Článek
Co se děje?
Dne 10. září oznámila Čínská lidová republika (ČLR) vytvoření přírodní rezervace na mělčině Scarborough, která se nachází ve sporných vodách Jihočínského moře a zároveň je součástí výlučné ekonomické zóny (EEZ) Filipín. Rezervace se má rozprostírat podél severovýchodní strany atolu na ploše zhruba 35 kilometrů čtverečních. Podle čínských úřadů má být rozdělena na dvě zóny s různým stupněm ochrany – na pás tzv. „jádrové zóny“ a k němu přilehlou „experimentální zónu“. Vyhlašováním takovýchto typů území se speciální právní ochranou se ČLR snaží legitimizovat svou územní expanzi v zámořských teritoriích, která okupuje a na která podle mezinárodního práva nemá nárok.
Jaké jsou širší souvislosti?
Mělčina Scarborough se nachází zhruba dvě stě kilometrů od pobřeží filipínského ostrova Luzon ve sporných vodách Jihočínského moře. Zde se střetávají územní nároky několika států – Filipín, ČLR, Čínské republiky (tj. Tchaj-wanu), Vietnamu, Bruneje, Malajsie a Indonésie. Skrze Jihočínské moře se každoročně lodní dopravu přepraví zboží v hodnotě více než 3 bilionů dolarů. Zdejší vody jsou nesmírně bohatou rybolovnou oblastí a pod mořským dnem se zde nachází významná ložiska nerostných energetických zdrojů – zejména ropy a zemního plynu. Z těchto důvodů se oblast Jihočínského moře proměnila v jedno z nejvýznamnějších ohnisek geopolitických konfliktů současné doby. Rozhodujícím aktérem současného dění v Jihočínském moři je ČLR, která si vytyčením tzv. „linie devíti čar“ již od 50. let 20. století nárokuje téměř celé toto území a dostává se tak do územních sporů se všemi sousedními zeměmi v dané oblasti – včetně Filipín.
Čínské územní nároky zahrnují i mělčinu Scarborough, kterou k v roce 2012 ČLR násilně obsadila i přes to, že je podle Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS) součástí EEZ Filipín. Podle mezinárodního práva proto může jurisdikci uplatňovat pouze Manila. Tuto skutečnost, stejně jako neplatnost dalších územních nároků ČLR v Jihočínském moři, v roce 2016 potvrdil také verdikt Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Ten však ČLR odmítá respektovat.
Peking se svou územní expanzi snaží dlouhodobě maskovat také skrze „státní greenwashing“. Termín „greenwashing“ obyčejně popisuje klamavé marketingové a PR praktiky, pomocí nichž firma nebo organizace prezentuje sama sebe a své produkty jako „zelené“ a ekologické, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, nebo zamlčuje skutečné negativní dopady své činnosti na životní prostředí. V tomto případě je takovou firmou samotný čínský stát, který se uplatňováním takovýchto typů jurisdikce nad okupovanými teritorii snaží navenek vytvářet klamný dojem, že mu daná území skutečně patří, a sám sebe tak rámuje jako „ekologicky smýšlející společnost“, které záleží na ochraně životního prostředí.
Ironií osudu však je, že právě ČLR dlouhodobě a systematicky – nadměrným rybolovem a rozsáhlým hlubinným bagrováním za účelem vytváření umělých ostrovů – ničí křehký ekosystém a biodiverzitu korálových útesů Jihočínského moře. Peking takto způsobil trvalé ekologické škody i na mělčině Scarborough – na satelitních snímcích jsou dodnes patrné „jizvy“ po velkoplošném lovu zév obrovských. Tento lov přímo zpustošil oblasti, ve kterých nyní ČLR vyhlásila přírodní rezervaci.
Rezervace na mělčině Scarborough je sice v rámci Jihočínského moře svou formou nová, avšak strategie státního greenwashingu ČLR nová není: Peking dlouhodobě spojuje nároky na svrchovanost nad určitými územími s právními rámci ochrany přírody. ČLR takto již po celá desetiletí využívá ochranu životního prostředí jako nástroj k nucenému přesidlování Tibeťanů, mimo jiné také prostřednictvím zakládání a rozšiřování přírodních rezervací. Jednostranné rybářské moratorium ČLR z roku 1999 bylo rovněž prezentováno jako ekologické opatření, přitom však zasahuje do ekonomických zón sousedních států, což vyvolává opakované formální protesty Manily a Hanoje. I „ekologické“ uzavírky vodních ploch u Paracelských ostrovů z roku 2016 a zakládání velkých mořských rezervací od roku 1983 sloužily spíše k upevňování administrativní kontroly než k praktické ochraně přírody.
Proč je to důležité?
Tyto nástroje tzv. „environmentální správy“ slouží jako metody „boje právními prostředky“ (lawfare), v rámci čínské doktríny „trojího způsobu vedení boje“ (tj. právními a psychologickými prostředky a veřejným míněním). Jejich cílem je upevňování územní kontroly a mechanismů projekce moci. Slouží však také jako kamufláž k vytváření falešného dojmu právoplatné jurisdikce nad územími a zámořskými teritorii, které Pekingu dle mezinárodního práva nenáleží. Pro okolní svět je proto nanejvýš důležité tyto snahy demaskovat a podrobně popsat, jakožto i razantně odmítnout jakoukoliv podobnou „správní expanzi“ Pekingu jako protiprávní územní expanzi.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
