Článek
Někdy jsou dějiny tvořeny bombastickými projevy a historickými rozhodnutími. Ale mnohem častěji je to ticho — jedno prázdné místo u stolu, jeden hlas, který se rozhodl nehlasovat — co nám říká, kudy se svět pohybuje.
Tento týden jsme byli svědky právě takového momentu. V bruselské zasedací místnosti, pod vlajkou Evropské unie s dvanácti hvězdami, zůstala jedna židle otočená stranou. Slovensko, vedené premiérem Robertem Ficem, zablokovalo 18. balíček sankcí proti Rusku. Důvod? Ne samotné sankce, ale výměna: „Zajistěte, že se nevzdáme ruského plynu, a já zvednu ruku.“
V klasické logice bruselských jednání by to snad nebylo překvapivé. Ale přesto to něco znamená. Symbolika je hlubší než samotné rozhodnutí.
Většina států EU vnímá ruskou invazi na Ukrajinu jako existenční hrozbu evropskému řádu. Ale v tomto konkrétním případě vidíme návrat ke staré známé tendenci: když přijde na lámání chleba, národní zájmy — nebo spíše zájmy politické expedience — převažují nad sdílenými hodnotami.
Robert Fico není první, kdo tento instrument — právo veta — použil. Viktor Orbán z Maďarska jej téměř učinil svým trademarkem. A každý z těchto případů odhaluje, že EU má jakýsi strukturní idealismus. Vybudovala si systém, který věří ve schopnost 27 zemí se domluvit jako dospělí lidé. Ale realita často ukazuje něco jiného: že když dáte každému možnost stisknout nouzovou brzdu, někdo ji použije — ne z nouze, ale z kalkulu.
Evropská unie tím připomíná něco, co bychom mohli nazvat „liberální pastí důvěry“. Věříme, že společně dokážeme víc než každý zvlášť. Ale současně systém neposkytuje dostatečné nástroje, jak čelit těm, kteří tuto víru zneužívají. Tváří v tvář autoritativním režimům a geopolitickým hrozbám se tak Unie sama sobě stává slabinou.
A právě zde se ozývá hlubší otázka: Co vlastně drží evropský projekt pohromadě? Není to jen smluvní rámec nebo ekonomická výhodnost. Je to kulturní a morální představa o tom, že Evropa má být společenstvím hodnot — nejen zájmů. Solidarita, zodpovědnost, schopnost postavit se tyranům — to všechno jsou slova, která EU ráda používá. Ale jejich význam se testuje právě v okamžicích, jako je tento.
Fico mluví o ochraně slovenských domácností. Je to legitimní starost. Ale na druhé misce vah leží důvěryhodnost Unie jako aktéra schopného čelit Rusku. A důvěryhodnost, jak známo, se nezískává slovy, ale činy. Pokud Evropa nedokáže ani jednomyslně vyjádřit svůj postoj k agresorovi, jak ji máme brát vážně?
V jiných federacích — americké, kanadské, německé — jednotlivé části nemají právo zcela zablokovat celostátní zahraniční politiku. Pravidla byla nastavena tak, aby účinněji zvládala krize. Evropská unie ale zůstává v jakési premoderní fázi politické integrace — svázaná procedurami, které měly chránit malé státy, ale dnes brání celku jednat racionálně.
