Článek
S Džibrilem jsem se seznámil v roce 2013. Pracoval v malém městě na jihu Brazílie. Byl jsem na návštěvě v továrně na čokoládu, pro kterou pracuje můj bratranec jako právník. Byl jsem zvědavý, co někdo z Pobřeží slonoviny dělal v tak vzdálené zemi.
Džibril měl dva malé syny, jeho žena zemřela při porodu druhého. Od té doby se o ně staral s pomocí své tety. Jako většina obyvatel Pobřeží slonoviny pracoval v jednom z odvětví kakaového průmyslu. Jeho plat byl 23 dolarů měsíčně. Na africké poměry dobrý plat, takže mohl posílat nejstaršího syna do školy. Jeho skromný výdělek ho však vedl k touze po něčem lepším.
Nakonec se dozvěděl, že jeden z dovozců kakaa ze společnosti, pro kterou pracoval, hledá „spojku“, člověka, který by sloužil jako most mezi oběma společnostmi.
Džibríl vysvětlil, že protože neměl peníze na to, aby si zaplatil lektora nebo internetové připojení, aby se mohl naučit portugalsky a pak se stát kandidátem na tuto pozici, půjčil si od svého nadřízeného notebook. Každý večer výměnou za dvě hodiny práce navíc postával před restaurací rychlého občerstvení, aby mohl využívat bezplatné Wi-Fi připojení. Tři večery týdně věnoval tomu, aby se prostřednictvím internetu naučil jazyk, kterým se v Brazílii mluví.
Za 8 měsíců se mu podařilo dobře komunikovat. Francouzština a portugalština mají stejné latinské kořeny, takže velké množství slov je podobných, a navíc se gramaticky řídí stejnou logikou. To mu usnadnilo práci.
Když se konečně naučil dost, místo už bylo obsazené. Džibríl do toho však vložil příliš mnoho úsilí na to, aby se svého plánu najít cestu z bídy své země jen tak vzdal, a nemohl tak svému nejstaršímu synovi nezajistit jejich vysněný projekt - poslal ho studovat ošetřovatelství do Botswany. Usoudil, že když má takovou pozici jeden čokoládník, budou ji mít i další. Pak si vygoogloval, kdo jsou Lactovi konkurenti. Poslal jim e-maily s nabídkou svých služeb.
O čtyři měsíce později ho kontaktoval syn majitele továrny na čokoládu Neugebauera, aby se dozvěděl více o iniciativě společnosti Lacta nechat pracovat místního člověka z Pobřeží slonoviny v továrně přímo v brazilské centrále. Napadlo ho, že to musí mít nějakou výhodu, třeba snížit už tak směšně nízké ceny placené za kakao nebo získat přístup k lepším plodinám. V každém případě měl zájem. Džibril odletěl do Brazílie následující měsíc.
V Brazílii zůstal až do zvolení křesťanského fundamentalisty Jaira Bolsonara. V den inaugurace viděl graffiti s hákovým křížem. O několik dní později mu majitel pekárny oznámil, že zaslechl, jak u něj dva policisté pili kávu a mluvili o neonacistické skupině, která se chystala terorizovat černochy a homosexuály, včetně toho, že je poté plánovali nechat je nahé na ulici.
Džibríl tomu zprvu nemohl uvěřit, protože nikdy neviděl ani nepocítil žádný rasismus nebo xenofobii. Naopak byl ohromen tím, jak se každý člověk, kterého potkal, zajímal o jeho život.
Když k němu přistoupil desetiletý syn sousedky jeho přítelkyně a zeptal se ho, proč je muslim, uvědomil si, že něco není v pořádku. Brzy mu stejnou otázku položili i kolegové v práci a manažeři firmy. Zavolal mu psycholog z firmy a požádal ho, aby popřel, že je muslim, a dokonce aby o nich říkal špatné věci, protože „Brazílii zachvátila křesťanská ortodoxní vlna,“ varoval.
Není věřící, i když islám respektuje. Nemodlí se pětkrát denně, ale jednou týdně. V jeho vesnici nebyly mešity a nebyl čas na náboženství. Lidé žili v chatrčích, velmi daleko od sebe, a jejich život se soustředil na nejbližší rodinu a každodenní zoufalé shánění jídla a základních potřeb.
Než se stačil usadit, Neugebauer ho vyhodil. Nepodali mu žádné vysvětlení, ale byli tak laskaví, že mu dali letenku domů. Jeho plat v Brazílii nebyl nijak vysoký; za pár měsíců byl celý pryč. Potřeboval si najít jiné místo, kam by mohl jít. Aby využil své jazykové znalosti, rozhodl se zamířit do Portugalska.
Po několika měsících se mu ozvala přepravní společnost z Portugalska. Hledali člověka, který by uměl brazilskou portugalštinu a sloužil jako vykladač výrobků, které chtěli v Portugalsku expedovat.
Věc se má tak, že portugalština z Portugalska se velmi liší ve výslovnosti a volbě slov ve srovnání s brazilskou portugalštinou, která má asi o 7 000 slov více, dovezených od afrických otroků a místních indiánů. K tomu se přidává naprostá absence kulturní výměny během mnoha desetiletí.
Rozhovor proběhl přes Skype, portugalská strana sdělila, že má zájem a že na tuto pozici jsou volná místa, protože potřebují stovky pracovníků. Ale že neposkytují nic jako víza nebo letenky. Po příjezdu do Portugalska by mu pomohli s vyřízením dokumentů, ale to bylo vše.
Zoufalý Džibríl se rozhodl vstoupit do nebezpečného dobrodružství, o které se již pokusilo mnoho jeho krajanů, a koupil si letenku do Indie a odtud do Maroka, nejbližší země k Evropě.
Z Tangeru se k němu měl připojit jihoafrický převaděč uprchlíků se skupinou dalších Afričanů, kteří se chtěli dostat do Evropy.
Zaplatil 2 000 dolarů a podepsal s převaděčem dluh ve výši 8 000 dolarů. Nebyla uvedena žádná data ani konkrétní podmínky, měl být umístěn do domu s dalšími 23 lidmi, bez nábytku a elektřiny, kde měli žít a čekat na správný čas. Mohlo to trvat dny, týdny nebo měsíce.
První měsíc se Džibríl přizpůsobil spaní na střídačku, na podlaze, protože pro všechny nebylo místo. A k jídlu si mohl koupit jen jednu misku rýže denně, a to za peníze, které dal s ostatními dohromady. Nabízel malování domů v okolí za velmi nízké ceny.
Nebyl připraven na každodenní střety s marockou policií, která se zaměřila na každého černocha, kterého našla, protože věděla, že tak může vydělat peníze. O svůj skromný výdělek se musel každý den dělit se zkorumpovanými policisty.
Po pěti měsících čekání však znervózněl a postavil se pašerákovi. Druhý den byli všichni posláni na místo poblíž pláže, skryté mezi stromy, pod příslibem, že se brzy na gumovém člunu dostanou přes moře, nebezpečnými vodami směrem do Španělska.
Džibríl natočil video, které je přiloženo k tomuto článku, v němž vypráví a ukazuje, jak čekají v lese, a sní o práci v Evropě.
Džibríla velmi překvapilo, když jsem mu vyprávěl o sociálních dávkách, které uprchlíci v Evropě dostávají, což podněcuje xenofobii a živí nenávist vůči nim. Byl zmatený z pojmu těchto sociálních dávek a ani nevěděl, že existují. Nemluvě o tom, že se kategoricky divil, proč by člověk chtěl zůstat doma a nepracovat? V jeho představách Evropa a USA znamenaly práci. Příležitost vydělat si peníze.
Během našich mnoha rozhovorů jsem jasně viděl, že v jeho kultuře a v muslimském světě je tato potřeba pracovat neodmyslitelná. Jejich identita je definována schopností vydělávat peníze. Být vydržován je považováno za hanbu.
Mnoho lidí si do toho promítá vlastní touhu nepracovat a pobírat dávky od státu a pěstuje nenávist k těm, kteří přicházejí ze zahraničí, aby vedli tulácký život za peníze z daní, zatímco ve skutečnosti velká část většiny přistěhovalců podstupuje herkulovská opatření, aby se dostala do země zaslíbené, protože chtějí pracovat a nesedět doma. Jejich kultury jsou obecně velmi rodinně orientované a důvod přistěhovalectví je ekonomický. Jsou schopni dát dohromady obrovské sumy peněz, aby si zajistili vstup do Evropy, což už ukazuje, jak se tito lidé dokáží uživit.
Jednou, po návratu z lesa po neúspěšných pokusech, dům přepadli Maročané. Chtěli od nich peníze. Protože nikdo neměl níc, vzali jednu z žen a znásilnili ji na dvorku s dítětem po jejím boku. Nebylo to poprvé, takže během této epizody ani po ní nikdo neřekl ani slovo.
Najednou Džibril zmizel. Žádné další zprávy, žádné odpovědi ani příspěvky na Facebooku. Netuším, co se s ním stalo. Možná je v marockém vězení nebo v rakvi. Možná je to uprostřed oceánu, nebo… nebo pod ním.
>> Níže je video, které natočil z džungle v Maroku. Pravděpodobně zemřel se všemi těmi dětmi, ženami a muži, když se snažil přejít moře.
