasické ošetřovatelky, chtěla operovat. Její obrovské nasazení, chirurgická zručnost a chladnokrevnost v krizových situacích si postupně získaly respekt u několika lékařů. Během krvavé bitvy u Fredericksburgu v prosinci 1862 už působila přímo v poli, kousek za frontovou linií. V zapáchajícím prostředí a za neustálého nářku raněných prováděla amputace končetin a náročné traumatologické operace. Po měsících neúnavného tlaku na vojenské úřady nakonec dosáhla svého a v září 1863 ji velení oficiálně jmenovalo první ženskou chirurgyní v armádě Unie a přidělilo ji k 52. ohijskému pěšímu pluku.
Za nepřátelskou linií a v zajetí v Richmondu
Působení na divoké a nestabilní frontě v Tennessee a Georgii přinášelo obrovská rizika. Mary se nestarala pouze o vojáky ve vojenském táboře. Pravidelně překračovala nejasně vymezené frontové linie a odcházela do okolních vesnic a samot, aby ošetřovala civilní obyvatelstvo – chudé farmáře a ženy a děti, kteří v důsledku války zůstali zcela bez lékařské péče. Stejně milosrdně přistupovala i k raněným vojákům konfederačního Jihu.
Lidskost bez ohledu na uniformu se jí však málem stala osudnou. Dne 10. dubna 1864, nedlouho po masakru u Chickamaugy, se Mary vydala pomoci lékaři z Jižní Karolíny ošetřit nemocné civilisty na nepřátelském území. Cestou byla přepadena a zajata konfederační hlídkou. Pro jihokavaleristy byla podivná žena v unijní vojenské blůze a kalhotách šokem. Považovali ji za nebezpečnou špiónku a okamžitě ji eskortovali do konfederační metropole Richmondu ve Virginii.
Mary byla uvržena do obávaného vězení Castle Thunder, bývalého skladiště tabáku, které bylo známé otřesnými hygienickými podmínkami, krysami a krutým zacházením. Strávila tam ve vlhku, zimě a na minimálních přídělech jídla dlouhé čtyři měsíce. I přes neustálé výslechy a psychický tlak neztratila svou hrdost a neustále se dožadovala lepší péče pro ostatní vězně. Věznění trvale poškodilo její zrak i celkové fyzické zdraví, ale jejího ducha nezlomilo. V srpnu 1864 byla nakonec vyměněna v rámci výměny drahocenných lékařských důstojníků za konfederačního chirurga.
Nejvyšší pocta
Jakmile se zotavila z nejhorších následků věznění, okamžitě se dožadovala návratu do služby. Velení ji jmenovalo ředitelkou ženské věznice v Louisville a později vedoucí dětského sirotčince v Tennessee. Po skončení války v roce 1865 požádala o oficiální zpětné udělení vojenské hodnosti, aby získala plnohodnotné uznání a armádní penzi za odsloužená léta.
Tento požadavek však narazil na armádní byrokracii, armádní řády to jednoduše neumožňovaly. Prezident Andrew Johnson se proto rozhodl situaci vyřešit neobvyklým gestem. Na základě doporučení generálů Williama T. Shermana a George H. Thomase jí 11. listopadu 1865 udělil Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání za mimořádnou odvahu v boji.
Stala se tak vůbec první a do dnešního dne jedinou ženou v historii Spojených států, která toto nejvyšší ocenění získala. Pro Mary to bylo obrovské morální vítězství, ačkoli hořkost z toho, že jí armáda nikdy plně nepřiznala důstojnickou hodnost, v ní přetrvala po zbytek života. Mary si však ocenění nesmírně vážila. Medaili nenosila schovanou v sametové krabičce; hrdě si ji připínala na klopu svého kabátu každý den až do konce života.
Bojovnice za změnu šatníku a ženská práva
Konec občanské války znamenal pro Mary začátek druhé velké životní fronty. Své obrovské množství energie vrhla do hnutí za ženská práva, boj za volební právo a především do hnutí za reformu ženského odívání. Mary byla hluboce přesvědčena, že fyzické zrovnoprávnění žen je nezbytným předpokladem pro jejich zrovnoprávnění společenské a politické.
Její šatník se stal jejím nejsilnějším politickým manifestem. Postupně zcela odložila jakékoli ženské šaty a začala nosit plně pánské třídílné obleky, cylindry, kravaty a pánskou obuv. Tento styl vyvolával v tehdejší prudérní společnosti neuvěřitelný skandál. Na ulicích na ni lidé ukazovali prstem, pokřikovali, plivali a výjimkou nebyla ani fyzické napadení.
Policie ji v různých městech opakovaně zatýkala za „převlékání se za muže“ a narušování veřejného pořádku. Mary však u výslechů reagovala vždy stejně břitce a chladnokrevně: „Nenosím mužské oblečení. Nosím své vlastní oblečení. Vytvořila jsem si oděv, který vyhovuje mé práci a mému zdraví.“ Tvrdila, že právo nosit pohodlný a funkční oděv je základním lidským právem a že tradiční móda dělá z žen pouhé ozdobné a nesamostatné loutky.
Mary ve svém oblíbeném outfitu
Incident v roce 1917
V roce 1917, téměř padesát let po skončení občanské války, zasáhla tehdy už čtyřiaosmdesátiletou Mary těžká rána. Americký Kongres se rozhodl revidovat seznamy držitelů Medaile cti s cílem zvýšit prestiž tohoto ocenění. Byla vytvořena speciální komise složená z penzionovaných generálů, která zpřísnila pravidla: medaile měla odteď patřit výhradně těm, kteří působili jako řádní vojáci v přímém bojovném střetu s nepřítelem.
Výsledkem revize bylo vyškrtnutí 911 jmen ze seznamu držitelů a mezi nimi se ocitlo i jméno doktorky Mary Edwards Walkerové a několika dalších civilních zvědů či zdravotníků. Úřady Mary oficiálně vyzvaly, aby fyzicky vrátila medaili i udělovací dekret zpět do Washingtonu.
Reakce staré paní byla nekompromisní. Výzvy úřadů ignorovala a medaili odmítla vydat. Dál ji hrdě nosila na hrudi každý den až do své smrti. Prohlašovala, že medaili získala za reálné nasazení života v nejhorších podmínkách války a že žádná skupina byrokratů u stolu nemá právo přepsat historii a její oběti.
Spravedlnost byla obnovena až dlouho po její smrti. V roce 1977 prezident Jimmy Carter, po dlouholeté kampani potomků a historiků, oficiálně podepsal dokument, kterým navrátil Mary Edwards Walkerové Medaili cti v plném rozsahu a vrátil její jméno do armádních análů.
Předběhla svou dobu
Dr. Mary Edwards Walkerová zemřela 21. února 1919 ve věku 86 let v domě svých příbuzných v rodném Oswegu. Zemřela pouhé měsíce předtím, než byl v USA přijat 19. dodatek ústavy, který konečně přiznal ženám volební právo; věc, za kterou bojovala desítky let.
I na své poslední cestě zůstala věrná zásadám, kterým zasvětila celý svůj život. Bylo splněno její poslední přání: pohřbili ji v jejím oblíbeném černém pánském obleku namísto tradičních pohřebních šatů.
Životní dráha Mary Walkerové byla neustálým a nekompromisním zápasem s konvencemi své doby. V éře, kdy společnost vyžadovala od žen poslušnost, pasivitu a podřízenost, se dokázala prosadit v drsném světě vojenské medicíny, operovala stovky raněných pod palbou, přežila věznění v konfederačním kriminále a otevřela dveře dalším generacím žen.
Dnes je vnímána jako jedna z nejvýraznějších průkopnic medicíny a práv žen. Byla osobností, která nečekala, až jí společnost milostivě udělí svobodu a uznání, prostě si je vzala sama.
Zdroje:
https://www.thenmusa.org/biographies/mary-e-walker/?hl=cs-CZ
https://www.nps.gov/rich/learn/historyculture/dr-mary-edwards-walker.htm?hl=cs-CZ
https://www.nlm.nih.gov/exhibition/changing-the-face-of-medicine/physicians/biography_mary_walker.html?id=item-324&hl=cs-CZ
https://www.womenofthehall.org/inductee/mary-edwards-walker/?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Edwards_Walker
