Článek
Dnes celá řada lidí bydlí osaměle ve velkých bytech. Případně si podlahovou plochu bydlení jednoduše hamoní z jakýchkoliv důvodů. Bohatí majitelé mají sklon byty užívat neefektivně, zatím co jiným se bydlení zoufale nedostává. Sice tu řadu bytů máme, ale z pohledu trhu jsou nedostupné (zamknuté vlastníkem).
Ilustrační foto - stavba domu
Jaký je důvod pro držení prázdného bytu? Třeba aby se majitel měl kam vrátit při selhání vztahu (jako moje záloha), nebo bere byt jako investici, ale zatím nebyl nucen hledat nájemce, atp. Není motivován a jedná se o komfort, který, když si budeme intenzivněji dovolovat, vzniká na trhu disproporce a tím problém. Musíme stále stavět další malé a rozšiřovat stávající byty. A to vše jen proto, aby řada jiných bytů mohla být poloprázdná či zcela prázdná. Dává Vám to smysl? Mně ne.
Mladé lidi, kteří chtějí založit rodinu, toto pokrytecké jednání blokuje v možnosti získat nezbytně nutné dostupné bydlení. A nejen to. Oni často finančně nedosáhnou na mnoho věcí i na byt, který by jako mladá rodina s dítětem často hodně potřebovali. Byt je tedy i v zájmu dítěte. V demografii státu hrají roli děti. Je tedy v zájmu státu, aby děti měly byty. A ty děti (resp. jejich budoucí rodiče) na ty byty z mnoha důvodů nemohou dosáhnout a i proto se rodí málo dětí.
Příčina tohoto stavu leží v nastavení parametrů daňové politiky v bydlení. Pojďme změnou ztruktury daně z nemovitosti motivovat vlastníka bytu, aby v bytě měl i nájemníka. Aby se vyplatilo mít byt obsazen nájemníky - tedy využívat efektivně, než aby jej držel volný, či poloprázdný.
Příklad:
Rodina vlastní starý rodový dům (80m2) a „nově“ postavený dům (150m2). Dříve bývala babička s dědou ve starém domě a v novém domě bydlela její dcera se svojí rodinou a dětmi. Tato forma bydlení je v pořádku a nic proti ní nemám.
Když se ale posune čas, může se vše obrátit do neefektivity. Jak? Stačí aby se role obrátily. Do volného starého domu se nastěhuje potomek, který potenciálně bude plánovat rodinu. V novém domě zůstaávají babička s dědou.
Uvedená situace v dnešních rodinách běžně nastává, protože nejsme zvyklí bydlení měnit. Potenciální prarodiče po vylétnutí svých dětí z hnízda již ztratili potřebu bydlet ve velkém bytě, ale setrvávají. Problém nastává,když byt se změnou rodinných poměrů nevymění za menší, protože to vytváří dluh na trhu s bydlením.
Jaké jsou důsledky výše uvedeného?
Mladá rodina se nastěhuje do starého malého domu a časem začne uvažovat nejen opravu, ale i přestavbu tohoto domu tak, aby jejich potenciální děti (které plánují) mohly bydlet ve svém vlastním pokojíčku. Mladá rodina tak musí vynaložit nemalé finanční prostředky nejen na opravu, ale také na zvětšení bytu. To je už zásadní přestavba pro starý dům a nutné zvětšení jeho užitné plochy. Tohle všechno se děje jen proto, aby se potenciální děda s babičkou (v novém domě) nemuseli stěhovat a mohli zůstat bydlet v domě, který má pro ně dva již zbytečných 150m2. Budou tedy i zbytečně okupovat a vytápět neužívanou plochu.
Pojďme to zkusit jinak
Co kdybychom lidi pomocí daní motivovali, aby se jim vyplatil přesun do velikostně odpovídajícího bytu? Třeba aby si nyní nejspíše potenciální prarodiče žijící již bez dětí spočítali, že přesun ze čtyřpokojového do menšího bytu jim přinese zásadní úsporu výdajů za nájem (s výší nájmu pro vlastníka nemovitosti souvisí i daňová zátěž bydlení). Pomocí hodnotných daňových žolíků by se k malým, ale i velkým bytům a s tím spojeným finančním prostředkům mohli snadněji dostat právě mladé rodiny s malými dětmi. A právě to je žádoucí efekt.
Pokud by majitel doložil, že v nemovitostech ubytovává obyvatele, měl by za žolíky vyplacené nemovitostní daně. Tento návrh by samozřejmě způsobil i situaci, která by mohla významným způsobem daňově zatížit vlastníky prázdných či neefektivně obsazených nemovitostí určených k bydlení. A právě to považuji za ekonomický přínosný motiv k činu.
Trochu problém ale je, že těžko asi můžeme chtít po dnešních důchodcích na vesnici, aby z domů, kde žijí celý život, hned odcházeli a hledali malé byty. Mělo by se jim to (minimálně ve městech) vyplatit. Popřípadě by byli motivováni sdílet neužívanou část domu s někým dalším.
Pokud bychom ty žolíky provázali dle věku (aby mladší lidé měli nárok na větší prostory než ostatní) a započítávalo se již pokročilé těhotenství, vznikla by tím nová rovnováha na trhu s byty. Mladá rodina by za shodný byt platila díky hodnotnějšímu žolíku méně. Rodina by si snadno mohla ještě v očekávání před porodem pronajmout větší byt, který tolik potřebuje. To je přesně ten typ stimulu, který náš nemovitostní trh, demografie a tedy stát i mladé rodiny potřebují.
I po rozpadu vztahu by rodič s dítětem stále držel cenný dětský žolík. Proto by osamocení rodiče s dítětem neznamenalo brutální ekonomický úpadek až do bahna ekonomického zoufalství. Naopak pro osamoceného rodiče či bezdětný pár by žolík znamenal možná i potenciální finanční stimulaci k rodičovství.
A nyní ještě jiné, ale související téma
U nastavení rodičovského příspěvku pro péči o dítě vidím také pár zcela zásadních problémů. Příspěvek by se měl vyplatit nějakou formou po narození dítěte (kterou si už lze zvolit). Dnes, nebo alespoň nedávno tomu tak bylo, se příspěvek vyplácí po určitou dobu, ale s na narozením dalšího dítěte vyplácení příspěvků končí a nastává vyplácení dalšího příspěvku. Ten, kdo si „předčasně“ pořídí další dítě, přichází o část rodičovského finančního bonusu. Právě tohle je motivace, aby mladá maminka neměla děti hned po sobě, ale byla doma déle. A to je zcela špatně.
Proč mají rodiny většinou do dvou dětí a jen raritně více? Je to snadné. Čím méně dětí máte, tím snazší je péče – na straně jedné. Dvě děti jsou demograficky a populačně neudržitelným stavem. K limitní hodnotě volby dvou dětí přispívá nejen fakt, že člověk má dvě ruce. Patříte-li do skupiny rodičů, kteří mají automobil, zkuste si do něj nainstalovat zádržný systém pro 3 děti…
Drtivá většina dnešních vozidel je homologována pro dopravu 5 osob, ale ve skutečnosti do nich nelze legálně nainstalovat více než 2 běžně dostupné autosedačky. A to je zásadní limita pro mladé rodiny. Pokud zvažujete, že byste se rádi autem alespoň občas dopravovali, máte s více dětmi závažný problém. Je to o argument víc proč to třetí dítě nemít. A i tohle by šlo změnou předpisů s výrobci aut či zádržných systémů pro děti snadno vyřešit. Nikdo o tom ale takto neuvažoval.
