Článek
Dana Edita Fischerová, později známá jako Dana de Teffé, je příkladem mistrovského životního románu přepsaného do krimi detektivky s otevřeným koncem, který dodnes přetrvává v brazilském povědomí. V červnu 1961 nasedla do auta s právníkem Leopoldem Heitorem a od té chvíle o ní místní noviny přestaly psát.
Dana přišla na svět 4. května 1921 v Praze, v židovské rodině, která disponovala značným majetkem. Když její život zasáhla válka, uprchla do Itálie. Zde rozkvetla jako baletka a hluboko se angažovala ve společenském životě – dokonce se provdala za italského fašistického politika Ettorea Mutiho. Její život v té době neustrnulo v jednom místě: prošla Španělskem, kde byla provdána za zubaře, a Mexikem, kde si vzala slavného novináře Carlosa Denegrieho.
Je zvláštní, že jakmile vstoupila do brazilské společnosti, stala se hvězdou: mluvila šesti jazyky, oplývala šarmem, elegancí a schopností, jíž dokázala okouzlit nejen způsobem oblékání, ale i obecenstvo vysoce postavených kruhů. V říjnu 1951 jí život přivedl osobu, která měla zmocnit její jméno v latinskoamerickém eseji – Manuel de Teffé, pilot, diplomat a dědic baronského rodu. Společně se stali ikonami společenské Brazílie.
Po rozvodu si zachovala přízeň médií i majetek, pronikla mezi nejbohatší – avšak v pozadí se začal rýsovat nový vztah. V roce 1956 si najala právníka Leopolda Heitora, muže přezdívaného „advogado do diabo“ – ďáblův advokát. Byl to muž problematické pověsti, stíhaný za finanční machinace, a i přesto Dana stáhla záclonu důvěry právě na něj.
Vše se změnilo v červnu 1961. Dana a Heitor vyjeli z Ria směrem na São Paulo. Nikdo netušil, že vyšlapávají cestu k legendě, legendě spjaté s prázdnem. Heitor se vrátil s kulkou v noze a hmatatelně šokoval svět – nabídnul hned tři verze zmizení: že Dana odcestovala do Evropy se zkušenými falešnými pasy; že zahynula při přepadení a tělo bylo pohřbeno; nebo že se stala terčem politické čistky – odvezli ji komunisté, nacisté či jiní tajní aktéři…
Žurnalisté podrobili všechny spekulace zkoušce reality. Zjistili, že neexistuje žádný doklad o jejím odletu, Olivetti nepotvrdila její přijetí a v pase Dana zůstala – dobrodruští redaktoři přetiskli její údajném deník, který opravdu vypadal jako thriller vydaný postupně čtyřikrát týdně – z pera Leopolda Heitora během soudního řízení.
Poté, co policie nenašla v systému žádný exit record, narostly pochybnosti.
Leonidův rozkvět pokračoval. Prosadili se vykopanými kostmi černé ženy, ale to jeho verzi nezpochybnilo. Přes nedůvěryhodnost jeho slov se mu podařilo zmocnit majetku Dany: prodat její apartmán v Botafogu a převedením nejméně 25 milionů cruzeirů disponovat statisíci reálů.
. V následném soudním boji, který se táhl od roku 1962 do 1971, byl několikrát odsouzen a pak zproštěn obvinění – dokud jeho verze přežila díky právnímu trikům, že „bez těla není vražda“. .
Novinář Carlos Heitor Cony, sarkastický kronikář brazilských absurdit, dokázal následujících desetiletí držet obraz Dany živý. Psával glosami a lamentací: „Kde jsou kosti Dany de Teffé?“ Připomínal veřejnosti, že situace, kdy kriminalita zůstává bez důkazů, není jenom kriminalistickým omylem, ale symbolem odlišnosti brazilské justice.
Dnes, po 60 letech, je z Dany pozoruhodná paradoxy: žena několika tváří – aristokratka, elegánka, možná špiónka – a její soudně neřešený případ.
