Stachelberg: unikátní část obranné linie ČSR

Při jedné cestě do Polska jsem měl všechno krásně naplánované. Ještě na české straně zajedu do kempu, v klidu povečeřím, přespím a druhý den budu odpočatý pokračovat dál. Plán vypadal dobře až do chvíle, kdy jsem do kempu skutečně přijel. Bylo tam tak plno, že představa klidného večera vzala rychle za své. Místo odpočinku bych nejspíš strávil noc jako jedna z těsně vyskládaných konzerv v regálu. A tak jsem se rozhodl pokračovat. Bez velkého plánu, tentokrát směrem na Žacléř.

Únava už se pomalu hlásila o slovo, když se přede mnou na vrcholu kopce objevilo krásné parkoviště. Navíc už tam stálo několik dalších obytných aut. To je pro obytňákáře zpravidla uklidňující znamení: buď je to dobré místo, nebo jsme se spletli všichni společně. Tak šup k ostatním, zaparkovat, konečně vypnout motor a udělat si večeři. Teprve potom jsem se pořádně rozhlédl kolem sebe.

Z obyčejného místa na přespání se začalo stávat něco mnohem zajímavějšího. Pár kroků od parkoviště se nacházela mohutná betonová stavba a celý prostor působil, jako by pod klidnou krajinou ukrýval nějaké tajemství. A také že ano.

Naprosto neplánovaně jsem zastavil přímo u dělostřelecké tvrze Stachelberg, jednoho z nejrozsáhlejších projektů československého předválečného opevnění. Už večerní procházka ukázala, že nejde o jeden osamělý bunkr. Jednotlivé objekty, zbytky staveb, terénní úpravy a linie opevnění dávaly tušit mnohem větší celek. To nejpodstatnější však nebylo na povrchu vůbec vidět. Nacházelo se hluboko pod nohama. Rázem bylo rozhodnuto o programu následujícího dne. Ráno posnídat a jde se na prohlídku. Polsko muselo chvíli počkat.

Stachelberg měl chránit přístup přes Libavské sedlo směrem na Trutnov a dále do československého vnitrozemí. Výstavba začala v říjnu 1937 a původní projekt počítal s dvanácti mohutnými povrchovými objekty. Pod nimi měla vzniknout soustava chodeb a sálů o celkové délce přibližně tři a půl kilometru, místy až šedesát metrů pod zemí. Posádku mělo tvořit téměř osm set mužů. Nešlo pouze o místo, odkud se střílelo. Podzemí mělo obsahovat kasárna, sklady munice, elektrárnu, technické zázemí, komunikační prostory i vše potřebné k tomu, aby pevnost mohla fungovat jako samostatný vojenský organismus.

Na povrchu byly plánovány pěchotní sruby, dělostřelecké objekty, otočné věže, minometné kopule a pozorovatelna. Výzbroj mělo tvořit deset houfnic, čtyři minomety, protitankové kanóny a desítky kulometů. Podle projektu mohl celý komplex během jediné minuty vyslat na nepřítele přes dvě stě dělostřeleckých granátů a min.

To všechno nebyla práce několika betonových nadšenců, kteří si kreslili bunkry do mapy. Šlo o promyšlený systém, v němž měl každý objekt svůj palebný prostor, sousední pevnosti se vzájemně podporovaly a jednotlivé části vytvářely souvislou obrannou linii. Čím déle člověk poslouchá výklad a prochází podzemím, tím silnější získává pocit, že českoslovenští vojenští projektanti uvažovali nejen ve velkém, ale především komplexně.

Na Stachelbergu je možná nejpůsobivější rychlost, s jakou vznikal. Od zahájení výstavby do jejího zastavení uplynul necelý rok. Za tu dobu se podařilo vylámat velkou část podzemních prostor, vybudovat hluboké šachty, základové desky a vybetonovat pěchotní srub T-S 73 — jediný dokončený povrchový objekt vlastní tvrze. Pak přišel září 1938 a mnichovská dohoda.

Výstavba se zastavila dříve, než mohl být celý systém dokončen a vyzbrojen. Stachelberg tak nikdy nedostal příležitost splnit úkol, pro který vznikal. Právě nedokončenost mu ale dává zvláštní sílu. V podzemí je možné vidět jednotlivé fáze práce. Některé prostory jsou pouze hrubě vylámané ve skále, jiné byly připravené k betonáži. Člověk tak neprochází jen pevností, ale také obrovským staveništěm, které jednoho dne náhle utichlo. Zůstaly chodby, sály, šachty a představa toho, co všechno zde mělo vzniknout.

Při návštěvě československého opevnění se těžko vyhýbá otázkám, na které už nikdo nedokáže s jistotou odpovědět. Jak dlouho by pevnosti dokázaly odolávat? Jak by celý systém fungoval ve skutečném boji? Bylo správné pohraničí bez boje opustit? A co by se stalo, kdyby bylo Československo připraveno bránit se samo? Stachelberg na tyto otázky odpověď nedává. Ukazuje však něco jiného. Československo se na obranu připravovalo s neuvěřitelnou technickou představivostí, organizační schopností a pracovním nasazením. Lidé během několika měsíců vyhloubili v tvrdé skále podzemní svět, který měl chránit zemi před hrozícím útokem nacistického Německa. Ať už se na tehdejší politická rozhodnutí díváme jakkoli, před jejich prací je těžké necítit respekt.

Kdyby v kempu nebylo plno, pravděpodobně bych na Stachelberg vůbec nedorazil. Večer bych podle plánu zaparkoval, ráno odjel do Polska a o jedné z nejzajímavějších československých pevností bych možná stále věděl jen podle názvu. Ale tahle zastávka za to stála a pevnost Stachelberg rozhodně stojí za návštěvu, i když nejste nadšencem do vojenské historie. Jak kvůli pevnosti samotné, tak kvůlí nádhernému okolí.