Článek
Narodil se 3. srpna 1878 v anglickém Birkenhead, jen několik minut trajektem od slavného Liverpoolu. V té době britské impérium ovládalo moře. Každý den připlouvaly do Liverpoolu desítky parníků naložených bavlnou, obilím nebo čajem a stejně tolik jich vyplouvalo zpět do světa. Pro chlapce vyrůstajícího v Birkenhead bylo moře stejně samozřejmé jako ulice před domem. Lodě byly všude. Obrovské komíny chrlily kouř, přístavy nikdy neutichaly a většina mužů z okolí pracovala buď na moři, nebo pro moře.
Charles nebyl výjimkou. Už jako velmi mladý chlapec věděl, že jeho budoucnost bude spojena s loděmi. Školní docházka tehdy často ustupovala potřebě vydělávat peníze. Rodiny byly početné a každý příjem se počítal. V jedenácti letech se proto poprvé nalodil jako lodní učeň. Dnes by se tak nízký věk zdál nepředstavitelný, ale na konci viktoriánské éry šlo o běžnou praxi.
Život na obchodních lodích nebyl romantický. Mladí učni vstávali za tmy, drhli paluby, přenášeli zásoby a učili se disciplíně, která byla často tvrdší než vojenský výcvik. Stačila drobná chyba a následoval trest. Přesto právě tam získal Charles vlastnosti, které ho později proslavily – klid, pečlivost a schopnost zachovat rozvahu i ve vypjatých situacích.
Není přesně známo, kdy se rozhodl stát se pekařem, ale už během dospívání bylo jasné, že našel povolání, v němž vyniká. Lodní pekař nebyl jen řemeslník, který zadělával těsto. Na zaoceánském parníku představoval důležitou součást zásobovacího systému. Každé ráno musely stovky cestujících dostat čerstvé pečivo. Pekly se bochníky chleba, housky, sladké koláče, sušenky i dezerty. Vše bylo třeba připravit v přesně stanoveném čase a ve stísněných prostorách, kde panovalo nesnesitelné vedro od pecí.
Charles Jaughin
Charles si rychle získal pověst mimořádně spolehlivého muže. Zatímco jiní námořníci střídali lodě nebo odcházeli za jinou prací, on zůstával věrný svému řemeslu. Díky zkušenostem postupoval stále výše a nakonec nastoupil ke společnosti White Star Line, jedné z nejprestižnějších lodních společností své doby.
White Star Line tehdy soupeřila s konkurenční Cunard Line o prestiž na severním Atlantiku. Zatímco Cunard lákal cestující především rychlostí svých lodí, White Star vsadila na přepych, pohodlí a bezchybný servis. Právě zde našel Charles prostředí, které odpovídalo jeho schopnostem.
Nejprve sloužil na několika menších lodích společnosti. Nadřízení oceňovali nejen kvalitu jeho práce, ale také schopnost organizovat ostatní. To byla vlastnost, kterou každý hlavní pekař potřeboval. Nestačilo umět péct. Bylo nutné plánovat směny, kontrolovat zásoby mouky, droždí i uhlí pro pece, rozdělovat práci a zajistit, aby se ani při rozbouřeném moři nezastavila výroba.
Na začátku roku 1911 byl převelen na novou vlajkovou loď společnosti – Olympic. Tehdy šlo o největší osobní loď světa. Pro Charlese to znamenalo profesní vrchol. Vedl skupinu třinácti pekařů a každý den odpovídal za výrobu tisíců kusů pečiva. Jeho práce začínala hluboko po půlnoci. Zatímco většina cestujících spala v luxusních kajutách, v rozpálené lodní pekárně už se zadělávalo těsto na čerstvý chléb a pečivo, které se ráno objevilo na stolech první, druhé i třetí třídy.
Když White Star Line dokončila ještě větší a luxusnější Titanic, bylo logické, že na jeho palubu převedla část zkušené posádky z Olympicu. Mezi nimi byl i Charles Joughin.
Na jaře roku 1912 stál v Southamptonu nový zázrak techniky. Titanic měřil téměř 270 metrů, vážil přes 46 tisíc tun a jeho interiéry připomínaly spíše přepychový hotel než loď. Noviny po celém světě psaly o technickém triumfu lidstva.
Charles tehdy pravděpodobně sdílel nadšení většiny členů posádky. Pro zkušeného pekaře představovalo zařazení na Titanic mimořádnou profesní poctu. Dostával plat dvanáct liber měsíčně, což byla na tehdejší poměry velmi slušná mzda. Pod jeho vedením pracovalo třináct mužů, kteří měli zajistit pečivo pro více než dva tisíce cestujících a členů posádky.
Přestože Titanic představoval vrchol techniky své doby, práce v pekárně byla převážně ruční. Těsto se míchalo ve velkých dávkách, přenášelo se v těžkých nádobách a pece bylo nutné neustále hlídat. Jakmile se loď rozhoupala ve vlnách, práce byla ještě náročnější. Rozpálené plechy klouzaly, nádoby se pohybovaly po podlaze a pekaři museli udržovat rovnováhu, zatímco pokračovali v práci.
Charles byl známý tím, že zachovával klid. Kolegové ho považovali za člověka, který nekřičel a nepanikařil. Pokud nastal problém, řešil ho věcně. Právě tato vlastnost se měla stát jeho největší předností během osudné noci.
Katastrofa na obzoru
Atmosféra na Titaniku byla v prvních dnech plavby téměř slavnostní. Cestující obdivovali přepychové schodiště, bazén, turecké lázně i elektrické výtahy. Noviny po celém světě psaly o lodi jako o symbolu moderní doby. Přesto se mezi námořníky objevovaly drobné náznaky, že plavba nebude úplně bezstarostná.
Radiostanice zachytila několik varování od jiných lodí, které hlásily výskyt rozsáhlých ledových polí. Zprávy putovaly na můstek, ale běžní členové posádky o jejich významu většinou nevěděli. Joughin se věnoval své práci a stejně jako ostatní předpokládal, že plavba skončí za několik dní poklidným připlutím do New Yorku.
Neděle 14. dubna 1912 začala stejně jako předchozí dny. Kuchyně připravovaly slavnostní obědy i večeře, pekaři pracovali od časných ranních hodin a večer se zdálo, že vše probíhá podle plánu. Venku panovalo neobvykle klidné počasí. Moře bylo téměř hladké jako zrcadlo. Právě tato nezvykle klidná hladina však ztěžovala pozorování ledovců. Chyběly vlny, které by se tříštily o jejich úpatí a upozornily hlídku na nebezpečí.
Krátce před půlnocí se Charles odebral do své kajuty. Za sebou měl další dlouhý pracovní den. Sotva však usnul, ozvalo se tlumené zachvění. Nebyla to prudká rána ani výbuch. Spíše zvláštní vibrace, jako by loď přejela přes dlouhou nerovnost.
Charles otevřel oči. Netušil, že právě v té chvíli se začaly otevírat první trhliny v trupu Titaniku. A že během několika minut se jeho poklidný život promění v boj o přežití, který vstoupí do dějin.
Brzy nato přišel rozkaz, který změnil všechno. Posádka měla připravit záchranné čluny. Charles Joughin neváhal ani okamžik. Místo aby myslel na vlastní záchranu, svolal své pekaře a vydal jim první pokyn: „Naložte do člunů chléb.“
V té chvíli ještě nikdo netušil, že právě toto prosté rozhodnutí pomůže zachráněným přežít dlouhé hodiny na ledovém oceánu, než k nim dorazí záchranná loď Carpathia.
Takto nějak mohl vypadat ledovec, do kterého Titanic narazil
Půjdeme ke dnu
Konstruktér Thomas Andrews po rychlé prohlídce oznámil kapitánu Edwardu Smithovi zdrcující zprávu – Titanic se potopí. Nebyla to otázka dnů ani hodin. Zbývalo přibližně dvě a půl hodiny.
Ve stejnou dobu se Charles Joughin oblékal ve své kajutě. Nečekal na další rozkazy. Jako vedoucí pekařského oddělení dobře věděl, že jeho lidé budou potřebovat jasné pokyny. Sestoupil do pekárny, kde už se shromažďovali jeho podřízení.
Tam vládl zvláštní klid. Důstojníci obcházeli cestující a žádali je, aby si oblékli záchranné vesty. Hudba stále hrála, elektrické osvětlení fungovalo a mnoho lidí nevěřilo, že by se obří loď mohla skutečně potopit. Někteří se dokonce zdráhali nastoupit do člunů. Zdály se jim méně bezpečné než osvětlený Titanic.
Charles pomáhal lidem nastupovat do člunů. Neměl pravomoc vydávat rozkazy cestujícím, přesto se snažil uklidňovat situaci a být tam, kde bylo potřeba. Podle svědectví ostatních členů posádky působil pozoruhodně vyrovnaně. Zatímco kolem něj sílila nervozita, on zůstával klidný.
Po jedné hodině ranní už bylo zřejmé, že času rychle ubývá. Příď Titaniku se stále hlouběji nořila pod hladinu a paluba se začala nepatrně naklánět. Přesto bylo stále patrné, že čluny odplouvají poloprázdné. Některé měly obsazenu jen polovinu své kapacity. Cestující si nedokázali připustit, že během krátké doby bude každé volné místo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Když odplul téměř poslední člun, Charles si uvědomil, že pro většinu členů posádky už žádná možnost úniku neexistuje. Přesto nepřestal pomáhat. Začal přes palubu házet lehátka a dřevěný nábytek. Věřil, že ve vodě mohou posloužit jako improvizované plováky. Několik přeživších později skutečně uvedlo, že se zachytili předmětů, které zůstaly na hladině.
Teprve někdy kolem druhé hodiny ranní se Charles na okamžik zastavil. Ve své pozdější výpovědi přiznal, že zašel do své kajuty a napil se whisky. Tato epizoda dala vzniknout jednomu z nejznámějších mýtů.
Dlouho se tradovalo, že alkohol zabránil podchlazení a zachránil mu život. Medicína však říká pravý opak. Alkohol sice krátkodobě vyvolává pocit zahřátí, ale rozšiřuje cévy a urychluje ztrátu tělesného tepla. Odborníci se dnes shodují, že pokud whisky hrála nějakou roli, pak spíše psychologickou – mohla otupit strach a zabránit panice. Skutečným důvodem jeho přežití byla pravděpodobně mimořádná fyzická odolnost, neustálý pohyb ve vodě, relativně pozvolný vstup do oceánu a obrovská dávka štěstí.
Potápějící se záď Titanicu
Titanic umírá
Když se Charles vrátil na palubu, příď Titanicu byla hluboko pod hladinou, záď se zvedala stále výš a úhel paluby se každou minutou zvětšoval. Lidé se zoufale drželi zábradlí. Ozýval se řev páry unikající z kotlů, praskání kovových konstrukcí i křik stovek lidí. Charles se pomalu přesouval směrem k zádi. Neběžel. Nekřičel. Dělal prostě to, co považoval za nutné.
Na zádi stál až téměř do posledních okamžiků. Nebyl tam sám. Kolem něj se tísnily desítky členů posádky i cestujících, kteří už věděli, že žádný záchranný člun pro ně nezbyl. Někteří se modlili, jiní plakali, další zoufale hledali jakoukoli možnost záchrany. Joughin nepodlehl panice. Držel se zábradlí a čekal.
Když se záď zvedla téměř kolmo vzhůru, neskočil do vody. Nevrhl se střemhlav dolů jako mnoho jiných. Nechal se unášet pohybem lodi. Jak se Titanic potápěl, sklouzl po palubě a pak se téměř plynule ocitl v oceánu.
Toto je mimořádně důležité. Prudký pád z výšky několika desítek metrů mohl člověka okamžitě zabít nebo připravit o vědomí. Joughin měl štěstí, do vody se dostal mnohem šetrněji než většina lidí kolem něj.
Pak přišel šok. Voda měla teplotu přibližně –2 až 0 °C, tedy těsně nad bodem, kdy ji vysoký obsah soli udržuje v kapalném stavu. Lidské tělo reaguje na takový kontakt prudkým zalapáním po dechu. Mnoho lidí se v prvních sekundách nadechlo vody a utopilo se téměř okamžitě.
Charles však zůstal při vědomí. Prý necítil žádnou zvláštní bolest. To překvapilo nejen vyšetřovatele, ale i lékaře. Odborníci vysvětlují, že první sekundy v ledové vodě často provází extrémní chladový šok, po němž může následovat krátké období otupělosti. Právě tehdy je rozhodující zachovat klid a nepodlehnout panice.
Peklo na vodě
Stovky lidí bojovaly o život. Ze všech stran se ozývalo volání o pomoc, výkřiky jmen blízkých i zoufalé modlitby. Mnozí se snažili doplavat ke člunům, ale posádky se obávaly, že by je příliš mnoho lidí převrhlo. Některé čluny proto odplouvaly dál od místa katastrofy.
Charles plaval pomalu. Nesnažil se závodit s ostatními. Šetřil síly a hledal cokoli, čeho by se mohl zachytit. Po několika minutách zahlédl převrácený skládací člun označovaný jako Collapsible B. Na jeho kýlu stálo několik desítek mužů včetně druhého důstojníka Charlese Lightollera. Byli promrzlí, vyčerpaní a snažili se udržet člun v rovnováze. Sebemenší chyba mohla znamenat, že se všichni ocitnou zpět v ledové vodě.
Joughin se ke člunu přiblížil opatrně. Podle některých svědectví se nejprve držel jeho boku a čekal na vhodný okamžik. Teprve později se mu podařilo dostat se na převrácený kýl mezi ostatní přeživší. Každý pohyb musel být opatrný. Stačilo, aby se několik mužů přesunulo najednou, a člun by se převrátil.
Nad oceánem se mezitím rozhostilo ticho. Křik postupně utichl. Ledová voda vykonala své. Většina lidí, kteří zůstali ve vodě, zemřela během patnácti až třiceti minut na podchlazení nebo vyčerpání.
Charles byl jedním z naprosté hrstky výjimečných lidí, kteří vydrželi mnohem déle. Když se později dostal na palubu záchranné lodi Carpathia, lékaři očekávali těžké omrzliny a rozsáhlé podchlazení. Místo toho zjistili něco neuvěřitelného.
Záchrana z Carpathie
Když se ráno 15. dubna 1912 na obzoru objevila světla parníku Carpathia, většina zachráněných už byla na pokraji sil. Muži a ženy seděli v přeplněných záchranných člunech několik hodin v mrazivém vzduchu, často jen v nočních šatech nebo lehkých kabátech. Za jejich zády zůstalo místo, kde ještě před několika hodinami stála největší osobní loď světa. Po Titaniku nezůstalo nic než trosky, záchranné vesty a stovky těl plujících v ledovém Atlantiku.
Záchranná loď Carpathia v docích v New Yorku
Charles Joughin byl mezi těmi, kteří se dostali na palubu Carpathie živí. Lékaři a členové posádky okamžitě začali zachráněné vyšetřovat. Mnozí trpěli těžkým podchlazením, omrzlinami nebo psychickým šokem. Někteří nebyli schopni promluvit, jiní celé hodiny jen mlčky hleděli do prázdna.
Joughin však překvapoval. Ano, byl vyčerpaný, měl oteklé nohy a byl promrzlý. Přesto byl schopen chodit, odpovídat na otázky a pomáhat ostatním. To, co se zdálo téměř nemožné, bylo skutečností – muž, který strávil dlouhou dobu v ledové vodě, přežil bez vážnějších následků.
Po připlutí do New Yorku
Když Carpathia 18. dubna dorazila do New Yorku, čekaly v přístavu desetitisíce lidí. Novináři obléhali každého člena posádky i každého zachráněného. Titulky hlásaly největší námořní katastrofu v novodobých dějinách. Z obyčejných lidí se přes noc stávali svědci události, která šokovala celý svět.
Charles Joughin se publicitě spíše vyhýbal. Nebyl člověkem, který by vyhledával pozornost. Přesto nemohl uniknout vyšetřování.
Nejprve vypovídal před americkou senátní komisí vedenou senátorem Williamem Aldenem Smithem. Krátce nato následovalo ještě rozsáhlejší britské vyšetřování pod vedením lorda Merseyho. Právě zde zazněla jeho nejslavnější svědectví.
Joughin odpovídal klidně a bez snahy cokoli dramatizovat. Když popisoval okamžik, kdy sklouzl ze zádě Titaniku do oceánu, mluvil téměř úředním jazykem. Nehrál si na hrdinu. Nevyprávěl o zázraku. Prostě popisoval události tak, jak si je pamatoval.
Z jeho svědectví vyplynulo několik důležitých skutečností. Potvrdil například, že posádka skutečně nakládala do člunů zásoby potravin. Popsal organizaci práce během evakuace i skutečnost, že až do posledních okamžiků pomáhal ženám a dětem.
Největší pozornost však přitahovala jeho zmínka o alkoholu. Noviny si z ní rychle vytvořily senzaci. Objevovaly se titulky naznačující, že whisky dokáže člověka ochránit před ledovou vodou. Lékaři už tehdy upozorňovali, že takový závěr je chybný.
Proč tedy Charles přežil? Odborníci uvádějí několik faktorů. Do vody se dostal bez prudkého nárazu, neztratil vědomí, nepodlehl panice, pohyboval se klidně a poměrně brzy se dostal k převrácenému člunu. Roli mohla hrát také jeho tělesná stavba, celková kondice i mimořádné štěstí. Přesný důvod ale zůstává jednou z velkých záhad.
Po skončení vyšetřování se Charles vrátil k běžnému životu. Na rozdíl od některých jiných přeživších se nenechal od moře odradit. Přestože viděl umírat stovky lidí a sám unikl smrti jen o vlásek, zůstal námořníkem. Pro člověka, který strávil na lodích téměř celý život, bylo moře stále domovem.
Přežil další dvě nehody
Během první světové války sloužil na britském parníku SS Congress, který zachvátil rozsáhlý požár. Oheň na tehdejších lodích představoval stejnou hrozbu jako voda. Dřevěné vybavení, zásoby uhlí i stísněné prostory dokázaly proměnit loď v obrovskou pec. Ani tentokrát však Charles nezahynul.
Ve dvacátých letech se přestěhoval do Spojených států amerických. Usadil se v New Jersey a získal americké občanství. Přesto dál pracoval jako lodní pekař. Zkušených mužů s desítkami let praxe nebylo mnoho a Joughin patřil mezi uznávané profesionály.
Pak přišel další neuvěřitelný zvrat. V prosinci roku 1941 sloužil na americké nákladní lodi SS Oregon. Loď se po srážce s bitevní lodí USS New Mexico těžce poškodila a následně se potopila. Charlesovi bylo už přes šedesát let, přesto i tuto katastrofu přežil.
Jen málokdo v námořní historii unikl smrti při tolika velkých neštěstích. Když nakonec po více než padesáti letech služby odešel do důchodu, mohl se ohlédnout za životem, který by vydal na několik románů. Přesto zůstával skromný. Nikdy netvrdil, že je hrdina. Na otázky ohledně Titaniku odpovídal věcně, bez patosu. Největší zásluhy přisuzoval štěstí. Právě tato skromnost z něj dělala důvěryhodného svědka.
V padesátých letech kontaktoval Charlese americký historik Walter Lord, který shromažďoval výpovědi přeživších pro svou knihu A Night to Remember. Joughin poskytl cenné vzpomínky na poslední hodiny Titaniku. Lordova kniha se po vydání v roce 1955 stala světovým bestsellerem a dodnes patří k nejuznávanějším dílům o katastrofě.
James Cameron na něj nezapomněl
Když o několik desetiletí později režisér James Cameron natáčel film Titanic, čerpal právě z těchto svědectví. Ve filmu je krátká, ale velmi věrná scéna, v níž hlavní lodní pekař na zádi popíjí z lahve a poté se klidně nechá sklouznout do ledového oceánu. Mnozí diváci ji považovali za filmařskou fantazii. Ve skutečnosti šlo o jednu z nejpřesněji rekonstruovaných epizod celého filmu.
Charles Joughin zemřel 9. prosince 1956 v nemocnici v Patersonu ve státě New Jersey. Bylo mu 78 let. Příčinou smrti byl zápal plic – obyčejná nemoc, která nakonec ukončila život muže, jenž unikl ledovému Atlantiku i několika námořním katastrofám.
Zdroje:
www.encyclopedia-titanica.org/titanic-biography/charles-john-joughin.html
https://www.poznatsvet.cz/historie/opily-pekar-titanic/?seznam-hp=1
https://www.titanicinquiry.org/BOTInq/BOTInq06Joughin01.php
Don Lynch & Ken Marschall: Titanic: An Illustrated History (1992)
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Joughin
