Článek
Je skoro červenec, léto poklepává na dveře a volební kampaně se potí víc než maturanti u státnic. Do Zlína přijíždí premiér Petr Fiala, aby debatoval s občany. Dorazí i Miroslav Sládek. Nikoliv jako občan, jak tvrdí on sám, ale jako živoucí relikt doby, kdy se nosily fialové košile, řízky v igelitu a hesla typu „Čechy Čechům!“ se tiskla na vizitky i límečky bund.
Představme si tu scénu: sál plný lidí, Fiala u mikrofonu a Sládek… ruku nahoře. Celých devadesát minut. Staticky. Bez mikádo. Jakoby se chtěl dotknout vyšších principů mravních – nebo stropu.
„Mám zápis do Guinnessovy knihy rekordů!“ hlásí pak Sládek s takovou pýchou, že by se za ni nemusel stydět ani šlechtic s plaketou za nejlepší drezúru. A my mu to vlastně i věříme – protože kdo jiný by v roce 2025 stále věřil, že je jeho čas teprve před námi?
Vzpomínáte na devadesátá léta? Éra, kdy televize Nova měla v logu kometu, pivo stálo devět korun a Miroslav Sládek jezdil po republice s plamennými proslovy o národní hrdosti, které čpěly pivem a xenofobií. Jednou na mítinku ve Žďáru nad Sázavou tak burcoval davy, že si spletl jméno města a zdravil „hrdé občany Žatce“. Jiný případ, když v roce 1996 dorazil do Českého Těšína a rozjel se do takové kadence vlastenecké rétoriky, že omylem citoval pasáž z předvolebního letáku Agrární strany z roku 1925. Zřejmě si myslel, že to publikum ocení jako retro.
A tak není divu, že když se letos postaví do sálu ve Zlíně, opět se snaží uchvátit davy. Bohužel – nebo snad bohudík – mu zůstala jen ta pravačka. Nepružná, vytrvalá a ideově stále v plné síle. „To není ruka,“ poznamenal jeden ze studentů v publiku, „to je ideologický pozůstatek.“
Sládek během debaty nepromluvil – ne snad, že by neměl co říct, ale mikrofon se mu vyhýbal jako jeho strana volebnímu prahu. Marně kýval, mával, škubal rukávem. Jak poznamenala moderátorka Iva Pazderková: „To je jak malý dítě, to se musí nechat být.“ A my bychom dodali: dítě, které se ztratilo na školním výletě v roce 1993 a dosud čeká, že ho najde někdo z voličů.
Kromě osobního rekordu ve statické ruční gymnastice (který ovšem zatím Guinness nepotvrdil, patrně kvůli etickým obavám) si Sládek odnáší ještě jeden trofejní moment – přirovnání k mávání na Prvního máje. A k tomu ještě návrh jednoho mladíka z publika, že si může hajlovat klidně před barákem. Lidová tvořivost bývá někdy drsná, ale i trefná.
A tak si Miroslav Sládek dál hrdě nese svůj ideologický kříž – dnes už bez stranického štítu (činnost republikánů soud opět pozastavil), zato s nezničitelnou pravicí. Tou doslovnou.
Sládek není ani tak politik, jako spíš důkaz, že někteří lidé nezestárnou – oni prostě uvíznou v čase. Ruka nahoře, čelo zpocené, myšlenky prastaré. Možná by měl v Guinnessovce dostat místo ne za fyzickou výdrž, ale za politickou zakonzervovanost.
A co si z toho vzít? Inu, že demokracie je silná právě tím, že dovolí i těm s nataženou rukou vystoupit – a pak jim klidně mikrofon nedá.
