Most špionů. Vyměnili na něm tři Čechoslováky

Ve skutečnosti dnes místo působí mnohem obyčejněji. Po zelené ocelové konstrukci jezdí auta, vedle nich procházejí pěší a cyklisté a pod mostem teče Havola. Kdo nezná jeho historii, může jej považovat jen za další pěknou zastávku při cestě mezi Postupimí a Berlínem. Jenže právě tady se během studené války na několik minut otevírala jinak téměř neprostupná hranice mezi dvěma světy.

Film Most špionů režiséra Stevena Spielberga vypráví příběh amerického právníka Jamese Donovana. Ten obhajoval sovětského agenta Rudolfa Abela a později vyjednával jeho výměnu za amerického pilota Francise Garyho Powerse. Powers byl v roce 1960 sestřelen nad Sovětským svazem při průzkumném letu v letounu U-2. Sověti získali pilota, trosky stroje i jeho vybavení. Americké tvrzení o zbloudilém meteorologickém letadle se tak rozpadlo dříve, než se ho podařilo pořádně odvyprávět. K výměně došlo 10. února 1962 právě na Glienickém mostě. V 8.52 přešli Abel a Powers současně bílou čáru vyznačující hranici. Bez pozdravu, každý opačným směrem.

Spielberg měl jednu velkou výhodu: most stále stojí. Závěrečné scény filmu se proto mohly natáčet přímo na místě skutečné výměny. Glienický most si tak ve filmu zahrál sám sebe.

Filmový příběh může vyvolat dojem, že po výměně Abela a Powerse most svou historickou úlohu splnil. Ve skutečnosti se na něm agenti a vězni měnili celkem třikrát. Druhá výměna se uskutečnila v červnu 1985 a byla největší. Na jedné straně stála čtveřice agentů Východu, proti nim více než dvacet lidí vězněných v zemích sovětského bloku. Třetí a poslední výměna přišla 11. února 1986. Tentokrát už nešlo o utajenou akci. Novináři a televizní štáby na západní straně čekali několik dní. Přivezli si karavany, techniku i zásoby, aby rozhodující okamžik nezmeškali.

Pro člověka cestujícího obytňákem je to docela sympatický detail. Jen tehdy se na parkovacích místech nebojovalo o nejlepší výhled na jezero, ale na skupinu špionů, disidentů a vězňů přecházejících hranici. A právě při této výměně se na mostě objevili také tři Čechoslováci.

Karel Köcher byl československou Státní bezpečností získán ke spolupráci už v roce 1963. O dva roky později s manželkou Hanou fingovaně emigroval do Spojených států. Postupně získal americké občanství a podařilo se mu proniknout až do CIA. Pracoval tam jako překladatel a analytik materiálů ze sovětského prostředí. Informace, ke kterým se dostal, předával československé a sovětské rozvědce. Do tajné práce se zapojila i jeho manželka Hana. Dokumenty převážela například v krabičce od žvýkaček. Žádná složitá špionážní technika – stačil nenápadný předmět, který při běžné kontrole nevzbuzoval pozornost.

FBI začala manžele sledovat a v listopadu 1984 byli oba zatčeni. Jejich případ se následně stal součástí jednání mezi Východem a Západem. V únoru 1986 proto Karel a Hana Köcherovi přešli Glienický most směrem do východního Německa. Čekal je návrat do Československa.

Opačným směrem kráčel Jaroslav Javorský. Komunistický režim ho v roce 1978 odsoudil ke třinácti letům vězení především za údajné vyzvědačství. Přímý důkaz, že by pracoval jako západní špion, však neexistoval a pozdější rehabilitační soud označil jeho odsouzení za zpolitizované.

Javorský strávil více než osm let ve vězení, velkou část ve Valdicích. Pracoval v těžkých podmínkách, držel protestní hladovky a jeho případ se díky rodině a lidskoprávním organizacím postupně dostal do zahraničí. Před cestou na výměnu nastal problém. Javorský měl po letech ve vězení ostříhanou hlavu a československá Státní bezpečnost zřejmě nechtěla před západními novináři ukázat, v jakém stavu svého vězně předává. Příslušníci ho proto odvezli do obchodního domu Kotva a koupili mu klobouk. Javorský mu později začal říkat „hučka svobody“.

Když po přechodu mostu nastupoval do autobusu, podle vězeňského návyku si klobouk sundal a otřel si boty. Právě podle tohoto gesta ho v televizním přenosu poznal rodinný přítel. Mezi lidmi, jejichž totožnost diváci ještě neznali, byl ten, který si před vstupem slušně očistil boty, československý politický vězeň.

Výměny se tehdy účastnilo celkem devět lidí. Sovětský disident Anatolij Šaranský přešel na Západ samostatně, protože Spojené státy odmítaly přijmout tvrzení, že je špionem. Za ním následovali další tři lidé propuštění z Východu. Proti nim zamířilo pět agentů uvolněných Západem.

Mezi všemi těmi jmény se na mostě potkaly tři československé osudy. Karel a Hana Köcherovi kráčeli na východ. Jaroslav Javorský šel na západ. Dva se vraceli do země, pro jejíž tajnou službu pracovali. Třetí opouštěl režim, který ho na základě zpolitizovaného procesu poslal na třináct let za mříže. Možná se na mostě zahlédli. Možná měli v tu chvíli úplně jiné starosti. Každopádně se jejich cesty na několik vteřin protnuly na hranici dvou světů.

Dnes už na Glienickém mostě žádné zátarasy nestojí. Provoz byl obnoven krátce po pádu Berlínské zdi a z někdejší hranice se opět stala normální silnice. Uprostřed mostu však zůstal kovový pás připomínající někdejší bílou hraniční čáru. Rozdílný odstín nátěru konstrukce navíc stále ukazuje, kde končila jedna správa a začínala druhá. Je to nenápadný detail. A právě proto stojí za to se na mostě zastavit a chvíli se dívat. Film z něj udělal symbol studené války. Skutečnost k němu přidala tři Čechoslováky, krabičku od žvýkaček a jeden klobouk koupený na poslední chvíli v pražské Kotvě. Dva z nich přešli most na východ. Třetí na svobodu.