Článek
Vzduch je hustý předvolebními sliby a ještě hustší úzkostí. Čísla volebních modelů hovoří neúprosně a vykreslují mapu politické krajiny, která se s každým týdnem nebezpečně přibližuje k bodu, za nímž již nemusí být návratu. V čele pelotonu stojí, jak už je v této zemi zvykem, hnutí ANO Andreje Babiše. Za ním se krčí, v podstatě v defenzivě, koalice SPOLU, držená pohromadě spíše pragmatismem a historickou setrvačností než skutečnou vizí, a dále hnutí STAN, které bojuje o svou nezávislou identitu.
A pak je tu ten přízrak, který vrhá nejdelší stín na povolební vyjednávání: Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury, posilněná spojenectvím s Trikolorou, a další ad hoc populistické formace, jako je koalice Stačilo! v čele s Kateřinou Konečnou, s proruskými a euroskeptickými programy, které se již netají ani kritikou NATO.
Hlavní témata, jako by byla vytažena z učebnice populistického zmaru, jsou všeobjímající, ale mělká: boj proti „drahotě“, levné energie, dostupnost bydlení a především – a to je ta nejostřejší zbraň – neustálé strašení migrací a konfrontace s Evropskou unií.
Zatímco ANO sází na velkorysost, slibuje „dávat“ a současně snižovat zadlužení (což je ekonomický oxymóron, který zjevně voličskou paměť netrápí), vládní koalice se snaží prodat alespoň částečné úspěchy v mezinárodní politice a v pomoci Ukrajině, což se v očích části frustrované veřejnosti jeví jako luxusní rozmar, nebo dokonce provokace.
Jádro problému neleží v tom, že by hnutí ANO mohlo zvítězit – to je vzhledem k hluboce zakořeněné neochotě části společnosti k jakékoli reformě a neutuchající Babišově schopnosti vlichotit se hluboké české duši předvídatelné. Pravé nebezpečí se skrývá v matematice, v onom tichém a plíživém spojenectví, které již v regionech funguje, jak ukázala Olomouc či Moravskoslezský kraj, kde je SPD tichým, poslušným a téměř neviditelným přívěskem Babišova vozu, vyměňujícím radikální rétoriku za pár placených postů a klid na práci pro dominantního partnera.
Pokud se tato trojkoalice – ANO, SPD a potenciálně Stačilo! – dokáže po volbách spojit a získat většinu ve Sněmovně (což průzkumy naznačují jako reálnou možnost, mnohdy s těsnou většinou 101 nebo 103 mandátů), bude to znamenat zlomový bod, který vrhne Českou republiku do nového geopolitického a kulturního prostoru.
Budeme-li uvažovat o srovnání, pak se musíme ohlédnout za východní hranici, kde již bylo toto ponaučení napsáno krví a ekonomickou stagnací.
Dívejme se na Maďarsko pod taktovkou Viktora Orbána: systematické podkopávání nezávislosti justice, marginalizace nezávislých médií, kanonizace xenofobní, nacionalistické a neoliberální „neliberální demokracie“ a proměna státu ve Fidesz-holding.
Dále na Slovensko, kde se po vítězství Roberta Fica a jeho koaličních partnerů z SNS a Hlasu začalo s téměř okamžitou demontáží klíčových institucí, od speciální prokuratury po veřejnoprávní média, s cílem zastavit vyšetřování korupčních kauz a ovládnout informační prostor.
Polsko pod vládou PiS sice nedávno demonstrovalo, že pendulum dějin se může obrátit, ale osm let trvající destrukce právního státu a izolace na evropské scéně zanechaly hluboké šrámy.
Česku by v podobném scénáři hrozila izolace v rámci Evropské unie, ztráta prestiže, kterou si současná vláda, byť neoblíbená doma, vybudovala svým jasným postojem k ruské agresi a muniční iniciativou, jež se stala evropským pojmem.
Koalice závislá na hlasech SPD – hnutí otevřeně požadující vystoupení z EU a NATO a šířící proruskou propagandu, která je už nyní předmětem vyšetřování úřadů kvůli pokusům o ovlivnění voleb přes sociální sítě – by udělala z České republiky vyvrhele na periferii Západu, vedla by k otupení protikorupčního boje a k politice „nechceme cizí války platit z vlastní kapsy“, která ve skutečnosti pouze vydává zemi na pospas revizionistickým mocnostem.
To vše je přímý kontrast s Masarykovou tradicí. Tradicí, která stavěla na humanismu, na nezadatelném spojení s demokratickým Západem, na drobné práci a skutečném realismu, který věděl, že malý národ nemůže přežít bez pevných aliancí a morálního kompasu.
Masarykův stát, byť nedokonalý, byl liberální a západní v tom nejhlubším slova smyslu. Nynější populistický proud, ať už v sobě mísí oligarchickou moc Andreje Babiše nebo xenofobní protest Tomia Okamury (kterého paradoxně v regionech ANO polkne a učiní neviditelným, ale v Praze si na jeho hlasech zajistí moc), hrozí, že tuto tradici definitivně odklidí do muzea.
Česká politika by se pak stala cynickým divadlem moci, kde se národní suverenita stane jen prázdnou frází, sloužící k maskování podřízenosti osobním zájmům a tichému posunu směrem k autoritářským režimům, jež se na Východě hromadí. A to by byl ten největší, a možná poslední, úder české svobodě.
