Článek
Demokracie není hlučná. Není teatrální. Nežádá si oslnivé výkřiky a rány pěstí do stolu. Je to křehká architektura, postavená z pravidel, kompromisů a především respektu – k názorům, otázkám i k nepohodlí, které přináší otevřená debata. Robert Fico včera pošlapal právě tento respekt.
Byla to maličkost – výkřik na novinářku, podrážděná gesta, výsměch otázkám. Ale jak psával Churchill: „Nejsme pány svých slov, jakmile byla vyslovena“. A právě slova „Buďte zticha“ zazněla jako ozvěna starých časů, kdy mocní nehledali pravdu, ale poslušnost.
Robert Fico není politickým nováčkem. Je to zkušený hráč, který velmi dobře ví, co dělá – a právě proto je jeho vystoupení tak znepokojivé. Je to muž, který ve jménu „jiného názoru“ rozmlžuje pojem pravdy. Ve jménu „národní suverenity“ ochromuje evropskou solidaritu. A ve jménu „neutrality“ rozkmitává křehké jistoty slovenské bezpečnostní orientace.
Jeho obracení se k myšlence neutrality, narážky na Brexit, útoky na EU, to vše vytváří obraz politika, který se už nebojí mluvit jako suverén autoritářského ražení. Své postoje přikrývá termíny jako „dynamika světa“, ale co je to jiného než rétorika, která má umlčet oponenty a legitimizovat izolaci?
Nepohodlná novinářka jako lakmusový papírek
Premiérův hněv nevyvřel bezdůvodně. Zpustil jej dotaz, proč veřejnost slyší postoj Slovenska k Ukrajině nejdříve z úst Viktora Orbána. To je otázka, která si odpověď zaslouží. Ale Fico odpověď odmítl a místo toho napadl samotné právo otázku položit. To není selhání jednoho muže – to je signál.
Když si mocnář osobuje právo určovat, která otázka je legitimní, není to jen drzost. Je to symptom režimu, který se přestává ohlížet na kontrolní mechanismy, veřejný diskurz či samotnou roli tisku. Novinářka nebyla protivníkem. Byla zrcadlem. A premiér v tom zrcadle spatřil něco, co ho vyděsilo: pravdu.
Muž, který se dnes rozčiluje, že „už nemůže říct svůj názor“, je zároveň mužem, který v jediné větě umlčuje dotazy, zlehčuje výhrady prezidenta a zavírá dveře před nepohodlnou debatou. Jeho slova o „pokakaných novinářích“ by mohla být legrační, kdyby nebyla tak smutně přesná v tom, co prozrazují: strach z kritiky převlečený za sílu.
Je to fraška, jejíž absurdita by byla k smíchu, kdyby její důsledky nebyly tak nebezpečné.
