Článek
Mezi jejich další cíle patří intenzivnější sdílení informací, kybernetická spolupráce a spolupráce v oblasti ekonomické bezpečnosti. Minulý pátek se prezident Jun Sok-jol a premiér Fumio Kišida setkali s americkým prezidentem Joem Bidenem v Camp Davidu na vůbec prvním samostatném summitu vedoucích představitelů těchto tří zemí. Dohodli se na prohloubení vojenských a hospodářských vazeb a společně také odsoudili agresivní chování Číny v Jihočínském moři. Toto trilaterální partnerství bylo obnoveno v loňském roce po téměř pětileté přestávce a jak stojí ve společném prohlášení z listopadu, chtějí tyto tři země usilovat o „svobodný a otevřený Indo-Pacifik, který je inkluzivní, odolný a bezpečný“. Jedním z klíčových faktorů, který tyto „tři mušketýry“ za jejich ušlechtilými ideály spojuje, je prohlubující se partnerství dalších tří významných aktérů, a sice Severní Koreje, Číny a Ruska.
Severní Korea je v současnosti největší bezprostřední bezpečnostní výzvou v indopacifickém regionu vzhledem k jejímu jadernému arzenálu, častým testům balistických raket a útočné rétorice. V průběhu let se však stala zdrojem bezpečnostních obav také Čína, a to nejen v Indo-Pacifiku, ale mezi podobně smýšlejícími demokraciemi po celém světě. Evropská unie Čínu označila za systémového rivala, NATO za výzvu pro alianční zájmy, bezpečnost a hodnoty, zatímco Japonsko ji popsalo jako bezprecedentní strategickou výzvu pro mezinárodní řád. Přátelství bez hranic mezi Čínou a Ruskem deklarované v únoru loňského roku pak do výčtu bezpečnostních výzev přidává další zemi. Účast Ruska a Číny na severokorejských oslavách 70. výročí příměří z korejské války koncem července pak byla dalším projevem sbližování těchto tří zemí.
Užší spolupráce mezi Jižní Koreou, Japonskem a USA se zdá být logickým krokem k vyvážení Severní Koreji, Číny a Ruska, avšak k naplnění společných cílů je čeká ještě dlouhá cesta. Po druhé světové válce zavedly USA v bezpečnostní struktuře Indo-Pacifiku systém zvaný hub and spokes odkazující na strukturu paprskového kola. Ve srovnání s multilateralismem v evropských bezpečnostních aliancích tak byla převážná většina dnešního Indo-Pacifiku vymezena bilaterálními aliancemi, v nichž USA hrály dominantní roli coby středobod (hub), zatímco ostatní země včetně Korejské republiky a Japonska představovaly paprsky (spokes) čili samostatné jednotky na středobod navázané. Bilaterální vztahy USA s oběma zmíněnými zeměmi tedy stojí na pevných základech, ale výzvy dnešní doby si žádají více multilaterální přístup a užší spolupráci i mezi dříve samostatnými jednotkami.
Proto se i Japonsko a Jižní Korea snaží najít společnou řeč, přestože jejich vztahy jsou stále pošramoceny událostmi z doby, kdy byla Korea pod japonskou nadvládou (1910-1945). Letos v březnu přijal premiér Fumio Kišida prezidenta Jun Sok-jola, který navštívil Japonsko na pozvání Tokia v zájmu revitalizace vztahů mezi oběma zeměmi. Jednalo se o první takovouto návštěvu za posledních 12 let. Před samotnou návštěvou přišel Soul s plánem na vyřešení sporu týkajícího se kompenzaci za nucené práce během války formou odškodnění korejských obětí bez nutnosti přímé účasti japonské strany. Spor vznikl v roce 2018, kdy jihokorejský Nejvyšší soud nařídil japonským firmám odškodnit oběti válečných nucených prací. Po březnové návštěvě pozval premiér Kišida prezidenta Jun Sok-jola na květnový summit G7 v Hirošimě. V červenci se oba představitelé zúčastnili summitu NATO ve Vilniusu, kde se konal již jejich šestý korejsko-japonský summit. Obě země rovněž pokročily ve zlepšování svých hospodářských vztahů, kdy se např. rozhodly vzájemně se zařadit zpět na své obchodní bílé listiny.
Zlepšující se vztahy mezi Jižní Koreou a Japonskem usnadňují vzájemnou spolupráci s USA. Země se již dohodly, že budou pracovat na řešení raketové a jaderné hrozby ze strany Severní Koreje, provádět společná cvičení, řešit problémy v oblasti ekonomické bezpečnosti včetně ekonomického nátlaku atd. Zároveň však nesmí opomíjet výzvy vycházející z vlastních řad jako jsou otázky koloniální a válečné historie nebo rozdílné vnímání hrozeb na základě geografické blízkosti, potažmo vzdálenosti, což je také jeden z faktorů promítajících se do rozdílných přístupů k Číně. Největší výzvou tak ve finále bude udržení spolupráce mezi všemi třemi zeměmi v dlouhodobém horizontu. Pokud se jim to však podaří, doplní je potenciálně někdo další? Vždyť tři mušketýři byli nakonec také čtyři.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-pacifik aktuálně.
