Článek
Co se děje
Minulý týden se Čína rozloučila s jedním ze svých nejvýznamnějších ekonomických reformátorů. Bývalý premiér Ču Žung-ťi (朱镕基) zemřel ve věku 97 let po blíže nespecifikované nemoci. Prezident Si Ťin-pching (习近平) a další členové Stálého výboru politbyra se 18. srpna zúčastnili přísně kontrolovaného rozloučení a kremace na Revolučním hřbitově Pa-pao-šan v Pekingu. V širším centru Pekingu byla zároveň posílena bezpečnostní opatření.
Veřejné projevy smutku byly přísně monitorovány, zejména pokud byly nostalgické po reformně orientovaném období 90. let a po počátku 21. století, kdy za vlády prezidenta Ťiang Ce-mina (江泽民) působil Ču jako premiér (takzvaná éra Ťiang–Ču).
Jaký je širší kontext?
Čínská státní média Čua popisují jako „vynikajícího člena strany, prověřeného a loajálního komunistického bojovníka a vynikajícího proletářského revolucionáře, státníka a představitele strany a státu“. Tato formulace odpovídá oficiálním konvencím, jimiž se řídily i nekrology bývalých premiérů Li Pchenga (李鹏, 1928–2019) a Li Kche-čchianga (李克强, 1955–2023). Čuův nekrolog je však delší a obsahuje také explicitní ocenění jeho osobnosti. Popisuje ho jako člověka, který měl odvahu říkat pravdu, přijímat odpovědnost a neusilovat o zvláštní výsady.
Přestože byl během vlády Mao Ce-tunga (毛泽东) dvakrát perzekvován – v roce 1957 byl během Kampaně proti pravičákům označen za „pravičáka“ a vyloučen z KS Číny a během Kulturní revoluce (1966–1976) byl poslán pracovat na venkov – zůstal KS Číny loajální. Po politické rehabilitaci po Maově smrti se vrátil k tvorbě hospodářské politiky.
Ču se stal jedním z hlavních architektů a realizátorů čínských ekonomických reforem 90. let a počátku 21. století. Jako starosta Šanghaje a tajemník stranického výboru města v letech 1987–1991 prosazoval restrukturalizaci průmyslu, rozvoj infrastruktury a rozvoj oblasti Pchu-tung, čímž pomohl položit základy vzestupu Šanghaje jako mezinárodního finančního centra. Později jako vicepremiér a premiér sehrál rozhodující roli při dokončení vyjednávání, která vedla k vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001.
Reformy však přinesly také významné sociální a fiskální náklady. Restrukturalizace státních podniků vedla k masivnímu propouštění, zatímco inflace v roce 1994 dosáhla přibližně 24,3 %. Daňová reforma z téhož roku posílila příjmy centrální vlády, zároveň však ponechala místním samosprávám rozsáhlé výdajové povinnosti. To přispělo k fiskální nerovnováze a postupně k větší závislosti místních samospráv na prodeji pozemků a zadlužování.
Jako pravá ruka Ťiang Ce-mina byl Ču znám svým tvrdým a pragmatickým přístupem, díky němuž si vysloužil přezdívku„premiér železné pěsti“. Zemřel jen několik dní předtím, než si KS Číny 17. srpna připomněla sté výročí Ťiangova Ce-minova narození. Hned následující den se konalo rozloučení s Čuem. Načasování těchto událostí posílilo nostalgii veřejnosti po éře Ťiang–Ču, která byla spojena s rychlým hospodářským růstem, tržně orientovanými reformami a otevíráním se světu.
Nostalgické vzpomínky však často přehlížejí výše zmíněné náklady a negativa ekonomických reforem a namísto toho pouze vyzdvihují přínosy tehdejšího ekonomického boomu, větší otevřenost globální ekonomice a styl vedení, který působil otevřeněji a lidštěji.
Ču odešel z funkce v roce 2003, a přestože poté již nebyl politicky aktivní, zůstal až do své smrti jedním z nejpopulárnějších čínských představitelů.
Jeho popularita přesahovala hranice Číny. Ču byl mezinárodně respektován pro své bezprostřední, otevřené a často humorné výměny s novináři, při nichž navíc často prokazoval pozoruhodně dobrou znalost angličtiny.
Proč je to důležité?
Ču Žung-ťi byl součástí generace představitelů KS Číny, kteří byli pronásledováni za Maa, ale později byli rehabilitováni a následně povoláni do čela projektu reforem a otevírání se světu. Tato generace, do níž patřil i Teng Siao-pching (邓小平) a Ťiang Ce-min, pomohla transformovat čínský ekonomický systém, integrovat zemi do globálního obchodního systému a položit základy několika desetiletí rychlého růstu.
Současné čínské vedení však pečlivě kontroluje, jakým způsobem se na bývalé představitele na veřejnosti vzpomíná. Úřady citlivě reagují na možnost, že by se veřejný smutek mohl proměnit v kritiku současného politického uspořádání. V roce 1976 přispěl veřejný smutek nad úmrtím premiéra Čou En-laje (周恩来) k takzvaným „událostem 5. dubna“. A v roce 1989 pak pomohla smrt bývalého generálního tajemníka KS Číny Chu Jao-panga (胡耀邦) podnítit demonstrace, které nakonec vyvrcholily masakrem na náměstí Nebeského klidu.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
