Operace Bernhard. Svůj otisk v ní zanechal i Čechoslovák

Papír, vodoznak, rytina, číslování, podpisy – a nakonec i umělé opotřebení hotových bankovek. Pro tiskaře fascinující zakázka. Nebýt toho, že ji za ostnatým drátem plnili židovští vězni.

Válečnou zbraní totiž nemusí být jen tank, letadlo nebo dělo. Někdy může mít podobu nenápadného listu papíru potištěného černou barvou. Pokud jej lidé přijmou jako skutečnou bankovku, dokáže financovat agenty, nakupovat strategické suroviny a v dostatečném množství také ohrozit důvěru v celou měnu. Právě na této myšlence vznikla jedna z největších padělatelských operací v historii.

První plán na výrobu falešných britských liber vznikl v nacistickém Německu už na začátku války. Nesl označení Operace Andreas a jeho cílem bylo zaplavit Británii padělanými bankovkami, vyvolat inflaci a narušit její hospodářství.

Projekt byl později obnoven pod názvem Operace Bernhard. Jeho vedení převzal důstojník SS Bernhard Krüger, který dostal za úkol sestavit tým schopný vyrobit padělky téměř nerozeznatelné od pravých peněz.

Operace Bernhard probíhala od léta 1942 do posledních měsíců války. Sériová výroba padělaných bankovek v Sachsenhausenu začala na počátku roku 1943 a skončila v únoru 1945, kdy nacisté padělatelskou dílnu před postupujícími Spojenci evakuovali.

Krüger potřeboval rytce, sazeče, tiskaře, grafiky, odborníky na papír, bankovní úředníky i lidi, kteří rozuměli číslování bankovek. Nacisté proto nechali v koncentračních táborech vyhledávat židovské vězně s potřebnou kvalifikací. Do Sachsenhausenu jich bylo postupně převezeno 142. Pracovali v přísně střežených blocích 18 a 19, oddělených od zbytku tábora ostnatým drátem. Okna byla zabílena a ostatní vězni neměli vůbec zjistit, co se uvnitř děje.

Podmínky padělatelského komanda byly v porovnání s ostatními částmi koncentračního tábora lepší. Vězni měli vlastní postele, dostávali více jídla, směli si nechat narůst vlasy a nosili civilní oblečení. Nebyla to však odměna ani projev lidskosti. Nacisté pouze potřebovali, aby kvalifikovaní pracovníci vydrželi dostatečně dlouho obsluhovat stroje. Vězni navíc znali tajemství, které nesmělo opustit tábor. Adolf Burger jejich postavení později popsal jako život „mrtvých na dovolené“. Věděli, že jakmile přestanou být potřební, mohou být všichni zavražděni.

Tehdejší britské libry působily na první pohled poměrně jednoduše. Černý tisk se nacházel pouze na jedné straně bílého papíru a v levém horním rohu byla rytina Britannie. Jenže jednoduchý vzhled ještě neznamená jednoduchou výrobu.

V Sachsenhausenu vznikaly bankovky v hodnotách 5, 10, 20 a 50 liber. Početně největší část tvořily pětilibrovky, kterých mohlo být přibližně 40 až 50 procent z celé produkce. Byly dostatečně hodnotné, ale zároveň se daly snáze uplatnit bez podezření než bankovky s vyšší nominální hodnotou.

Vězni museli zjistit přesné složení papíru, napodobit jeho charakteristický povrch a vytvořit správný vodoznak. Museli znovu vyrýt obraz Britannie, napodobit podpisy bankovních úředníků a odhalit drobné ochranné prvky ukryté v kresbě. Britské bankovky obsahovaly přibližně 150 záměrných drobných odchylek a nedokonalostí. Pro běžného člověka byly téměř neviditelné, pro padělatele však představovaly zásadní překážku. Každá hodnota měla jinou kombinaci těchto znaků.

A potom zde bylo číslování. Nestačilo vytisknout dokonale vypadající bankovku. Musela mít také uvěřitelné sériové číslo odpovídající systému Bank of England. Ten se padělatelům nepodařilo zcela prolomit, a proto používali i čísla skutečných bankovek. Právě opakování sériového čísla pomohlo v roce 1943 odhalit jeden z padělků, který prošel britskou bankou v Maroku. Bankovní úředník zjistil, že stejné sériové číslo už banka evidovala u dříve zlikvidované bankovky. Nově předložený exemplář proto musel být padělek.

Ani technicky dokonalý tisk ještě nezaručoval úspěch. Úplně nové bankovky by mohly při větších platbách vzbudit podezření.

Hotové padělky proto procházely poslední výrobní fází. Vězni je skládali, mačkali, přejížděli po nich špinavýma rukama a vytvářeli na nich běžné stopy používání. Některé bankovky dostaly vpichy od špendlíků nebo poznámky, jaké si na peníze psali bankovní úředníci. Výsledkem nebyl pouze dokonalý tisk, ale přesvědčivě použitá bankovka.

Kvalitu padělků nacisté otestovali ve Švýcarsku. Agent tam předložil falešné libry k ověření. Bankovky prošly kontrolou a jejich sériová čísla odpovídala číslům potvrzeným Bank of England. Padělky byly natolik kvalitní, že je odborníci považovali za pravé.

Původní plán počítal s tím, že falešné libry budou ve velkém shazovány z letadel nad Británií. Lidé je měli najít a začít používat. Rostoucí množství peněz v oběhu by vyvolalo inflaci a především zničilo důvěru v britskou měnu. K uskutečnění tohoto velkolepého plánu ale nikdy nedošlo. Nacisté pro padělané libry našli praktičtější využití. Platili jimi zahraniční agenty, nakupovali zlato, strategické suroviny a další zboží potřebné pro vedení války.

Do konce roku 1944 vyrobili vězni téměř devět milionů bankovek v celkové nominální hodnotě přibližně 135 milionů liber. V padělatelské dílně se pracovalo ve dvou směnách a falešné peníze se postupně dostávaly do mezinárodního oběhu.

Bank of England věděla o nebezpečných padělcích ještě před spuštěním sériové výroby v Sachsenhausenu. Dne 21. září 1942 obdržela z Tangeru v Maroku devět falešných desetilibrovek, které se pravým bankovkám podobaly natolik, že je banka označila za mimořádně nebezpečné.

Objev falešných bankovek měl na rozhodování Bank of England vliv, nebyl však jediným důvodem pro omezení vyšších nominálních hodnot. Banka o tomto kroku uvažovala už v červenci 1942, tedy ještě před nálezem z Tangeru.

Vyšší bankovky se používaly na černém trhu, k ukrývání majetku a obcházení daní. Současně se stále více prosazovaly šeky, takže velké bankovky přestávaly být pro běžné obchodování nezbytné. Padělky objevující se na evropském kontinentu ale rozhodnutí nepochybně urychlily.

Na konci dubna 1943 Bank of England přestala vydávat bankovky v hodnotě deset liber a více. Bankovky, které se vracely do bankovního systému, už nebyly znovu pouštěny do oběhu. Zákonným platidlem přestaly být 16. dubna 1945. Pětilibrová bankovka zůstala zachována, protože byla v běžném obchodním styku příliš důležitá. Její nová poválečná podoba však dostala kovové ochranné vlákno.

Československou stopu v příběhu zanechal Adolf Burger. Narodil se v roce 1917 ve Velké Lomnici u Popradu a kvůli špatné finanční situaci rodiny nemohl pokračovat ve studiu. Vyučil se proto typografem. Po vojenské službě nastoupil jako sazeč a tiskař v Bratislavě. Když slovenský režim začal deportovat Židy, zapojil se Burger do ilegální činnosti. Vyráběl falešné křestní listy, které měly jejich držitele vydávat za křesťany, a tím je zachránit před transportem.

V srpnu 1942 byl zatčen. Přes Žilinu se dostal do Osvětimi, kde zahynula jeho manželka Gisela. Burger přežil a v dubnu 1944 byl díky své tiskařské kvalifikaci převezen do tajné padělatelské dílny v Sachsenhausenu. Řemeslo, kvůli jehož ilegálnímu využití byl zatčen, mu nakonec pomohlo přežít. Nebyla to však bezpečná práce. Každý úspěšně vytištěný arch prodlužoval vězňům život, ale současně pomáhal nacistickému režimu. Každá chyba mohla znamenat trest nebo smrt.

Příběh Operace Bernhard se dostal k širšímu publiku především díky filmu Ďáblova dílna. Rakousko-německý snímek vznikl podle Burgerových vzpomínek a v roce 2008 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Tisk v něm není pouhou kulisou. Výroba bankovek, zkoušení papíru, kontrola kvality a tlak na spuštění výroby amerických dolarů tvoří podstatnou část děje.

Film staví velké drama na sporu mezi vězni. Jedni chtějí vyrábět padělky co nejlépe, protože jim práce dává šanci přežít. Druzí se snaží výrobu dolarů sabotovat, aby nepomáhali nacistům prodlužovat válku. Skutečnost však byla podle Adolfa Burgera mnohem syrovější. Později vzpomínal, že na dlouhé morální debaty nebyl prostor. Vězni dostali rozkaz tisknout a věděli, co by následovalo, kdyby ho odmítli. Určité zdržování výroby dolarů nastalo, ale když padělatelské komando dostalo ultimátum a hrozbu zastřelením, práce pokračovala.

Film tak skutečný příběh dramatizuje. Základní situaci ale vystihuje přesně: vězni byli nuceni vyrábět pro své věznitele nástroj, který měl pomáhat režimu odpovědnému za jejich pronásledování a smrt jejich blízkých.

Na začátku roku 1945 se fronta přibližovala a nacisté začali zahlazovat stopy. Padělatelské komando bylo převezeno nejprve do Mauthausenu a poté do pobočných táborů Redl-Zipf a Ebensee. Výroba už nebyla obnovena. Vězni se obávali, že budou jako nositelé přísně střeženého tajemství zavražděni, rychlý postup spojeneckých vojsk však jejich likvidaci překazil.

Adolf Burger se dočkal osvobození na začátku května 1945. Po návratu do Československa svou účast v padělatelské operaci nahlásil úřadům a později začal celý příběh dokumentovat. Jeho vzpomínky vyšly také pod názvem Ďáblova dílna.

Část padělaných bankovek, výrobního zařízení a dokumentů skončila na konci války v rakouském jezeře Toplitz. Nacisté věřili, že hluboká voda jejich tajemství navždy ukryje. V roce 1959 však potápěči objevili bedny s falešnými librami a později také části padělatelského vybavení.

Operace Bernhard ukázala, že tiskařský lis může být stejně důležitou válečnou zbraní jako vojenská technika. Zároveň odkryla jeden z mnoha paradoxů nacistického režimu. Lidé, které nacisté označili za méněcenné a určili k likvidaci, měli díky svým znalostem vytvořit něco, co sami němečtí odborníci nedokázali vyrobit v potřebné kvalitě.

Adolf Burger se na operaci nepodílel dobrovolně. Byl vězněm, kterému jeho řemeslo poskytlo jen velmi nejistý odklad smrti. Právě díky jeho vzpomínkám však dnes známe nejen technické podrobnosti padělatelské dílny, ale především situaci lidí, kteří v ní museli pracovat.

Jeho otisk proto nezůstal jen na falešných bankovkách. Zůstal také v paměti příběhu, který neměl být nikdy odhalen.