Článek
Protože sleduji zprávy v češtině, angličtině a portugalštině, vidím zblízka rozdíly ve zpravodajství o konfliktu mezi Izraelem a Gazou. Je zajímavé si všimnout, jak česká média jsou otevřeně jednostranná a většinu tragédií, které se dějí Palestincům, ignorují. Nejen brazilská a portugalská média, stejně jako britská a většina amerických, kanadských a australských (ta sleduji), ale dokonce i izraelská média se zdají být k některým izraelským akcím kritičtější než česká. Zajímalo by mě proč.
Například, novináři Haaretzu se stali cílem státní kampaně — ministerstvo omezilo reklamu v jejich novinách kvůli kritickému redakčnímu tónu. Haaretz publikoval varování bývalých vojáků a ex-IDF důstojníků před morálním kolapsem armády.
Vidím zemi s hluboce zakořeněným, až dojemným vztahem této zemi k Izraeli – vztahem, který vyrostl z Masarykova statečného hájení židovských obětí v potupné Hilsnerově aféře [1] a z jeho vize židovského státu dlouho před vznikem Izraele [2]. Tento svazek je vzducholoď české humanity, nosný a cenný. Ale jako každá vzducholoď potřebuje vyvážení.
Když se opře jen o historickou empatii a strach, nikoli o kritické myšlení a odvahu vidět plný obraz, stává se křehkým. A právě to pozoruji: reflexní jednostrannost, která leptá samotné základy novinářské integrity a fair play.
Rozumím české výchozí pozici – pohled na Izrael jako spolubojovníka proti antisemitismu, legitimní strach z islámu a vnitřní tlak centralizovaných médií i politických struktur, které často signalizují, co má být „vyvážené“.
Ale když OSN popisuje Gazu jako „hřbitov dětí a humanitární peklo“, je povinností médií nad úrovní reprodukce prohlášení izraelské strany alespoň pochybný tón: existuje vůbec alternativa? Proč je kritika vnímána jako zrada místo jako přátelský impuls k sebereflexi?
Kde zmizely všechny hlasy?
Veřejnoprávní média – Česká televize, Český rozhlas – i hlavní deníky a online platformy, dávají široký prostor izraelským perspektivám, diplomatickým prohlášením, tragédiím po útocích Hamasu. To je správné a potřebné. Ale palestinské hlasy? Ty jsou často tlumené, redukované na statistiku, nebo prezentované skrze filtr podezření.
Když Filozofická fakulta Masarykovy univerzity důkladně analyzovala zpravodajství ČT a konstatovala, že „upřednostňuje izraelskou perspektivu, ignoruje širší historický a politický kontext a dehumanizuje Palestince“ [3], byla reakce vedení ČT šokující: obvinili akademiky z „propalestinské zaujatosti“ [4]. Tato výměna nebyla věcná diskuse, ale dokonalé zrcadlo onoho problému: místo reflexe – reflexní útok. Strach z komplexity nahrazen zjednodušujícím nálepkováním.
Příběh jako symbol: Yara Abu Aataya a křehkost pravdy
Emblematičtější příklad už si nelze představit. Yara Abu Aataya, česká designérka palestinského původu z Gazy, v dojemně upřímném rozhovoru pro ČT popsala, jak se v Česku cítí „kriminalizovaná“ jen kvůli své identitě [5]. Její slova o rodině pod troskami, o každodenním strachu, o stigmatizaci – to nebyla propaganda, to byl lidský příběh. A přesto byl její rozhovor v ČT nejprve výrazně upraven a posléze zcela odstraněn z archivu [6].
Novinářka Petra Jansová, která původní, neupravený rozhovor publikovala na Novinky.cz, byla brzy poté propuštěna [7].
Tento řetězec událostí není jen o konkrétním pořadu. Je to varovný maják: ukazuje, jak se hranice „vyváženosti“ mohou posouvat ne podle rozumné opatrnosti, ale podle pouhého strachu z nepohodlné perspektivy. Kde končí redakční úpravy a začíná cenzura?
Za hranicí slov: Gaza jako „hřbitov dětí“ a mlčící média
Rozumím historickým kořenům české blízkosti k Izraeli. Rozumím strachu z islámského extremismu, který zde rezonuje jinak než na Západě. Vidím i koncentrované vlastnictví médií, které může snadno určovat narativ. Ale rozumět neznamená mlčet, když OSN popisuje Gazu jako „dětský hřbitov“ a „humanitární peklo“ [8], kde zahynulo desítky tisíc dětí a kde hladomor klepe na dveře [9].
Namísto hluboké investigace, citlivého zachycení lidských tragédií na obou stranách, často dostáváme jen přepisy oficiálních vyjádření, která přinášejí více vášně než pravdy, více obviňování než pochopení.
Betonová zeď mýtů a hlasy z Izraele, které neslyšíme
Opakuje se jako mantru: školy, nemocnice jsou údajně používány Hamasem jako „lidské štíty“. Zatímco dílčí důkazy o vojenském využití některých objektů existují (což je válečný zločin Hamasu) [10], renomované investigativní organizace jako The New York Times [11] nebo Associated Press [12] opakovaně dokumentují, že rozsah izraelského bombardování civilní infrastruktury a hustě obydlených oblastí zdaleka přesahuje prokázanou přítomnost bojovníků, a že civilních obětí je nepřijatelně vysoké číslo.
A co je zarážející: kritické hlasy z Izraele samotného v českých mainstreamových médiích prakticky chybí.
Slyšeli jste v ČT nebo ČRo silně citovat bývalého izraelského premiéra Ehuda Olmerta? Ten, který vedl válku v Gaze v roce 2008, jasně prohlásil: „Ano, Izrael páchá válečné zločiny“ [13]. Nazval dokonce současnou Netanjahuovu vládu „kriminálním gangem“, ostře kritizoval bombardování škol a nemocnic a varoval před „morálním kolapsem“ izraelské armády (IDF) [14].
Jeho hlas, stejně jako hlasy izraelských organizací na obranu lidských práv (B'Tselem [15], Breaking the Silence [16]), české veřejnoprávní médium většinou ignoruje. Proč? Copak hlasy izraelských kritiků jsou také „proti českým zájmům“ nebo „propalestinské“?
Nepřítel není kritika, ale mlčení
Nechci stát proti Izraeli. Právě naopak. Opravdové přátelství, ta hluboká filosemitická tradice, kterou Česko má, vyžaduje odvahu! Odvahu klást nepříjemné otázky, když přítel možná kráčí špatnou cestou. Odvahu říct: „Tohle není obrana, tohle je pomsta za pomstu, která ničí i tvou duši.“
Média s veřejnou misí mají povinnost ukazovat všechny tváře války. Nejen slavnostní poutě k izraelským obětem (které jsou hluboce legitimní a bolestné), ale i rozbitá okna domů v Džabalíji, prázdná místa v třídních fotkách gázských škol, nekonečné řady pytlů v chladicích kontejnerech, protože hřbitovy už nestačí, a děsivě prázdná nemocniční lůžka poté, co byla zařízení zničena.
Fair play není neutrální pozice mezi pravdou a lží. Fair play je aktivní snaha dát slovo všem, kdo nesou důsledky – i když jejich pravda je pro nás nepohodlná. Když mlčíme o utrpení jednoho, zrazujeme samotnou podstatu humanity, která nás spojuje s Masarykovým odkazem i s vlastními rodinnými příběhy útěku před nenávistí.
Pravda není méně – je víc. Více odvahy. Více soucitu. Více lidskosti. A především: více hlasů. To je výzva, před kterou stojíme jako novináři. Ukázat všechny hlasy – to je jediná cesta k opravdové fair play a k naději, že jednou ze stínu historie vystoupí světlo porozumění.
[1] Český rozhlas: Hilsneriáda - antisemitská štvanice na přelomu století
[2] Ústav T.G. Masaryka: Masaryk a židovská otázka
[5] Rozhovor s Yarou Abu Aataya (původní verze na Novinky.cz - archiv)
[6] Deník Referendum: Kauza Yara Abu Aataya a ČT
[7] Aktuálně.cz: Propuštění novinářky Petry Jansové
[8] UN Secretary-General: Remarks on Gaza (Oct 2023)
[9] UNICEF: Situation Report Gaza (průběžně aktualizováno)
