Čína vydala novou bílou knihu národní bezpečnosti: opět zdůrazňuje anexi Tchaj-wanu

12. května vydala Čína bílou knihu s názvem „Národní bezpečnost Číny v nové epoše“ (新時代的中國國家安全). Na rozdíl od jiných zemí, včetně Spojených států a Česka, nezveřejnila Čína ještě nikdy svou národní bezpečnostní strategii. Ačkoli Peking v průběhu let vydal různé zákony a vojenské bílé knihy, které se tohoto tématu dotýkají, nově zveřejněný dokument představuje komplexnější a ucelenější přístup.

Bílá kniha, která je koncipována jako reakce na stále častější obviňování Číny z toho, že představuje globální hrozbu, zemi vyobrazuje jako „zdroj stability a jistoty“ a představuje obsáhlou vizi bezpečnosti úzce propojenou s dalšími oblastmi politiky. Vychází ze Si Ťin-pchingova (習近平) konceptu komplexní národní bezpečnosti (總體國家安全觀) z roku 2014, podává nástin vnitřních i vnějších hrozeb, formuluje globální ambice Číny a oproti předchozím publikacím nabízí větší strategickou soudržnost. To by mohlo naznačovat, že představitelé režimu pracují na nové, neveřejné strategii nejspíše zahrnující období let 2026 až 2031. Ještě důležitější je však to, že dokument nabízí cenný pohled na otázku, jak Komunistická strana Číny vnímá globální rizika – a sebe sama.

V kontextu globální nestability a rostoucího napětí mezi velmocemi tato bílá kniha sebevědomě prezentuje Čínu jako pilíř stability a jako zodpovědného globálního mírotvůrce. Supervelmoc, která „vždy stála na správné straně dějin“, nyní viní Západ, a zejména Spojené státy, z destabilizace Indo-Pacifiku prostřednictvím vytváření vojenských aliancí, rozmísťování raket a vměšování se do záležitostí jako je Tchaj-wan nebo Jihočínské moře.

Dokument rovněž reflektuje netradiční bezpečnostní výzvy, jako jsou extrémní klimatické jevy, ekologická bezpečnost, potravinová bezpečnost, energetická bezpečnost, terorismus, náboženský extremismus, nadnárodní epidemie, vesmírná bezpečnost, hlubokomořský průzkum, polární oblasti a kybernetická bezpečnost, a speciálně se zaměřuje na „technologickou revoluci“. Technologie jsou vnímány jako klíčové bojiště, přičemž zřetelný důraz dokument klade na snižování závislosti na Západu a na zabezpečení strategických technologií, jako jsou umělá inteligence, biotechnologie a kybernetická bezpečnost. Dokument tvrdí, že „bezpečnost umožňuje modernizaci“. Technologickou soběstačnost pak označuje za klíčovou pro národní přežití.

Není překvapivé, že bílá kniha znovu konstatuje nekompromisní postoj, který Peking zastává k anexi Tchaj-wanu a ke svým územním nárokům v Jihočínském a Východočínském moři. Odmítá také zahraniční kritiku porušování lidských práv v Tibetu, Východním Turkestánu (Sin-ťiangu) a Hongkongu.

Čína se prezentuje jako světová mocnost s globální odpovědností a jako rámec sdílené mezinárodní bezpečnosti prosazuje svou Globální bezpečnostní iniciativu (全球安全倡議). Dokument kritizuje takovou mezinárodní politiku, která země rozděluje do znepřátelených bloků, jakožto i jednostranné sankce a „nadvládu síly“ – což je vše kritika namířená primárně proti USA. Dokument obhajuje vyváženou a udržitelnou mezinárodní bezpečnostní architekturu, mírové řešení konfliktů a odmítá vměšování, sankce a hegemonismus.

Tato mírová prohlášení jsou však v příkrém kontrastu s vojenskou trajektorií Číny. Její obranný rozpočet je druhým největším na světě, s předpokládaným nárůstem 7,5% v roce 2025 a s projektem modernizace za cílem dosáhnout do roku 2049 „armády světové třídy“.

Dokument obhajuje mezinárodní systém, jehož jádrem je OSN a v němž již Čína výrazně rozšířila svůj vliv. Země však zároveň prohlubuje své „neomezené“ strategické partnerství s Ruskem, přestože Rusko vede agresivní válku na Ukrajině. Peking prohlašuje, že toto partnerství bude pokračovat „bez ohledu na názory třetích stran“.

O Evropě se dokument zmiňuje jen krátce, zejména v kontextu společného úsilí v oblasti klimatu, což naznačuje omezený strategický význam Evropy v očích Pekingu. Čína se naopak prezentuje jako „budovatel míru“ v zemích globálního Jihu a na Blízkém východě.

Na domácí úrovni bílá kniha zdůrazňuje „politickou bezpečnost“ a obranu socialismu s čínskými rysy, což je pro ústřední roli KS Číny klíčové. Dokument se zmiňuje o obnovování metod dohledu a kontroly z dob Mao Ce-tunga, jako je „zkušenost z Feng-čchiaoa“ (楓橋經驗), což signalizuje další zpřísňování vnitřní správy. Dále se zabývá reformami čínského systému národní bezpečnosti s centrální rolí Ústřední komise pro národní bezpečnost (中央國家安全委員會), které ještě více soustředí moc v rukou KS Číny.

Je to poprvé, co Čína vydala komplexní strategický dokument podobný národním bezpečnostním strategiím, které typicky vydávají spojenecké země v rámci NATO. Dokument má vícero účelů. Zdůvodňuje dominantní roli KS Číny ve všech záležitostech národní bezpečnosti, reaguje obvinění ze strany západních zemí, že Čína představuje hrozbu, obhajuje pozici Číny jako globálního poskytovatele bezpečnosti a propaguje narativ Číny jako mírové, moudré a technologicky vyspělé supervelmoci.

V tomto líbivém a pečlivě formulovaném textu je však třeba číst mezi řádky. Čína sice tvrdí, že chrání mír, zároveň se však připravuje na eventualitu rozsáhlého vojenského konfliktu. Zatímco obviňuje ostatní z globální nestability, podporuje agresory, jako je Rusko.

Tato bílá kniha není jen strategickým dokumentem, ale i součástí snah o přetvoření globálního narativu: rozmazává hranice mezi pravdou a mýtem s cílem přepsat kolektivní paměť a světové dějiny. Není to pouhá odpověď komunistické strany na kritiku Číny – dokument vymezuje podmínky debaty a vynucuje si jejich dodržování.

Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.